III.ÚS 747/2000 ze dne 16. 1. 2003
N 7/29 SbNU 47
Exekuční řízení vedené proti povinnému stíženému duševní poruchou
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 16. ledna 2003 sp. zn. III. ÚS 747/2000 ve věci ústavní stížnosti PhDr. M. H. proti usnesení Městského soudu v Praze z 31. 8. 2000 sp. zn. 35 Co 448/2000 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 z 22. 11. 1999 sp. zn. 1 E 2038/98 o nařízení výkonu rozhodnutí a proti usnesení Nejvyššího soudu z 18. 6. 2002 sp. zn. 20 Cdo 850/2001 o odmítnutí dovolání.

Výrok

1. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000 č. j. 35 Co 448/2000-23 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. listopadu 1999 č. j. 1 E 2038/98-6 se zrušují.
2. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2002 č. j. 20 Cdo 850/2001-50 se odmítá.


Odůvodnění



I. Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2000 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000 č. j. 35 Co 448/2000-23 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 1999 č. j. 1 E 2038/98-6 o nařízení výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka se dále v doplnění své ústavní stížnosti ze dne 8. 11. 2002 domáhá rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2002 č. j. 20 Cdo 850/2001-50, jímž bylo odmítnuto dovolání do uvedených rozhodnutí obecných soudů. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčena v základním právu na řádnou soudní ochranu, plynoucím z čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále základním právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na právní jistotu v právním státě ve smyslu čl. 1 Ústavy.

Ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 E 2038/98 a 10 C 118/93, jež si Ústavní soud vyžádal, dále z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo k předmětné věci zjištěno následující:

Platebním rozkazem ze dne 20. 5. 1993 sp. zn. 10 C 118/93, jenž byl stěžovatelce doručen dne 26. 5. 1993, jí bylo uloženo, aby B. p. do patnácti dnů zaplatila 10 815 Kč, jakož i náklady řízení v částce 486 Kč. V dalším řízení obecné soudy přitom vycházely z předpokladu, že uvedený platební rozkaz nabyl právní moci marným uplynutím lhůty pro podání odporu [§ 172 odst. 1, § 174 odst. 1, § 159 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném v předmětné době].

K návrhu B. p. v Praze 8, s. p. v likvidaci, ze dne 23. 10. 1998 Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 22. 11. 1999 č. j. 1 E 2038/98-6 nařídil výkon platebního rozkazu ze dne 20. 5. 1993 č. j. 10 C 118/93-2 prodejem movitých věcí povinné, takto stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem, k vymožení pohledávky oprávněného B. p., státního podniku v likvidaci, ve výši 10 815 Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího (nalézacího) řízení v částce 486 Kč a nákladů exekuce ve výši 1 475 Kč.

Usnesením ze dne 20. 6. 2000 č. j. 1 E 2038-15 Obvodní soud pro Prahu 8 ustanovil stěžovatelce pro doručení usnesení ze dne 22. 11. 1999 č. j. 1 E 2038/98-6 opatrovníka Mgr. J. Ď. Uvedené rozhodnutí soud odůvodnil žádostí stěžovatelčina bratra Mgr. Ď., aby byl ustanoven v daném řízení jejím opatrovníkem, a dále zjištěním ze spisu Nc 564/2000 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8, že dne 2. 2. 2000 byl podán Psychiatrickou léčebnou v Praze 8-Bohnicích podnět k zahájení řízení o zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům.

V odvolání do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 1999 č. j. 1 E 2038/98-6 stěžovatelčin opatrovník poukazuje na její těžkou duševní chorobu, kvůli které byla již v roce 1983 propuštěna ze služebního poměru v tehdejší Československé lidové armádě do invalidního důchodu, jakož i na probíhající řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 o zbavení její způsobilosti k právním úkonům (sp. zn. Nc 564/2000). V odvolání se dále uvádí, že jedním z projevů stěžovatelčiny choroby bylo také neplacení nájemného, naprostá neschopnost chápat význam a dosah soudních řízení o úhradu dlužného nájemného, nedostavování se k soudem nařízeným jednáním, nepřebírání veškerých soudních písemností, neschopnost spolupráce, kromě jiného, i s B. p. S ohledem na probíhající řízení o zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům se v odvolání navrhuje vrátit věc soudu prvního stupně s pokynem řízení přerušit.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2000 č. j. 35 Co 448/2000-23 odvoláním napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 1999 č. j. 1 E 2038/98-6 potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil poukazem na ustanovení § 251 a násl. o. s. ř., když konstatoval existenci exekučního titulu, dále skutečností, že oprávněný i povinná jsou těmi, jimiž bylo exekučním titulem přiznáno právo a uložena povinnost, návrh na výkon rozhodnutí z titulu nevybočuje a byl zvolen i správný způsob rozhodnutí k vymáhání peněžitého dluhu (§ 321 a násl. o. s. ř.). Ke zkoumání jiných okolností pro nařízení výkonu rozhodnutí odvolací soud neshledal zákonný prostor. K námitce, že povinná, tj. stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem, zřejmě trpí duševní poruchou a v současné době je vedeno řízení o posouzení její způsobilosti k právním úkonům, posléze konstatoval, že rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům je rozhodnutím konstitutivní povahy, jehož účinky vznikají až právní mocí takového rozhodnutí, takže je nelze vydat se zpětnou účinností. K návrhu vrátit věc soudu prvního stupně s pokynem řízení přerušit pak odvolací soud odkázal na ustanovení § 254 odst. 2 o. s. ř., podle kterého při výkonu rozhodnutí nelze přerušit řízení.

