Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě dne 25. 9. 1996 ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele Z. R., zastoupeného Mgr. H. H.,
proti Vrchnímu soudu v Praze, t a k t o :
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 1996, sp. zn.
7 To 175/95, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.
května 1996, sp. zn. 42 T 16/95, se v části, týkající se
stěžovatele, z r u š u j í .
II. Vrchnímu soudu v Praze, jako soudu odvolacímu, se
u k l á d á , aby při rozhodování o vazbě obžalovaného Z. R.
nepřihlížel k době od 9. 1. 1996 do 6. 2. 1996 včetně.
III. Opatření Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 1996, jímž byl
ustanoven stěžovateli obhájce JUDr. J. Ž., se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í
Včas podanou a formálně bezchybnou ústavní stížností [§§ 30
odst. 1, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 písm. a), 2, 4 zák. č.
182/1993 Sb.] brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze a tvrdí, že tímto rozhodnutím (rozsudkem ze dne 6. února
1996, sp. zn. 7 To 175/95) bylo porušeno jeho ústavně zaručené
základní právo plynoucí z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod; konkrétní porušení tohoto práva spatřuje v tom, že
ačkoli si pro odvolací řízení před obecným soudem zvolil obhájce,
který se také odvolacímu soudu vykázal řádnou plnou mocí, zásahem
tohoto soudu jej v opravném řízení (a především ve veřejném
zasedání, v němž řízení skončilo) obhajoval obhájce takto soudem
ustanovený.
S důrazem na to, že jde o hrubý zásah do jednoho ze zvlášť
významných práv ústavně zaručených každému kdo je vystaven
trestnímu stíhání, navrhl, aby shora označený rozsudek Vrchního
soudu v Praze byl nálezem Ústavního soudu zrušen.
Předseda senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, se
k podané ústavní stížnosti k výzvě Ústavního soudu vyjádřil (§§
30 odst. 2, 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) tak, že námitky
stěžovatele shledal neopodstatněnými, neboť - s odvoláním na
ustanovení § 41 odst. 1, 2 a 6 tr. ř. - ustanovení obhájce
odvolacím soudem "směřovalo výhradně k reálnému naplnění práv
obhajoby pozitivní činností obhájce", když "stěžovatelem zvolený
obhájce byl v rozhodném období nečinný"; vyslovil své přesvědčení,
že zvolený postup v daném případě "vyplývá z teorie trestního
řízení", dle níž "aplikace ustanovení obsahově nejbližšího pro
řešení zmíněné problematiky (tj. ustanovení analogického) je
přípustná a v posuzované věci i potřebná. Nečinnost zvoleného
obhájce je totiž ve svých důsledcích pro realizaci práv obviněných
na obhajobu totožná se situací, za níž by tito obhájce neměli
v případě, kdy ho mít musí (§ 38 odst. 1 tr. ř)".
S přihlédnutím k tomu a dále též proto, že "kdyby zvolený
postup nebyl oprávněný (v situacích obdobných té, ve které se
v posuzované věci ocitl odvolací soud), by nebylo možné zabránit
nekontrolovanému prodloužení trestního řízení, popřípadě je vůbec
ukončit", dovodil, aniž by vznesl konečný návrh, že v posuzované
věci "nedošlo ke zkrácení práva stěžovatele na obhajobu".
Obdobné stanovisko, obsahově zcela shodné s vyjádřením
předsedy senátu, zaujal též vrchní státní zástupce (§ 76 odst. 2
al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), který navrhl, aby Ústavní soud
ústavní stížnost stěžovatele zamítl.
Z vyžádaných spisů obecného soudu (42 T 16/95 Městského soudu
v Praze) a Městského státního zastupitelství tamtéž (Kv 59/92),
jakož i z výslechu svědka JUDr. M. K., Ústavní soud zjistil tyto
skutkové a právně významné skutečnosti:
I.
a) Usnesením vyšetřovale (Policie ČR - úřadu vyšetřování
hlavního města Prahy, čj. VV 22/120-?) ze dne 8. února 1992 bylo
proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání (§ 163 odst. 1 tr. ř.)
pro skutek popsaný tak, že
"stěžovatel dne 28. ledna 1992 v odpoledních hodinách v blíže
nezjištěnou dobu v P., v garáži č. 4 řadových garáží společně s J.
