Ústavní soud
rozhodl v III. senátě ve věci ústavní stížnosti
V. K., zastoupené JUDr. J. N., proti Krajskému soudu v Českých
Budějovicích, o výkon věcného břemene, t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí
splňovala podmínky stanovené zákonem [§§ 30 odst. 1, 34, 72 odst.
1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.], napadla
stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 5. listopadu 1996 (sp. zn. 8 Co 2250/96) a tvrdila, že obecný
soud jako orgán veřejné moci tímto svým rozhodnutím jednak porušil
její ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 11 odst. 3
Listiny základních práv a svobod, jednak nesplnil své ústavní
povinnosti uložené mu čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; porušení
těchto ústavních práv (povinností) spatřuje stěžovatelka v tom, že
již zmíněným rozhodnutím Krajský soud v Českých Budějovicích, jako
soud odvolací, potvrdil pro ni nepříznivý rozsudek soudu I. stupně
(Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. srpna 1996, sp.
zn. 2 C 301/96), jímž byl zamítnut její návrh na určení, že
smlouva o zřízení věcného břemene (práva odběru vody z blíže
označené studny) uzavřená s vedlejším účastníkem (AGS T.) je
neplatná, když současně obdobným výrokem zamítl další její návrh,
totiž aby vedlejší účastník byl zavázán z dotčené studny odebírání
vody se zdržet.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti založil odvolací soud své
rozhodnutí na nesprávném právním názoru, dle něhož jím posuzovaná
smlouva (viz shora) není neplatná pro rozpor s dobrými mravy
a dovodil, že vlastník (v dané věci studny) má neomezené právo
jakékoli dispozice se svým vlastnictvím a že v důsledku toho může
svou nemovitost "prakticky neomezeně zatížit věcnými břemeny ve
prospěch neomezeného počtu oprávněných"; to však pro stěžovatelku
znamená, že výkon jejího obdobného práva z věcného břemene
plynoucího (podle jiné smlouvy s vlastníkem studny) je ohrožen,
a protože napadené rozhodnutí obecného soudu tak odepřelo ochranu
jejího práva (jako práva věcného), je zřejmé, že se ocitlo
v rozporu s ústavní zásadou, dle níž vlastnictví jednak zavazuje,
jednak nesmí být zneužito na újmu práv druhých (čl. 11 odst. 3 al.
1, 2 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatelka proto
navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek odvolacího soudu
zrušil.
Účastník řízení o ústavní stížnosti (Krajský soud v Českých
Budějovicích) k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 3 zák. č.
182/1993 Sb.) se k věci podáním předsedy senátu, o jehož
rozhodnutí jde (§ 30 odst. 3 cit. zák.), vyjádřil tak, že zcela
odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a navrhl, aby Ústavní
soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Vedlejší účastníci řízení, AGS T., a Pozemkový fond České
republiky, územní pracoviště v Jindřichově Hradci, se k věci
kvalifikovaným způsobem (§ 30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.)
nevyjádřili, resp. (pozemkový fond) ponechali výzvu Ústavního
soudu bez povšimnutí, a proto Ústavní soud s nimi jako
s vedlejšími účastníky nejednal.
Ústavní stížnost není důvodná.
Podle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně
vlastníkem studně, o jejíž vodu v posuzované věci jde, je až dosud
Pozemkový fond České republiky; ten smlouvou ze dne 3. srpna
1994, vloženou do katastru nemovitostí dne 10. srpna 1994, zřídil
ve prospěch stěžovatelky věcné břemeno, dle něhož je stěžovatelka
oprávněna z jeho studny (na pozemku p. č. 161/1 v obci B., kat.
úz. M. R.) čerpat a odebírat vodu a vlastník pozemku (studny) je
povinen takový odběr trpět.
Obdobnou smlouvu, vloženou do katastru Krajského úřadu
v Jindřichově Hradci, uzavřel vlastník studny (a shora označeného
pozemku) též s vedlejším účastníkem a v jeho prospěch, a to dne
20. listopadu 1995; zde ovšem s tím, že odběr vody ze studny je
omezen na období jaro až podzim a jen v případech ohrožení
zásobování vodou dovozem (jde o rekreační objekt), kdykoli během
celého roku.
Podle tvrzení stěžovatelky a podle odůvodnění rozsudku
obecného soudu I. stupně kolizi mezi oběma oprávněnými ze
zřízených věcných břemen, pro menší vydatnost studny má být
bráněno tím, že místa odběru ze studny jsou diferencována (sací
koš stěžovatelky je o 30 cm níž než sací koš vedlejšího
účastníka), navzdory tomu se však stává (podle stěžovatelky často,
podle vedlejšího účastníka AGS v T. občas), že dům stěžovatelky
trvale obývaný jí a její rodinou je bez vody; v současné době je
situace taková, že vodu ze studny odebírá toliko stěžovatelka,
když sací zařízení vedlejšího účastníka bylo ze studny (příbuzným
stěžovatelky) odstraněno.