Do uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze podala stěžovatelka prostřednictvím opatrovníka dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2002 č. j. 20 Cdo 850/2001-50 odmítnuto. Poté, co dovolací soud neshledal v předmětné věci přípustnost dovolání, konstatoval, že závěr o neexistenci vady podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., jež by řízení činila zmatečným, však neznamená, že by postup nalézacího, resp. odvolacího soudu - byla-li povinná, byť v době předmětného řízení způsobilosti k právním úkonům nezbavená ani v ní neomezená, duševní poruchou skutečně stižena - byl správný. V takovém případě by jí totiž soud - ihned po zjištění duševní poruchy - měl ustanovit opatrovníka podle § 29 odst. 2 o. s. ř. Dle právního názoru Nejvyššího soudu by ale absence soudem ustanoveného zastoupení - v případě, že by povinná skutečně byla stižena duševní poruchou - byla jinou (než v § 237 odst. 1 o. s. ř. uvedenou) vadou řízení podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., k níž by dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), avšak jen za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné; není-li tomu tak, samotná existence takové vady podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. založit přípustnost dovolání způsobilá není.

V ústavní stížnosti je, obdobně jak tomu bylo i v dovolání, poukazováno na duševní chorobu, jež způsobila neschopnost stěžovatelky zařizovat adekvátně své záležitosti, jakož i na probíhající řízení o zbavení její způsobilosti k právním úkonům, vedené v současné době u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. P 322/2000. V této souvislosti je obecným soudům vytýkáno, že nezkoumaly způsobilost stěžovatelky být účastníkem nalézacího i vykonávacího řízení (ve smyslu § 103, § 104 odst. 1, § 19, § 20, § 211 a § 212 odst. 2 o. s. ř., jakož i s poukazem na ustálenou judikaturu obecných soudů a stanoviska doktrinární), když všechna předmětná rozhodnutí byla ze strany soudů vydána bez jednání s účastníky, a to zejména bez jednání s povinnou, tj. stěžovatelkou v řízení před Ústavním soudem. Nesprávně proto v projednávané věci jednal okresní soud se stěžovatelkou bez ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 2 o. s. ř., když z obsahu spisu bylo patrno, že jde o osobu s trvalou duševní poruchou. Tyto skutečnosti jsou, kromě jiného, dokumentovány odkazem na protokol z jednání dne 2. 12. 1999 ve vykonávacím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 E 2224/98, v němž je zjišťována také ztráta postulační způsobilosti povinné a neschopnost její spolupráce při doručování usnesení (záznam ze dne 4. června 1999), případně odkazem na výpovědi svědků v jiných řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8 (9 C 161/94). Obecné soudy si dle názoru obsaženého v ústavní stížnosti měly být vědomy toho, že znalec z oboru psychiatrie v probíhajícím řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům se bude muset, kromě jiného, vyjádřit i k otázce počátku vzniku duševní poruchy (resp. choroby) stěžovatelky a že poté mohou plně uplatnit ustanovení § 22, § 29 odst. 1, § 56 ve vztahu k § 79 odst. 3, § 158 odst. 2, resp. k § 204 o. s. ř.

Ze všech uvedených důvodů cítí se stěžovatelka uvedenými rozhodnutími být dotčena v základním právu na řádnou soudní ochranu, plynoucím z čl. 90 a 95 Ústavy, dále základním právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i práva na právní jistotu v právním státě ve smyslu čl. 1 Ústavy.