H., s cílem získat osobní vůz, bodnými ranami úmyslně usmrtil
L. P., a poté lopatkou usmrtil D. P., která přišla na místo činu,
a odcizil jejich osobní vůz Fiat - Uno, červené barvy, v hodnotě
ca 300 000 Kčs".
V takto popsaném skutku spatřoval vyšetřovatel trestný čin
vraždy ve smyslu § 219 odst. 1, 2, písm. a), f) tr. zák.
Spolu se stěžovatelem pro shodně popsaný skutek se shodnou
právní kvalifikací bylo zahájeno samostatné trestní stíhání J. H.
b) Usnesením téhož vyšetřovatele ze dne 17. února 1992 (sp.
zn. Kv 59/92) bylo proti stěžovateli (a společně též proti J. H.)
zahájeno trestní stíhání pro další skutek spočívající v tom, že
"koncem měsíce prosince 1991 v blíže nezjištěnou dobu v P. po
předchozí vzájemné dohodě (sc. s H.) opakovaně čekali na chodbě
domu na D. F., kterému po fyzickém napadení hodlali odcizit klíče
od bytu a z něho pak odcizit peníze a vozidlo BMW 524 To,
v hodnotě přes 100 000 Kčs, avšak vzhledem k tomu, že se D. F.
nedostavil v době, kdy na něj na chodbě domu čekali, k dokonání
trestného činu nedošlo".
Obdobně jako u J. H. takto popsaný skutek byl kvalifikován
jako příprava trestného činu loupeže ve smyslu § 7 odst. 1, § 234
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
c) Usnesením téhož vyšetřovatele ze dne 3. března 1992 (čj.
MVV-42/120-92) bylo s věcí vyšetřování vraždy a loupeže spojeno ke
společnému řízení vyšetřování dalšího trestného činu krádeže podle
ust. § 247 odst. 1, 2, 3 tr. zák., jehož se měl dopustit J. H.
sám, a to dvěma na sebe navazujícími skutky spáchanými v Praze 5.
d) Posléze usnesením vyšetřovatele Policie ČR - obvodního
úřadu vyšetřování v P., ze dne 20. 3. 1992, bylo pokračováno proti
stěžovateli v přerušeném trestním stíhání (pro jeho dříve neznámý
pobyt) pro podezření z trestného činu útoku na veřejného činitele
ve smyslu § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se měl dopustit
dne 10. 1. 1991 v době výkonu trestu ve věznici během předvádění
k výkonu kázeňského trestu vůči příslušníkovi SNV a
e) konečně dalším usnesením vyšetřovatele (ze dne 20. 3.
1992, čj. MVV 42/170-12) bylo i vyšetřování této věci spojeno
s trestním stíháním pro trestný čin vraždy a loupeže.
V konečné fázi procesních úprav byl tedy stěžovatel stíhán
(za skutkových okolností zmíněných shora) pro
trestný čin vraždy (§ 219 tr. z.) s přísnější kvalifikací dle
odst. 2,
trestný čin loupeže (§ 234 tr. z.) s přísnější kvalifikací
dle odst. 2 a
trestný čin útoku na veřejného činitele (§ 155 tr. z.).
II.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. února 1992 byl
stěžovatel vzhledem ke stíhání "pro závažnou trestnou činnost"
vzat do vazby, a to z důvodů § 67 písm. a), b) tr. ř. Vazební
usnesení je odůvodněno tak, že u stěžovatele jde o "velice závažný
trestný čin" (jeho zákonné označení není uvedeno), který je
ohrožen "vysokou trestní sazbou", z čehož plyne obava, "že se bude
snažit trestnímu stíhání vyhnout tím, že by se mohl skrývat nebo
utéci", a konečně, že je "dána důvodná obava, že bude působit na
spoluobviněného H., případně na dosud nevyslechnuté svědky".
Takto uvalená vazba (obdobně jako tomu bylo u spoluobviněného
J. H.) byla postupně obecnými soudy prodlužována, zpravidla
s odkazem na to, že "skončení vyšetřování brání především to, že
dosud nebyly provedeny vyšetřovací úkony potřebné
k zadokumentování trestné činnosti obviněných" apod.
III.
