III.ÚS 786/14 ze dne 2. 10. 2014
N 187/75 SbNU 89
Placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 2. října 2014 sp. zn. III. ÚS 786/14 ve věci ústavní stížnosti Ilony Vašíčkové, zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 1, Hellichova 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2013 č. j. 10 Co 347/2013-89, kterým bylo v odvolacím řízení vyhověno žalobě vedlejšího účastníka, aby mu stěžovatelka zaplatila 27 240 Kč s příslušenstvím z titulu příspěvku za nepojištěné vozidlo, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, jež zní "Povinnost uhradit příspěvek nevzniká, pokud je ve lhůtě podle věty první Kanceláři prokázáno, že vozidlo nebylo provozováno v rozporu s tímto zákonem", za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem, se sídlem Říčany, 17. listopadu 230, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2013 č. j. 10 Co 347/2013-89 se zrušuje.

II. Návrh na zrušení části ustanovení § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, ve znění "Povinnost uhradit příspěvek nevzniká, pokud je ve lhůtě podle věty první Kanceláři prokázáno, že vozidlo nebylo provozováno v rozporu s tímto zákonem", se odmítá.


Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností ve smyslu ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení práv, jež jí zaručuje Listina základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), jmenovitě čl. 4 odst. 1, čl. 1 a 36 ve spojení s čl. 37 odst. 3, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v její občanskoprávní věci.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 3. 5. 2013 č. j. 23 C 22/2013-55 zamítl žalobu vedlejšího účastníka, aby mu stěžovatelka zaplatila 27 240 Kč s příslušenstvím z titulu příspěvku podle § 24c odst. 1 a 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon č. 168/1999 Sb."). Rozsudek soud odůvodnil zjištěním, že v rozhodném období (od 22. 1. 2010 do 21. 4. 2010) na ni registrované vozidlo již stěžovatelka nevlastnila.

3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, když přihlédl k tvrzení a důkazům předloženým stěžovatelkou až po uplynutí lhůty stanovené v § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb.; podle jeho názoru jde o lhůtu prekluzivní a jejím marným uplynutím právo prokazovat skutečnosti svědčící o tom, že vozidlo nebylo provozováno, zaniká. S ohledem na to, že stěžovatelka byla v době, za kterou je příspěvek vymáhán, vedena v Centrálním registru vozidel (dále jen "registr") jako vlastnice nepojištěného vozidla a nepodařilo se jí - takto - prokázat, že vlastnictví pozbyla, je její povinnost vůči vedlejšímu účastníku opodstatněna.

II.

4. Stěžovatelka s tímto výkladem ustanovení § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. v ústavní stížnosti nesouhlasí a považuje jej za exces takového rozměru, že v jeho důsledku došlo k zásahu do sféry jejích ústavním pořádkem chráněných základních práv a svobod. Konkrétně namítá, že soud nerespektoval zásadu vyjádřenou v čl. 4 odst. 1 Listiny, že povinnosti mohou být ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích, neboť ze zákona č. 168/1999 Sb. vyplývá, že povinnost hradit příspěvek vedlejšímu účastníku nemůže vzniknout osobě, která v rozhodném období vozidlo nevlastnila. Odvolací soud přitom vznik takové povinnosti odvodil pouze ze skutečnosti, že tuto skutečnost neprokázala ve lhůtě uvedené v § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., následkem čehož jí byla uložena povinnost nad rámec zákona.

5. Porušení zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny, jakož i práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že vedlejší účastník v jiných případech námitky vznesené po uplynutí sporné lhůty uznává, a dále v okolnosti, že odvolací soud svým právním výkladem staví žalovaného do nerovné pozice, jestliže ten nemůže v řízení před soudem tvrdit a prokazovat skutečnosti ve svůj prospěch a efektivně hájit svá práva.

6. S odvoláním na ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu spojila stěžovatelka s ústavní stížností návrh na zrušení poslední věty § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb.