Stěžovatelka v rámci ústavní stížnosti podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podala návrh na posouzení naléhavosti předmětné věci a její přednostní vyřízení mimo pořadí. Návrh je odůvodněn skutečností, že v současnosti jsou proti ní u Obvodního soudu pro Prahu 8 vedena i další řízení o úhradu nedoplatků na nájemném (9 C 49/96, 7 C 99/97, 13 C/114/99), resp. o náhradu nákladů vyklizení bytu (2 E 2224/98), přičemž na základě výkonu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 E 2224/98 byla vystěhována ze svého bytu v P. a přestěhována do dle jejího tvrzení zcela nevyhovujícího přístřeší v domě v P. a až posléze po zásahu bratra stěžovatelky se přestěhovala do nouzového bytu v K.; kromě toho v mezidobí byla léčena v Psychiatrické léčebně v Praze 8-Bohnicích (odkud byla propuštěna až dne 18. 4. 2000). V situaci, kdy ztratila schopnost i možnost dohledu nad svým majetkem, jakož i schopnost vyřizovat osobní záležitosti, a velká část jejího movitého majetku byla v souvislosti s dvojím stěhováním zlikvidována, kdy neschopností uhradit dlužné nájemné narůstá dluh do neúnosných rozměrů, ocitla se dle svého přesvědčení stěžovatelka v neúnosném lidském, sociálním i právním stavu.

V doplnění ústavní stížnosti, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 13. 1. 2003, stěžovatelka informuje o průběhu řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. P 322/2000 a opakovaně odkazuje na závěry znaleckého posudku vypracovaného prof. MUDr. K. Ch., CSc.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje v interpretaci § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, ze strany dovolacího soudu diskriminaci duševně nemocných v řízení před obecnými soudy, přímé porušování jejích procesních práv, resp. skryté obcházení těchto práv, a v důsledku toho i porušení principu rovnosti zbraní, plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Jako příloha byl Ústavnímu soudu předložen znalecký posudek z oboru psychiatrie prof. MUDr. K. Ch., CSc., ze dne 14. 9. 2001, v němž je vyjádřeno i retrospektivní stanovisko k dušení chorobě stěžovatelky, přičemž stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby v případě potřeby k tomuto posudku přihlédl. V dalším doplnění ústavní stížnosti, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 13. 1. 2003, stěžovatelka informuje o průběhu řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům, vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. P 322/2000, a opakovaně odkazuje na závěry znaleckého posudku, vypracovaného prof. MUDr. K. Ch., CSc.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podala dne 17. 9. 2002 předsedkyně senátu 35 Co Městského soudu v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž ohledně námitek obsažených v ústavní stížnosti plně odkazuje na právní názor, jak je obsažen v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Proto navrhuje, aby předmětná ústavní stížnost byla podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Podle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 E 2038/98.

Ve spise Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 E 2038/98:

- je založena fotokopie lékařského nálezu NVLK ze dne 31. 5. 1984, podepsaného předsedou NVLK Dr. M. K., v němž je u stěžovatelky stanovena "klinická diagnóza: paranoidní schizofrenie" a je vyslovena "trvalá neschopnost vojenské služby" (příloha dovolání stěžovatelky do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000 č. j. 1 E 2038/98;

- je založena fotokopie "Pokračování lékařského nálezu pro OPKSZ" ze dne 19. 6. 1984, podepsaného náčelníkem polikliniky MNO MUDr. L. K., v němž jsou popsány aktuální potíže stěžovatelky takto: "Od dubna 1983 pozorovala, že u ní probíhá psychologické šetření pomocí přístroje, na kterém se podílejí bezpečnostní orgány. Přenášely myšlenky na dálku, vnímala i sluchovými orgány ... slyšela mužské a ženské hlasy, zvonkohru, na dálku byla ovlivňována, navozovaly ji hypnotický spánek, aby mohla být sexuálně zneužívána, deformovaly její pleť, dělaly jí vrásky kolem očí. Proti této činnosti se bránila, informovala písemně orgány inspekce." (příloha dovolání stěžovatelky do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000 č. j. 35 Co 448/2000-23);

- je založen znalecký posudek prof. MUDr. K. Ch., CSc., znalce z oboru psychiatrie, ze dne 14. 9. 2001, vypracovaného na požádání právního zástupce stěžovatelky, jenž byl dovolacímu soudu předložen jako příloha dovolání a v němž je konstatováno následující: "Vyšetřená PhDr. M. H. trpí nejméně od roku 1983 do současnosti vážnou duševní poruchou, a to schizofrenií. Svou sociální a finanční situaci po propuštění z armády v roce 1984 pravděpodobně nebyla s to v důsledku duševní poruchy řádně zhodnotit. ... Je vysoce pravděpodobné, že ze stejného důvodu nemohla zvážit důsledky neplacení nájemného od roku 1991, význam soudních řízení proti ní vedených od roku 1993 a vlastních procesních povinností.".

Na posuzovanou věc v rovině práva jednoduchého dopadají ustanovení § 251 a násl., dále § 103, § 19 a § 29 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001.