Takto zjištěný skutkový stav, proti jehož úplnosti
stěžovatelka námitky nevznesla, posoudily obecné soudy v obou
stupních v podstatě shodně, a to tak, že především - z hlediska
podmínek určovacího návrhu [§ 80 písm. c) o. s. ř.] - jí upřely
věcnou legitimaci s odůvodněním, že nebyla a není účastníkem
smlouvy, stran níž se vyslovení (absolutní) neplatnosti domáhá,
a dále též proto, že na její straně nezjistily na určovacím výroku
naléhavý právní zájem; odvolací soud nadto nezjistil důvody, které
by dostatečně přesvědčivým způsobem podložily (ve smyslu tvrzení
stěžovatelky) závěr o absolutní neplatnosti jí napadené smlouvy
pro rozpor s dobrými mravy.
Ve smyslu ustálené judikatury Ústavnímu soudu zpravidla
nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí, vydaných obecnými
soudy v řízeních, v nichž byly dodrženy zásady plynoucí z Listiny
základních práv a svobod (její hlavy páté); stěžovatelka ostatně
ani netvrdí, že by v její věci bylo řízení před obecnými soudy
postiženo takovými procesními vadami, které by zasáhly do jejích
ústavně zaručených základních práv, a proto přezkoumávat postup
obecných soudů z hlediska procesní čistoty řízení nejevilo se
Ústavnímu soudu ani potřebné.
Při rozhodování o ochraně práv (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993
Sb., § 1 o. s. ř.) výklad v úvahu přicházejících norem hmotného
práva a jejich aplikace na zjištěný skutkový základ konkrétní věci
spadá výlučně do pravomoci obecných soudů, neboť jim svědčí
ústavní povinnost, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu
právům (čl. 90 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a není proto
v pravomoci Ústavního soudu, aby do jurisdikční činnosti obecných
soudů zasahoval jinak než za podmínek daných Ústavou [čl. 83, čl.
87 odst. 1 písm. a) úst. zák. č. 1/1993 Sb.] a způsobem
a v rozsahu jak je v obecně přístupných nálezech již dříve vyložil
(srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka
nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, C. H. Beck Praha, 1994).
Zmíněné podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti
splněny nejsou.
Podstatná část vývodů ústavní stížnosti spočívá v (opakované)
polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů a nadto je zaměřena
do otázek spojených s legalitou napadeného rozhodnutí, tedy do
oblasti, do níž pravomoc Ústavního soudu z důvodů již zmíněných
nesahá; aniž by Ústavní soud napadená rozhodnutí meritorně
přezkoumával, již z obsahu uplatněných námitek je zřejmé, že
stěžovatelka přehlíží smluvní základ zřízených věcných břemen
a povahu, způsob a rozsah jejich smluvní úpravy a zejména, že
posuzovanými věcnými právy se podstata vlastnictví k zatížené věci
nevyčerpává. Řečeno jen poněkud jinými slovy, smluvní volnost na
straně jedné a zákonná i ústavní volnost výkonu vlastnického práva
na straně druhé nejsou, a jak z jejich vlastní podstaty vyplývá,
ani nemohou být vůči sobě v kontradiktorní pozici, která by při
smluvním vzniku věcného práva (nebyl-li by podle týchž zásad
smluven opak) již sama o sobě vlastníka věci vylučovala ze smluvní
volnosti vůči třetím subjektům, a to tím spíše, jestliže - jako je
tomu v posuzované věci - je následně smluvené břemeno ve srovnání
s břemenem předchozím svým rozsahem omezeno.
Z hlediska ochrany ústavně zaručeného základního práva
plynoucího z článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
proto neobstojí tvrzení, že obecné soudy v napadených rozhodnutích
vykročily z ústavně omezujících kautel; podle přesvědčení
Ústavního soudu zásada plynoucí z věty prvé odstavce třetího čl.
11 Listiny základních práv a svobod míří především vůči
vlastníkovi samotnému, jehož tak váže náležitou a dostatečnou péčí
o jemu svědčící vlastnictví, a proto z ní zpravidla nelze
vyvozovat nadzákonné povinnosti mimo vlastnictví samotné.
Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení zásad daných
větou druhou a třetí téhož odstavce citovaného článku; aplikace
třetí věty v posuzované věci je již pojmově vyloučena, a to nejen
proto, že až dosud nejsou - z důvodů obecně známých - stanoveny
nezbytné limity (míra stanovení zákonem), ale také - a to v prvé
řadě - proto, že zásada z této věty plynoucí míří v obecném slova
smyslu na zdroje ohrožující životní prostředí (lidské zdraví,
přírodu) jako takové, a nikoli jak se stěžovatelka mylně domnívá
na individuální nesoulad při výkonu smluvně stanovených práv
(odběru vody), jejichž ani souhrnný výkon (odběr vody výkonem obou
věcných břemen) se životního prostředí (lidského zdraví, přírody)
jako obecné hodnoty nikterak nedotýká.
