III.ÚS 75/04 ze dne 5. 10. 2004
N 140/35 SbNU 3
Průtahy v trestním řízení - Okresní soud v Teplicích
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 5. října 2004 sp. zn. III. ÚS 75/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. F. M. proti postupu Okresního soudu v Teplicích spočívajícím v průtazích v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 56/97.

I. Postupem Okresního soudu v Teplicích spočívajícím v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 56/97 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele uvedeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Okresnímu soudu v Teplicích se ukládá, aby nepokračoval dále v průtazích v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 56/97.


Odůvodnění



I.

Dne 7. 2. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení, kterým se stěžovatel domáhal přezkoumání postupu Okresního soudu v Teplicích ve shora uvedené trestní věci. Vycházeje ze své zákonné povinnosti, Ústavní soud nejprve vyzval stěžovatele k odstranění formální vady návrhu spočívající v absenci povinného právního zastoupení (§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), v návaznosti na což mu byla 28. 4. 2004 doručena ústavní stížnost formulovaná advokátem, k níž byla přiložena plná moc jemu stěžovatelem udělená.

V tomto podání stěžovatel prostřednictvím svého advokáta stručně zrekapituloval řízení před obecnými soudy vedené a v návaznosti na své vývody vytýkal označenému soudu porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů chráněného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel poukázal na to, že poté, kdy byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího (sp. zn. 4 To 250/98 ze dne 11. 11. 1998) zrušen v jeho neprospěch vydaný odsuzující trestní rozsudek Okresního soudu v Teplicích (sp. zn. 4 T 56/97 ze dne 3. 2. 1998), byl soud dle jeho názoru nečinný, neboť ve věci samé se dosud nekonalo hlavní líčení. Zdůraznil negativní psychické, materiální a sociální důsledky proti němu takto v rozporu s ústavně zaručenými základními právy realizovaného trestního stíhání a požadoval, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Teplicích ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 56/97 "bez průtahů pokračovat v hlavním líčení".

Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal předmětný trestní spis a vyzval účastníka řízení, Okresní soud v Teplicích, aby se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil (§ 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), což tento soud učinil přípisem datovaným dnem 28. 5. 2004, jenž byl doručen Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2004. V něm poukázal na to, že v souladu se závazným pokynem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí krajského soudu usnesením ze dne 25. 9. 2001 č. j. 4 T 56/97-533 rozhodl v dané věci podle § 105 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. řád") o přibrání znalce z oboru zdravotnictví, specializace neurologie, za účelem vypracování znaleckého posudku. Uvedl, že zmíněné rozhodnutí se do současné doby nepodařilo stěžovateli doručit, byť se o to soud opakovaně snažil, čímž byla potažmo v konečném důsledku založena nemožnost nařídit ve věci hlavní líčení, a tudíž pokračovat v projednávání předmětné trestní věci. Vlastní procesní návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení neučinil.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 4 T 56/97, doručeného Ústavnímu soudu po opakovaných urgencích dne 12. 8. 2004, bylo z pohledu relevantního pro rozhodnutí o ústavní stížnosti zjištěno, že rozsudkem tamního soudu č. j. 4 T 56/97-388 ze dne 3. 2. 1998 byl stěžovatel pro blíže popsané skutky uznán vinným ze spáchání trestných činů loupeže [§ 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zák.")], zanedbání povinné výživy (§ 213 odst. 1 tr. zák.), krádeže [§ 247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. zák.] a společně s dalším spoluobžalovaným rovněž ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody (§ 238 odst. 1 a 2 tr. zák.). Za toto jednání byl odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou a byla mu dále uložena povinnost uhradit poškozeným blíže vyčíslenou částku na náhradu jim vzniklé škody, přičemž ve zbytku byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Citovaný rozsudek soudu nalézacího byl následně k odvolání stěžovatele usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 250/98-466 ze dne 11. 11. 1998 zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby byl proveden důkaz znaleckým posudkem vypracovaným znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie.

V intencích tohoto pokynu Okresní soud v Teplicích usnesením č. j. 4 T 56/97-533 ze dne 25. 9. 2001 přibral podle § 105 odst. 1 tr. řádu v předmětné trestní věci příslušného znalce, jemuž uložil na základě komplexního vyšetření stěžovatele zodpovědět přesně formulované otázky podstatné pro meritorní rozhodnutí. Citované usnesení se nalézací soud následně opakovaně pokoušel doručit rovněž stěžovateli, přičemž současně usiloval v rámci zákonem dostupných možností o zjištění místa jeho pobytu, na které by mu bylo lze toto rozhodnutí doručit. Z dodejky založené na č. l. 534 spisu obecného soudu vyplývá, že se mu to podařilo 15. 7. 2004.

II.

Z pohledu splnění formální podmínky přípustnosti návrhu, tj. subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k okamžiku jejího podání stěžovatel nemohl uplatnit v současné době, resp. v důsledku obsahu zákona č. 192/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, od 1. července 2004 přípustný opravný prostředek k ochraně jím namítaného práva podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu). Bylo tedy možno přistoupit k meritornímu posouzení návrhu.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 1. 9. 2004, účastník řízení v podání ze dne 3. 9. 2004, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý mimo jiné právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý rovněž právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.

Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, plyne posuzování "přiměřenosti doby řízení" z těch kterých okolností konkrétního případu, především složitosti dané záležitosti a způsobu chování účastníků řízení, zejména stěžovatele a státních orgánů (sp. zn. II. ÚS 445/98, sp. zn. II. ÚS 408/03, sp. zn. II. ÚS 504/03, sp. zn. III. ÚS 529/03, sp. zn. IV. ÚS 193/03 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 73; svazek 32, nález č. 18; svazek 33, nález č. 50; svazek 32, nález č. 45; svazek 31, nález č. 120 - a další). Z takto vymezených kritérií vyplývá, že při posuzování tvrzeného porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, vyjadřujícího stěžejní zásadu spravedlivého procesu, Ústavní soud vždy postupuje v každé věci samostatně a zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy odůvodněné či nikoliv. Evropský soud pro lidská práva ve vztahu k posuzování průtahů v řízení taktéž zdůrazňuje, že při hodnocení, zda došlo k vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, musí být vzato v úvahu i to, co bylo (je) pro stěžovatele v sázce (např. Frydlender proti Francii, 2000; Becker proti Německu, 2002; Bořánková proti České republice, 2003 a další).

V pojmu právního státu je obsažen postulát [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], dle něhož shoda mezi deklarovaným právním pravidlem a úředním postupem orgánů veřejné moci je nezbytnou podmínkou materiálního právního státu via facti, neboť vláda práva imanentně předpokládá korespondující interakci mezi jím vyhlášenými pravidly a skutečným chováním adresátů právních norem, zejména potom a především orgánů zastupujících veřejnou moc.

Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu v posuzované věci shledal, že v období od zrušení citovaného rozsudku nalézacího soudu soudem odvolacím (usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 250/98-466 ze dne 11. 11. 1998) do vydání usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 4 T 56/97-533 ze dne 25. 9. 2001 o přibrání znalce došlo zcela nepochybně k neopodstatněným průtahům způsobeným výlučně omisivním chováním (nečinností) tamního soudu. Z připojeného spisu totiž nevyplývá jediný akceptovatelný relevantní důvod, jenž by jejich důvodnost mohl založit. Další průtahy vznikly při následném doručování tohoto usnesení stěžovateli, při němž ovšem obecný soud vyvinul rozsáhlé úsilí ve snaze zjistit místo jeho pobytu a jemu předmětné rozhodnutí řádně doručit (č. l. 535 - 570 spisu okresního soudu). Bylo tak učiněno až 15. 7. 2004, kterýmžto okamžikem byl stěžovatel vyrozuměn o přibrání znalce, a tudíž i prokazatelně seznámen s tím, že má poskytnout potřebnou součinnost k vypracování znaleckého posudku.

Postupem Okresního soudu v Teplicích tak bylo zasaženo do základního práva stěžovatele uvedeného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, deklarujícího včasnou ochranu práv, jejímž korelátem je v oblasti trestního soudnictví, je-li shledána vina na straně obviněného, včasná a účinná realizace trestní sankce. V opačném případě, dojde-li ke zproštění obžaloby, zaručuje bez průtahů (v přiměřené lhůtě) realizované projednání věci rovněž ochranu práv obviněného, jakož i minimalizaci sociálních účinků trestního stíhání, jež je někdy dle dosažené kultury společnosti vnímáno v jistých ohledech pro osobu obviněného jako difamující, přičemž tento - nikoliv zanedbatelný - aspekt není nutno pro jeho obecnou vědomost blíže rozvádět.

V posuzované věci, vycházeje z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), v návaznosti na to, co bylo řečeno, nutno přihlédnout k tomu, že každá trestně stíhaná osoba je vystavena nejen psychickému tlaku specializovaných orgánů veřejné moci, nýbrž že trestní řízení samo o sobě může mít (a začasté také má) výrazné negativní dopady do osobní, pracovní (materiální) a rodinné sféry obviněného. Zbytečné, ničím neopodstatněné průtahy jsou potom způsobilé tyto zásahy do jeho sociálních vazeb umocnit, a tudíž i jistou měrou přispět k jejich neodčinitelným důsledkům. Takové konečně uváděl i stěžovatel v obsahu odůvodnění své ústavní stížnosti.

Ústavní soud přitom kromě výroku dle § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. zařadil do výroku nálezu i autoritativní konstatování o průtazích v řízení. Učinil tak jednak proto, že jeho výlučným posláním je adekvátním způsobem vyjadřovat porušení ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jakož i z důvodů, podávajících se z důsledků plynoucích z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003 a rozsudek ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003), maje na zřeteli i mezinárodněprávní odpovědnost České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Stran zjištěného porušení práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů přitom nejde o kognici s čistě akademickými důsledky, neboť se jedná o zásah relevantní z toho pohledu, kdy se dané konstatování jako způsobilý právní titul může projevit v právní sféře stěžovatele v souvislosti s uplatněním nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dojde-li ke splnění (prokázání) ostatních tímto zákonem předpokládaných podmínek nutných ke vzniku nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

Takto konstruovaný výrok nálezu reflektuje za dané právní situace i co do důsledků efektivní ochranu ústavně zaručených základních práv stěžovatele (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny), umožňuje předcházet realizaci této ochrany na mezinárodní úrovni, a má tudíž v daném případě své opodstatnění. Proto Ústavní soud kromě výroku dle § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. současně konstatoval (čl. 89 odst. 2 Ústavy), že postupem Okresního soudu v Teplicích spočívajícím v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 56/97 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele uvedeného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Na adresu tohoto soudu je závěrem třeba zdůraznit, že by se slušelo, s ohledem na v předmětném řízení objevivší se výše uvedené neopodstatněné (dílčí) průtahy, v jeho následující fázi postupovat neprodleně s precizní pečlivostí a bez jakýchkoliv zbytečných průtahů, byť přirozeně v rámci ústavních a zákonných kautel (zejména konsekvencí plynoucích z principu rovnosti), tj. nikoliv bez dalšího na úkor jiných souběžně tímtéž senátem vedených trestních řízení.