Dle § 254 odst. 1 o. s. ř. se na výkon rozhodnutí užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části uvedeno jinak, to znamená rovněž ustanovení § 103 o. s. ř., zakotvujícího povinnost soudu v průběhu celého řízení ex offo zkoumat přítomnost podmínek řízení. Mezi ty dle nesporného názoru judikatury i doktríny patří i způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.).

Podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným. Je tudíž povinností soudu v exekučním řízení zkoumat nabytí vykonatelnosti rozhodnutí, jež je exekučním titulem.

Byla-li v exekučním řízení vznesena námitka duševní poruchy povinného v průběhu nalézacího řízení, přitom nebyl zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům (§ 10 občanského zákoníku), avšak v průběhu nalézacího řízení bylo rozhodováno bez nařízení jednání, kromě převzetí rozhodnutí povinný neučinil žádný procesní úkon a nalézací soud neměl k dispozici žádnou indicii nasvědčující jeho duševní poruše, z ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. plyne pak pro soud v exekučním řízení nezbytnost zabývat se otázkou, zda převzetí rozhodnutí povinným v nalézacím řízení bylo platným procesním úkonem s účinky doručení.

Dospěl-li by soud v exekučním řízení na základě provedeného dokazování k závěru, že převzetí rozhodnutí povinným v nalézacím řízení nebylo platným procesním úkonem, je povinen podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. exekuční řízení zastavit.

Naznačené kautely plynoucí z práva jednoduchého se plně vztahují na posuzovanou věc, kdy platebním rozkazem ze dne 20. 5. 1993 sp. zn. 10 C 118/93, jenž byl stěžovatelce doručen dne 26. 5. 1993, tj. bez nařízení jednání, jí bylo uloženo, aby B. p. do patnácti dnů zaplatila 10 815 Kč, jakož i náklady řízení v částce 486 Kč, stěžovatelka do uvedeného rozhodnutí nepodala odpor, v odvolání ze dne 12. 7. 2000 do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 1999 č. j. 1 E 2038/98-6 opatrovník stěžovatelky poukázal na její těžkou duševní chorobu, kvůli které byla již v roce 1983 propuštěna ze služebního poměru v tehdejší Československé lidové armádě do invalidního důchodu, a kdy v důkazním řízení před Ústavním soudem bylo prokázáno, že existují důkazní možnosti pro ověření skutečnosti, bylo-li převzetí rozhodnutí stěžovatelkou v nalézacím řízení platným procesním úkonem s účinky doručení anebo nikoli.

Z pohledu práva jednoduchého dopadajícího na předmětnou věc dospěl proto Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil Městský soud v Praze ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, kdy k námitce stěžovatelky neprovedl dokazování, jež by umožnilo přijmout závěr, bylo-li převzetí rozhodnutí stěžovatelkou v nalézacím řízení platným procesním úkonem s účinky doručení.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod.

V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého právo, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 37, a další).

Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva (např. sp. zn. II. ÚS 22/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 55; svazek 3, nález č. 9, a další).

Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. III. ÚS 74/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63; svazek 28, nález č. 126, a další).

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.

V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož Městský soud v Praze nedostál povinnosti vyplývající pro něj z § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, svůj postup neodůvodnil, pročež nelze než kvalifikovat jeho rozhodnutí jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva, zasahující do základních práv na soudní ochranu a spravedlivý proces, jak jsou tato práva chráněna ustanoveními čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Pro uvedené okolnosti, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000 č. j. 35 Co 448/2000-23, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 1999 č. j. 1 E 2038/98-6 zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

Ohledně návrhu na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2002 č. j. 20 Cdo 850/2001-50 o odmítnutí dovolání se Ústavní soud ztotožnil s rozhodovacími důvody dovolacího soudu, zejména pak se závěrem, dle něhož. by absence soudem ustanoveného zastoupení - v případě, že by povinná skutečně byla stižena duševní poruchou - byla jinou (než v § 237 odst. 1 o. s. ř. uvedenou) vadou řízení podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., k níž by bylo lze přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), avšak jen za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné; není-li tomu tak, samotná existence takové vady podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. založit přípustnost dovolání způsobilá není. Proto Ústavní soud návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2002 č. j. 20 Cdo 850/2001-50 z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Pokud stěžovatelka v rámci ústavní stížnosti podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podala návrh na posouzení naléhavosti předmětné věci a její přednostní vyřízení mimo pořadí, Ústavní soud věc rozhodl neprodleně poté, co bylo rozhodnuto dovolacím soudem o odmítnutí dovolání a co mu byl po opakovaných urgencích 5. 11. 2002 předložen Městským soudem v Praze spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 E 2038/98.