Dne 26. února 1992 byla Městskou prokuraturou v Praze
Městskému soudu tamtéž podána obžaloba, jíž (spolu s J. H.), který
byl postaven na prvé místo) byl stěžovatel obžalován pro trestné
činy označené vpředu, jichž se měl dopustit již dříve zmíněnými
skutky.
V tomto stádiu řízení byl stěžovatel ve vazbě vůbec od 8.
února 1992, v soudní vazbě pak od 26. 6. 1992.
Pro úplnost sluší dodat, že skutky kladené mu za vinu
stěžovatel popíral, to které prvostupňové rozhodnutí vydané
v přípravném řízení napadal - bezúspěšně - opravnými prostředky
a se stejným výsledkem podával žádosti o propuštění z vazby;
toliko Nejvyšší soud ČR v usnesení z 21. 10. 1992 (sp. zn. 11 To
162/92) dospěl k závěru, že důvody vazby ve smyslu § 67 písm. b)
tr. ř. u stěžovatele (pro absenci konkrétních skutečností
a s přihlédnutím k tehdejšímu procesnímu stavu) neexistují, takže
stěžovatel (ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu) byl
nadále ponechán ve vazbě již jen z důvodů § 67 písm. a) tr. ř.
IV.
Obžalobu proti stěžovateli (a spoluobžalovanému H.)
projednával senát Městského soudu v Praze, odd. 2 T, ve dnech 4.
11. - 10. 11. 1992 a po hlavním líčení vynesl odsuzující rozsudek
(shodně se zněním obžaloby) a stěžovateli uložil trest odnětí
svobody v trvání 14 let se zařazením do III. nápravné skupiny;
stěžovatele hájil (od okamžiku vznesení obvinění) ustanovený
obhájce.
V.
Z podnětu odvolání obou procesních stran zabýval se věcí
Vrchní soud v Praze (11 To 72/93), jemuž spis s opravnými
prostředky byl předložen 22. 4. 1993; předseda senátu, jemuž věc
napadla, s odkazem na povahu věci a tehdejší věcný i personální
stav na pracovišti Vrchního soudu, navrhl Nejvyššímu soudu
prodloužení vazby do 30. září 1993.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1993 (sp. zn. 1
Tvn 90/93) bylo návrhu Vrchního soudu v Praze vyhověno.
Odvolání procesních stran bylo Vrchním soudem v Praze
projednáno v neveřejném zasedání a usnesením ze dne 27. září 1993
byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu [§ 258 odst. 1 písm.
a), b), c) tr. ř.] a věc byla vrácena městskému státnímu zástupci
v Praze k došetření (§ 260 tr. ř.) s tím, že stěžovatel s ohledem
na již dříve konstatované okolnosti byl i nadále ponecháván ve
vazbě (viz sub. III).
VI.
Odvolací soud v kasačním rozhodnutí soudu I. stupně vytkl
řadu procesních pochybení, z nichž některá měla svůj původ již
v řízení přípravném (nedostatečné popsání skutku v trestném činu
vraždy, způsob ustanovení znalců apod.) a dále též vady ve
skutkových zjištěních (nedostatečná průkaznost pachových stop),
a to jak co do jejich provedení, tak i co do rozsahu provedených
důkazů, z nichž některé (kupř. sv. K. potvrzující stěžovateli na
rozhodnou dobu alibi, sv. F. a podobně) byly opomenuty zcela, což
vše vedlo odvolací soud k přesvědčení, že závěry o vině
(stěžovatele a spoluobžalovaného H.) "trpí nepřesvědčivostí,
rozporuplností a předčasností, neboť neměly plnou oporu
v prováděném dokazování".
VII.
Po kasaci prvostupňového rozsudku a rozhodnutí o tom, že věc
se vrací k došetření městskému státnímu zástupci v Praze, byl spis
věci se týkající postoupen Městskému státnímu zastupitelství
v Praze dne 1. října 1993.
Náprava procesně formálních pochybení, která vytýkal odvolací
soud, ani obsahově ani časově nebyla nikterak náročná; obdobně
tomu bylo i stran doplnění dokazování, ať se již výtky odvolacího
soudu vztahovaly na opomenuté svědky (s výjimkou, o níž bude
zmínka později, se všichni nacházeli v obvodu procesního soudu)
nebo na jiné důkazy (nedostatečná průkaznost pachových stop
a z toho plynoucí požadavek odvolacího soudu na opakování
a pečlivé zdokumentování jejich nového srovnání, případně
provedení rekonstrukce a vyšetřovacího pokusu týkajících se
trestného činu loupeže, doplnění znaleckých posudků z oboru
psychiatrie a psychologie); za této situace jisté potíže mohly
vzniknout jen stran výslechu sv. K., a to vzhledem k tomu, že
tento svědek se v době vyšetřování nacházel mimo území republiky
(v Anglii).