III.

7. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zvláště upozornil na pasivní přístup stěžovatelky poté, co jí byla doručena výzva vedlejšího účastníka k uhrazení dotčeného příspěvku.

8. V obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti se vedlejší účastník zabýval jednotlivými argumenty stěžovatelky i širšími souvislostmi právní problematiky, na jejímž pozadí se spor odehrává. Podle jeho názoru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť napadené rozhodnutí obecného soudu je věcně správné, spravedlivé, a tudíž není s to způsobit zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, přestože jeho odůvodnění je postavené na právním názoru, se kterým se neztotožňuje ani sám. Ačkoliv se Ústavní soud již k otázce povahy sporné lhůty vyjádřil [viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014 (N 48/72 SbNU 543), II. ÚS 1413/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 77/73 SbNU 373)] v tom smyslu, že o prekluzivní lhůtu nejde, vybočí-li jednotlivý soud z této interpretace, nejedná se o systémové pochybení, které by vyžadovalo ingerenci Ústavního soudu.

9. S ohledem na namítané uložení povinnosti stěžovatelce nad rámec zákona předložil vedlejší účastník podrobný výklad, dle něhož ke vzniku povinnosti hradit příspěvek podle zákona č. 168/1999 Sb. postačuje skutečnost, že stěžovatelka byla v rozhodné době zapsána v registru jako vlastnice předmětného vozidla a k tomuto vozidlu zároveň nebylo sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu.

10. Vedlejší účastník se též vyjádřil ke stěžovatelkou tvrzenému porušení principu rovnosti obsaženého v čl. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny; k tomu podle jeho názoru dojít nemohlo, neboť stěžovatelka dotčené články Listiny na svou situaci aplikuje nesprávně a nepřípadně.

11. Návrh stěžovatelky na zrušení části ustanovení § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. je pak podle vedlejšího účastníka nejen logicky vadný, nýbrž i nepřípustný pro překážku litispendence, neboť o návrhu na zrušení (celého) ustanovení § 24c je u Ústavního soudu vedeno řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 8/14.



IV.

12. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud je nenařídil (§ 44 zákona o Ústavním soudu) a nezasílal ani vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení k replice stěžovatelce, neboť to má - z hlediska ochrany jejích práv - za neúčelné.

V.

13. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

14. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj samotného.

15. To je významné v dané věci potud, že k ústavní stížností otevřeným otázkám příspěvku podle § 24c zákona č. 168/1999 Sb. se Ústavní soud již dříve vyjádřil, jmenovitě v nálezu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13 (viz výše, dostupném též na http://nalus.usoud.cz), a v návaznosti na něj i v nálezu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1413/13 (dostupném tamtéž).

16. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že lhůta v § 24c odst. 4 uvedeného zákona stanovená k prokázání, že vozidlo nebylo v inkriminované době provozováno v rozporu s tímto zákonem, lhůtou prekluzivní není (bod 35 prve uvedeného nálezu); opačný výklad, v jehož důsledku je žalovanému (po jejím marném uplynutí) v řízení před soudem upíráno procesní právo tvrdit k tomu rozhodné skutečnosti a předkládat odpovídající důkazy, pak zakládá zjevné porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Je očividné, že již proto napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nemůže obstát a že jeho pochybení má ústavněprávní rozměr.

18. V obou označených nálezech současně Ústavní soud uzavřel, že obecný soud se dopustil ústavně nekonformní interpretace ustanovení § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla tím, že pro úsudek, zda je či není vozidlo provozováno, pokládal za určující toliko okolnost, že v žalovaném období bylo vedeno v příslušném registru. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014 konstatoval, že "[s] těmito závěry se ... nejenže nemůže ztotožnit, ale považuje je za natolik extrémní, že mají za důsledek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele" (bod 26), a tento závěr bezezbytku (včetně uvedené citace) zahrnul Ústavní soud i do odůvodnění nálezu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1413/13. Jinak řečeno, ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, dovozovat, že je provozováno, sice lze, a zpravidla tomu tak bude, platí to však jen potud, pokud "nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak" (bod 33 prve uvedeného nálezu, bod 30, resp. 31 druhého).

