III.ÚS 767/02 ze dne 30. 1. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
III. ÚS 767/02

Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové, ve věci navrhovatele V. F., zastoupeného JUDr. S. P., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. října 2002, sp. zn. 30 Cdo 1812/2002, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, sp. zn. 1 Cao 31/2002, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. ledna 2002, sp. zn. 28 Ca 198/2000, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 21. března 2000, č. 471109028, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se domáhal zrušení všech výše uvedených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí zkrácen na svých právech, zaručených články 1, 10, 29, 31 a 36 Listiny základních práv a svobod, když mu byl odňat plný invalidní důchod přesto, že plně invalidní je. Poukázal na své subjektivně pociťované zdravotní potíže a na to, že skutečný stav jeho pracovní schopnosti nebyl, podle jeho přesvědčení, náležitě zjištěn, a tak veškerá rozhodnutí byla vydána na základě nedostatečně zjištěného stavu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že tímto rozhodnutím dne 1. října 2002 odmítl dovolání stěžovatele, když pro jeho přípustnost ani dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvody neshledal. Odůvodnění tohoto rozhodnutí je vyčerpávající a lze na ně odkázat. Je třeba dodat, že stěžovatel ani konkrétní důvody své stížnosti proti odmítnutí dovolání v návrhu neuvedl - uplatněné námitky se týkají skutkového zjištění a hodnocení jeho zdravotního stavu a tyto vyslovil vůči všem napadeným rozhodnutím. Z uvedených důvodů nebyl zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu směřujícímu proti usnesení Nejvyššího soudu ČR dovolává, shledán, a proto bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o ústavní stížnost napadající rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Hradci Králové a České správy sociálního zabezpečení, zde byla tato podána nepochybně po lhůtě k tomu stanovené, když pro počátek běhu lhůty je podstatný den doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně tvrzeného práva stěžovateli poskytuje, tj. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal ústavní stížnost až 16. prosince 2002 a to až poté, co rozhodl dovolací soud o jím podaném dovolání, je nepochybné, že lhůta vyplývající z § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dodržena nebyla. Usnesení Nejvyššího soudu ČR nelze považovat za procesní prostředek, který zákon v předmětné věci stěžovateli přiznává, když bylo jeho dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Proto o návrhu v tomto rozsahu bylo rozhodnuto dle § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2003