Přesto, že na nezbytnost výslechu jmenovaného svědka
upozornilo již prvé kasační rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne
27. září 1993) a že místo svědkova tehdejšího pobytu (obecně) bylo
známo, prvý (nezdařený) pokus o zjištění přesné jeho adresy byl
učiněn až 20. dubna 1994, ačkoli ze spisu je zřejmé, že místo
svědkova pobytu bylo známo jeho bývalé manželce (sv. K., družce
stěžovatele); na tuto až zarážející netečnost orgánů činných
v přípravném řízení reagoval obhájce stěžovatele (přípisem z 5.
srpna 1994) sdělením svědkovy přesné adresy, zatímco vyšetřovatel
i po tomto sdělení po ní "pátral" pomocí Ústředny Interpolu
v Praze (prvý krok k tomu učinil žádostí ze dne 13. 9. 1994)
a faxem této ústředny z 3. 10. 1994 přijal potvrzení adresy
sdělené obhájcem. Další průtahy vznikaly zbytečnými dotazy (cestou
Interpolu), zda svědek je ochoten složit svou výpověď před českými
orgány (a za tím účelem přijet do republiky).
Tak se stalo, že
1) záznam o výpovědi svědka K. mohl být pořízen až dne 28.
února 1995 (výpověď před příslušným orgánem v Londýně) a že - po
dalších průtazích - byl Městským státním zastupitelstvím v Praze
vyšetřovateli zaslán 20. března 1995,
2) k seznámení s výsledky (doplněného) vyšetřování mohlo být
přistoupeno "již" 28. června 1995 a konečně,
3) nová obžaloba (na stěžovatele a ods. H.) byla podána dne
18. července 1995; co do skutkových okolností a právní kvalifikace
byla v podstatě shodná s obžalobou předchozí.
VIII.
Podanou obžalobu projednal vazebně Městský soud v Praze jako
soud I. stupně v pokračujícím hlavním líčení (14. 9. až 26. 10.
1995) a dne 27. října 1995 vynesl rozsudek, jímž stěžovatele uznal
vinným podle obžaloby, tedy pro trestné činy dle § 219 odst. 1,
2, písm. f), § 7 odst. 1 k § 234 odst. 1, 2 písm. f), oběma ve
spolupachatelství ve smyslu § 4 odst. 2 a § 155 odst. 1 tr. z.
a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 15 let a pro výkon
uloženého trestu jej zařadil do věznice s ostrahou (§ 219 odst.
2 za použití § 35 odst. 1, § 39 odst. 3 tr. z.).
K žádosti Městského soudu v Praze prodloužil Nejvyšší soud ČR
usnesením ze dne 9. srpna 1995 (sp. zn. 1 Tvn 201/95) vazbu
stěžovatele do 7. února 1996 (lhůta vazby stěžovatele ve smyslu
§ 71 odst. 4 tr. ř. končila dnem 8. února 1996).
Z předložených kopií soudního spisu nebylo lze zjistit, kdy
byl rozsudek soudu I. stupně procesním stranám doručen a kdy - po
podaných odvoláních ze strany všech účastníků řízení - byla věc
opětně postoupena odvolacímu soudu; lze však mít za to, že se tak
stalo na sklonku roku 1995, neboť již na den 9. ledna 1996 bylo
nařízeno odvolacím soudem veřejné zasedání, které však bylo
několikrát odročováno (k důvodům toho později), až dne 6. února
1996 byl odvolacím soudem vynesen rozsudek, jímž stěžovatel byl
uznán vinným přípravou k trestnému činu loupeže [§ 7 odst. 1 k §
234 odst. 1, 2 písm. f) tr. z.] a trestným činem útoku na
veřejného činitele [§ 155 odst. 1 písm. a) tr. z.] a za ně
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením pro
jeho výkon do věznice s ostrahou [§§ 234 odst. 2, 35 odst. 1
a 39a odst. 2 písm. c) tr. z.].
