III.ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Barborou Eliášovou, advokátkou se sídlem v Kadani, B. Němcové 70, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č. j. 58 Co 592/2008-91 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 8. 2008, č. j. 6 C 75/2007-61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci, jimiž mu nebylo (coby žalobci) přiznáno osvobození od soudních poplatků.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným usnesením soud prvního stupně stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků s tím, že podmínky § 138 odst. 1 o. s. ř. v jeho osobě dány nejsou, neboť "vlastní mnohamilionový majetek v nemovitostech", a ani okolnost, že by s ním hospodařil se ztrátou, jej nemůže poplatkově zvýhodnit.

Toto rozhodnutí odvolací soud rovněž napadeným usnesením potvrdil. Za rozhodující vzal zjištění, že stěžovatel "není nemajetný", jak již dovodil soud prvního stupně, a oproti jeho tvrzení o vlastní (nepříznivé) hospodářské situaci položil důraz na předmět tohoto řízení, povahu uplatňovaného nároku, jakož i další okolnosti, z nichž stěžovatel svůj nárok dovozoval, včetně těch, jež mu předcházely. Poukázal též na spornost uplatněného nároku, jež se podle jeho názoru "blíží ... k hranici zřejmě bezúspěšného uplatňování práva".

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., když jej - na rozdíl od jiných soudů v jiných jeho věcech - shledaly při použití "stejných důkazů" osobou majetnou, jejíž možnosti k úhradě soudního poplatku jsou dány. Podle stěžovatele nevzaly v úvahu (jako určující kriterium) jeho objektivní neschopnost soudní poplatek zaplatit, neboť o nemovitém majetku, k němuž bylo při posouzení návrhu přihlíženo, vede soudní spory, bez jejichž "vyřešení" tento majetek nemůže "efektivně využívat". Připomíná rovněž, že závěr odvolacího soudu o sporné úspěšnosti jeho nároku pomíjí jím předkládané důkazní návrhy, a v souvisejících sporech dosud nebylo rozhodnuto.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

V prvé řadě - v rozhodných souvislostech - je namístě připomenout, že k posuzování návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).

Jelikož si soud potřebný skutkový základ pro rozhodování o návrhu podle § 138 odst. 1 o. s. ř. neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením na základě předložených listin), lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen tehdy, jestliže by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně když je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí neodůvodnil. Výklad a aplikaci ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy založené na tzv. relativně neurčitém pojmu (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Nic takového v dané věci dovodit nelze; ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde zjevně není; soudy přijaté závěry mají věcné i logické zakotvení v adekvátních zjištěních, a nelze efektivně namítat, že by se nevypořádaly s námitkami, vznesenými stěžovatelem co do jeho osobních, majetkových a příjmových poměrů. Ani v celkovém zhodnocení těchto poměrů z hlediska podmínek aplikace § 138 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud neshledává exces z předvídatelného nazírání, pročež závěr o aplikační libovůli k dispozici není. Není spolehlivého argumentu pro závěr, že obecné soudy nepřípustně vybočily z mezí možného uvážení, jež ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. předjímá.

To platí i ve vztahu k stěžovatelem namítanému zhodnocení jeho objektivní schopnosti zaplatit soudní poplatek, kterou obecné soudy posuzovaly nejen v úzké souvislosti s celkovými majetkovými poměry stěžovatele, nýbrž i ve vztahu k předmětu řízení, jenž určuje jeho výši (srov. sp. zn. III. ÚS 464/2001), jakož i k okolnostem předcházejícím vzniku uplatněného nároku, včetně dalších řízení, jež stěžovatel vede.

K námitce, že v jiných jeho věcech byly pro něj podmínky pro osvobození od soudního poplatku posouzeny příznivěji, je namístě poukázat na opakovaně Ústavním soudem vyjadřovaný názor, podle kterého "byly-li námitky směřující do rozhodnutí obecných soudů ... shledány neopodstatněnými", pak "tento závěr nemůže zvrátit ani poukaz na odlišné rozhodnutí .... soudu ..., adresované stěžovateli (srov. kupř. nálezy sp. zn. IV.ÚS 2856/08, sp. zn. II. ÚS 401/97, III. ÚS 470/97, nebo III. ÚS 252/04).

Pakliže odvolací soud poté, co uzavřel, že poměry stěžovatele neodůvodňují závěr o jeho neschopnosti k úhradě soudního poplatku, uvedl též, že se úspěšnost žalovaného nároku "blíží k hranici zřejmě bezúspěšného uplatňování práva", je zcela zjevné, že tento argument vyslovil navíc, a již jen toliko podpůrně.

Z řečeného se podává, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2009


Jan Musil
předseda senátu