19. Řečené je v dané věci významné rovněž, neboť - jak se podává z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - stěžovatelka tvrdila nejen, že dotčené vozidlo prodala (a není již jeho vlastnicí), nýbrž že je prodala jako "nepojízdné, určené pouze na náhradní díly, silně korodované a bez motoru". V rozporu s právě prezentovanými závěry Ústavního soudu však odvolací soud, vycházeje z nesprávného právního posouzení lhůty uvedené v § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., se těmito tvrzeními zabývat odmítl.

20. I zde tedy platí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v kolizi s ústavněprávními limity spravedlivého procesu stejně, jako byla rozhodnutí obecných soudů, jež Ústavní soud posuzoval odkazovanými nálezy dříve.

21. Polemika otevřená vedlejším účastníkem, zda je ve sledovaných souvislostech významná obrana spočívající ve změně vlastnictví vozidla, aniž byla promítnuta "do stavu zápisů v registru", pak z výše předestřených hledisek vymezení potřebného základu pro rozhodnutí o ústavní stížnosti již pozbývá smyslu (což neznamená, že se jí nebudou muset zabývat obecné soudy v dalším řízení).

22. Nelze přisvědčit názoru vedlejšího účastníka, že ústavně nekonformní interpretace a aplikace předmětného ustanovení odvolacím soudem není odrazem systémového pochybení, a tudíž nevyžaduje zásah Ústavního soudu. Jak je zaznamenáno i ve výše zmiňovaných nálezech, Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů navzdory tomu, že převážně šlo o peněžně nevysoké nároky, právě proto, že shledal, že rozhodovací praxe obecných soudů je "rozkolísaná" a z důvodu bagatelní povahy sporů se může jen obtížně uplatnit judikatorně sjednocující poslání Nejvyššího soudu.

23. Naopak jsou zcela přiléhavé názory vedlejšího účastníka, oponuje-li stěžovatelce v rovině jí dovolávaných čl. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny, a podrobnější argumentace k podpoře jeho závěrů již netřeba. Rozhodný průmět do výsledku řízení o dané ústavní stížnosti však mít nemohou.

VI.

24. Jest tudíž shrnout, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, jmenovitě do práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a Ústavnímu soudu proto nezbylo než rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2013 č. j. 10 Co 347/2013-89 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.

VII.

25. K návrhu stěžovatelky na zrušení části ustanovení § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. Ústavní soud poznamenává, že konstantně dává najevo příklon k přednosti ústavně konformní interpretace právního předpisu před jeho derogací, což směřuje k nalezení takové výkladové alternativy, jež bude v souladu s ústavním pořádkem. Z toho, co bylo výše řečeno, je zřejmé, že "problematickým" není zákonné ustanovení samotné, nýbrž rozdílná výkladová praxe obecných soudů při jeho aplikaci, a ústavně konformní výklad pak není nedosažitelný, jestliže k němu dospěly i některé obecné soudy; ostatně podal jej Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2221/13 a sp. zn. II. ÚS 1413/13, a nadto, jak správně upozorňuje vedlejší účastník, je návrh stěžovatelky vůči vlastnímu zájmu protisměrný, neboť odstraněním dovolávaného ustanovení by ničeho nedosáhla. Ani námitka litispendence, vznesená vedlejším účastníkem, se neuplatní, neboť projednávaná ústavní stížnost podání jím zmiňovaného návrhu na zrušení celého ustanovení § 24c zákona č. 168/1999 Sb. v čase předchází.

26. Návrh stěžovatelky je tedy v této části zjevně neopodstatněným, pročež jej senát Ústavního soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu bez jednání odmítl.