Stran trestného činu vraždy byl rozsudek soudu I. stupně opět
zrušen a věc vrácena tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl (§ 259 odst. 1 tr. ř.); současně
s vyhlášením rozsudku byl u stěžovatele nařízen (za odsouzené
trestné činy) výkon trestu, který stěžovatel nastoupil dne 7.
února 1996.
Co do kasační části rozsudku soudu II. stupně vyslovil
odvolací soud (pokud jde o osobu stěžovatele) své výhrady zejména
vůči konstrukci spolupachatelství a vůči znaleckým závěrům stran
stěžovatelovy příčetnosti, když současně dospěl k závěru, že i na
základě dosavadních skutkových zjištění (nedoznají-li v průběhu
dalšího řízení změn) bude namístě uvažovat o přísnější právní
kvalifikaci posuzovaného skutku vraždy též ve smyslu odst. 2 písm.
a), b) § 219 tr. z. (tr. čin vůči dvěma osobám, spáchaný zvlášť
surovým způsobem), což přirozeně (odvolací soud projednával
současně odvolání státního zástupce) může mít své důsledky při
následných úvahách o trestu či zcela zřetelně vznikajících
průtahů.
Z časové posloupnosti tedy vyplývá, že
v období od konce roku 1992 (předkládací zpráva soudu I.
stupně nebyla k dispozici) do konce září 1993 došlo - v opravném
řízení - k větším průtahům u odvolacího soudu; podstatně větší
průtahy vznikly však - v údobí od 1. října 1993 do 18. července
1995 (tj. téměř 22 měsíců) v přípravném řízení. Pro zdůvodnění
těchto průtahů neshledal Ústavní soud ani v předloženém spisovém
materiálu, ani po provedeném ústním jednání v jím provedených
důkazech, nijaký důvod, zejména když z vyžádaného dozorového spisu
městského státního zastupitelství vyplynulo, že od 27. 12. 1993 do
29. 3. 1995 není v tomto spise nijaký záznam, který by osvědčoval
byť sebemenší zásah státního zastupitelství do probíhajícího
došetření.
IX.
Obhájce byl stěžovateli ustanoven bezprostředně po uvalení
vazby (dne 8. února 1992); tento obhájce, jak tomu nasvědčuje
obsah spisu, byl přiměřeně činný již v přípravném řízení a stejně
- soudě podle písemných podání - vystupoval i v řízení před
soudem.
Vazba stěžovatele byla postupně a průběžně k tomu příslušnými
soudy prodlužována, naposledy (k návrhu soudu I. stupně) usnesením
Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. srpna 1995 ke dni 7. února 1996,
tedy až k samotnému limitu zákonné délky vazby (§ 74 odst. 1 tr.
ř.).
Ve spise není nijakého podkladu pro úsudek, že by obhájce
postupoval nezodpovědně, popř. že by došlo k významnějšímu
zkrácení práv obhajoby ze strany orgánů v trestním řízení činných;
prvý náznak stěžovatelova nesouhlasu s postupem vyšetřovatele lze
postřehnout v jeho stížnosti ze dne 30. 6. 1995 adresované státní
zástupkyni, jíž si stěžuje jednak na průtahy ve věci, jednak na
to, že pro (druhé) seznámení s výsledky vyšetřování mu nebyl
poskytnut dostatečný čas, případně, že nebyl proveden výslech jím
navrženého svědka (V.), a dále, že pro doplnění znaleckého posudku
jej znalci "ve věznici vyšetřili v době 15 minut"; stížnost
vyúsťuje vůči vyšetřovateli "oznámením trestného činu", jehož se
měl vyšetřovatel dopustit "působením nelogických průtahů"
a způsobem vyšetřování, "které zaměřil výlučně v neprospěch
stěžovatele".
Zamítavé stanovisko Městského státního zastupitelství v Praze
k podání stěžovatele je odůvodněno tak, že státní zástupkyně v něm
dospívá k závěru, že "v rámci došetření požadovaného Vrchním
soudem v Praze bylo provedeno pouze několik úkonů" (!), případně
že i námitka stran znalců psychiatrů je nedůvodná, neboť "základní
znalecké vyšetření bylo provedeno před prvním uzavřením spisového
materiálu a po došetření bylo provedeno pouze doplnění znaleckého
posudku".