Poněkud obtížnější je tomu u věty druhé; zde stěžovatelka
vychází zřejmě z přesvědčení, že její právo (čerpání vody jako
smluvního břemene) časově předcházející obdobnému právu vedlejšího
účastníka, jej z tohoto práva (jako protiřečící dobrým mravům)
vylučuje vůbec; tato právní konstrukce je však nesprávná.
S ohledem na to, co bylo vyloženo již dříve, platí, že
vlastníka jako výlučného pána nad věcí nelze ani z Ústavy, a tím
méně pak ze zákona, omezit v jeho smluvní volnosti; v případech
obdobných tomuto klasická nauka mluví o pluralitě subjektů, jimž
jako oprávněným jedna a táž věc zatížená břemenem (služebností)
slouží jako věc služebná; jde zde o několik služebností, jež si co
do jejich výkonu (jeho rozsahu) konkurují.
Zmíněná konkurence služebností, když vlastníkovi služebné
věci zůstává vše co není služebností (služebnostmi) konzumováno,
nemá však za následek, že by kterákoli z nich (kupř. pro vznik
služebnosti následné) zanikla, takže - ve vyhraněných případech
- bylo by rozhodnout, zda a pokud má některá z konkurujících si
služebností přednost před jinou (jinými), což však již není
otázkou zániku služebnosti (práva), ale toliko jejich vzájemného
pořadí (k tomu srov. např. Rouček - Sedláček: Komentář k čsl.
obecnému zákoníku občanskému).
Z vyložených důvodů nelze proto ani z ústavního hlediska
dovodit, že následná smlouva, zřizující věcné břemeno obdobné
tomu, které svědčí z předcházející smlouvy jí, by byla pro rozpor
s dobrými mravy (absolutně) neplatná.
Zde si je ovšem Ústavní soud plně vědom, že současná právní
úprava v úvahu přicházejících otázek [§ 151n a násl. o. z.] je
v uvažovaném směru pro absenci pozitivních ustanovení občanského
zákona nedostatečná, nicméně je přesvědčen, že z vpředu
naznačených zásad, uznávaných až do zrušení obecného zákoníku
občanského z roku 1811 (zákonem č. 141/1950 Sb.), tedy do doby,
kdy po násilném zvratu v čsl. státě počalo docházet k rozrušování
právního řádu, je třeba zásad zcela odpovídajících demokratickým
hodnotám státu (čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 úst. zák. č. 1/1993
Sb.) dbát i v současné době a z nich při aplikaci současného práva
vycházet, a to zejména tam, kde současná právní úprava vykazuje
mezery, které nezbývá než překlenout výkladem.
Na těchto závěrech nemohou nic změnit ani okolnosti, na které
poukázal zástupce stěžovatelky u jednání dne 26. 6. 1997 a posléze
též v doplnění ústavní stížnosti; podstata námitek, pokud
konstatují zásadní nedostatečnost zákonné úpravy co do "ochrany
uživatele vodního zdroje před odběrem dalšího odběratele za
situace, kdy je takovým odběrem, pokud jde o kapacitu vodního
zdroje, a kdy uživatel (sc. předchozí) je ohrožován či omezován",
stačí odkázat na již vyložené důvody vztahující se ke konkurenci
služebností a v dalším pak na to, co bylo vyloženo stran pozice
vlastníka věci zatížené břemenem (služebností).
V podstatě z již vyložených důvodů neobstojí ani další
stěžovatelčiny námitky stran tvrzené nesprávnosti ustálené
judikatury obecných soudů pokud jde o podmínky návrhu podaného ve
smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.; zde - obdobně jako v předchozích
svých tvrzeních - stěžovatelka přehlíží, že její oprávnění
k odběru vody ze studny vlastnicky náležící jinému subjektu, je
založeno smluvním vztahem a jako takové musí být posuzováno a že
v případě střetu s obdobným právem jiného (dalšího) subjektu je
nutno případnou ochranu svého práva založit jiným způsobem než
v posuzované věci se stalo.
Veden tímto přesvědčením a z důvodů, jak vpředu byly
vyloženy, dospěl proto Ústavní soud k závěru, že posuzovaná
ústavní stížnost je nedůvodná, a proto rozhodl, jak z výroku
tohoto nálezu je zřejmé, když ostatní vývody ústavní stížnosti
odkazuje na důvody v tomto nálezu vyložené.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 8. 7. 1997
|
|