Tato stanoviska jsou ovšem v rozporu s požadavky odvolacího
soudu, který ostatně opět část rozsudku soudu I. stupně, pokud se
týká trestného činu vraždy, již podruhé zrušil (rozsudkem ze dne
6. února 1996) též pro neúplnost skutkových zjištění a vady ve
znaleckém dokazování.
X.
K vážným procesním komplikacím v řízení před obecnými soudy
došlo v druhém opravném řízení, pro které - pro délku přípravného
řízení - z hlediska vazební lhůty zůstalo k dispozici maximálně
37 dnů.
Odvolací soud k projednání podaných odvolání nařídil veřejné
zasedání na den 9. ledna 1996; podáním (faxem) ze dne 8. ledna
1996 předložil za stěžovatele plnou moc k obhajobě (ze dne 5.
ledna 1996) nový obhájce a současně, s odkazem na "jiné soudní
jednání" a "složitost a rozsáhlost věci", požádal o odročení již
nařízeného veřejného zasedání; této žádosti odvolací soud vyhověl,
zasedání odročil na 23. ledna 1996 a současně (u zasedání
přítomného) ustanoveného obhájce zprostil povinnosti stěžovatele
v této trestní věci dále obhajovat (§ 40 tr. ř.).
Dalším podáním (faxem) ze dne 22. ledna 1996 zvolený obhájce
předsedovi senátu odvolacího soudu sdělil, že se k jednání dne
23. ledna 1996 nedostaví "z důvodu pracovní neschopnosti", a proto
došlo k opětovnému odročení zasedání, a to na den 2. února 1996.
V této již kritické situaci předseda senátu odvolacího soudu
opatřením ze dne 23. ledna 1996 ustanovil stěžovateli - s odkazem
na ust. § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. - obhájce v osobě
JUDr. J. Ž., na což zvolený obhájce (podáním ze dne 30. ledna
1996) reagoval vznesením námitky podjatosti vůči předsedovi senátu
s odůvodněním, že zmíněným postupem "nepřípustně zasáhl do práva
obhajoby", a to jen proto, "aby v rozporu se zákonem urychlil
průběh trestního řízení".
Avšak ani zasedání nařízené na den 2. února 1996 se nekonalo,
neboť dne 2. února 1996 v 6.30 hod. byl spoluobžalovaný H. nalezen
ve své cele v bezvědomí a lékaři nemocnice vězeňské služby (MUDr.
K. a MUDr. Š.) vyslovili podezření na otravu neznámými léky s tím,
že současný zdravotní stav obžalovaného vyžaduje intenzivní péči,
což přirozeně jeho účast na veřejném zasedání vyloučilo. Z tohoto
důvodu bylo proto veřejné zasedání opět odročeno, a to na den 6.
února 1996, kdy také - za účasti (pokud jde o stěžovatele nově)
ustanoveného obhájce - byl vynesen rozsudek, jak o tom již dříve
byla zmínka; stěžovatelem zvolený obhájce přes řádné vyrozumění
o termínu zasedání a přes poukaz na nezbytnost své účasti na něm,
se opět s odkazem na svou pracovní neschopnost k zasedání
nedostavil.
Pro úplnost a k osvětlení věci je třeba dodat, že
1) stěžovatel s ustanovením obhájce odvolacím soudem
nesouhlasil a svůj nesouhlas dal najevo nejen vůči tomuto obhájci
při jeho pokusu o přípravu obhajoby, ale též samostatným podáním
zaslaným odvolacímu soudu, což vedlo ustanoveného obhájce
k žádosti o zproštění povinnosti stěžovatele obhajovat,
2) téměř shodná byla situace též u obžalovaného H., jehož
však u veřejného zasedání dne 6. února 1996 obhajovali obhájci dva
(zvolený a ustanovený odvolacím soudem),
3) žádostem ustanovených obhájců o zproštění povinnosti
stěžovatele a spoluobžalovaného H. nadále obhajovat nebylo
vyhověno,
4) jak v průběhu veřejného zasedání, tak v konečných návrzích
se ustanovení obhájci odvolali na dřívější stanoviska obhajoby
patrná ze spisu, obhájce ustanovený stěžovateli navíc přednesl, že
"přes rozhodnutí senátu, které respektuje, rád by zdůraznil, že se
subjektivně necítí oprávněn obžalovaného R. zastupovat, a to
jednak pro jeho nesouhlas, jednak též z důvodů uvedených v § 37
odst. 2 a § 38 odst. 1 tr. ř."; svůj konečný návrh proto omezil
pouze odkazem "na písemný návrh svého předchůdce (tj. původně
ustanoveného obhájce), aniž by měl co k němu dodat".
Za vylíčeného skutkového a procesního stavu (průběhu
odvolacího řízení) Ústavnímu soudu nezbylo než usoudit, že
obhajoba stěžovatele u veřejného zasedání dne 6. února 1996,
v němž došlo jednak k pravomocnému odsouzení stěžovatele (pro
trestné činy dle § 234 a § 155 tr. z.), jednak ke zrušení té části
prvostupňového rozsudku, která se dotýkala trestného činu dle §
219 tr. z., byla zcela formální a omezila se vlastně toliko na
fyzickou přítomnost ustanoveného obhájce u veřejného zasedání,
v němž v části projednávané obžaloby bylo pravomocně rozhodnuto.
Z těchto skutkových zjištění, jakož i z procesního průběhu
přípravného řízení (po kasaci rozsudku obecného soudu I. stupně)
a (druhého) řízení odvolacího, vyvodil Ústavní soud následující
závěry:
XI.
Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40
odst. 3 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina")
spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními
podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž
vina obviněného (obžalovaného) má být zjištěna; tyto ústavní
záruky se promítají i do procesního předpisu, trestního řádu (§
33 odst. 1 tr. ř.), který ve shodě s ústavou je vybudován na zcela
zřetelné zásadě priority volby obhájce (§§ 33 odst. 1, 37 odst.
2 tr. ř.), kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit
v kterémkoli stádiu neskončeného řízení (§ 37 odst. 2 tr. ř.); je
proto vždy věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob
oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním
řízení (§ 37 tr. ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva
volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný
(obžalovaný) nese odpovědnost sám, a již proto není obecný soud
oprávněn posuzovat "kvalitu" obhajoby či "nečinnost" obhájce,
neboť jemu (obhajovanému) nelze upřít právo na volbu procesní
taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit;
opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně
zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou
- zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou - formu
státní kontroly nad jeho výkonem.
Obdobně platí uvedené i v případech, kdy obviněný
(obžalovaný) svého práva na volbu obhájce nevyužije; toliko tehdy,
jde-li o řízení, v němž obviněný (obžalovaný) ex lege obhájce mít
musí, je obecný soud oprávněn (povinen) při neuskutečněné volbě
obhájce, obviněnému (obžalovanému) obhájce ustanovit (§ 38 odst.
1 tr. ř.), aniž by však i v takovém případě byl oprávněn na výkon
přikázané obhajoby jakkoli dozírat (§ 41 odst. 1, 2, 6 tr. ř.).
Z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho
postavení v řízení před soudem (jinými orgány veřejné moci) ovšem
současně vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby
podmínkám zákona (§ 41 tr. ř., § 16 zák. č. 85/1996 Sb.), ale
současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci
etických pravidel svého povolání; za splnění povinností daných
ustanovením § 41 odst. 1, 2, a 6 tr. ř. však obhájce odpovídá
nikoli soudu (orgánu veřejné moci), ale obhajovanému, příp.
orgánu, jemuž je kárně podroben (§ 32 zák. č. 85/1996 Sb.),
a proto poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící
povinnosti (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis
a nejde-li přitom o trestný čin), nelze nápravu sjednat jinak než
cestou České advokátní komory.
Pro takto ústavně pojímané právo na obhajobu neobstojí vývody
předsedy senátu a obsahově zcela totožné stanovisko vrchního
státního zástupce, totiž že "opodstatněnost a především legálnost
zvoleného postupu" (tj. možnost za současného trvání zastoupení
obžalovaného zvoleným obhájcem vedle něj obhájce ustanovit
aplikací analogického ust. § 39 odst. 1 tr. ř.) je odůvodněn nejen
teorií trestního řízení, ale i možností zneužití práva na volbu
obhájce (nečinnost obhájce, opakovaná jeho volba apod.), které by
mohlo vést k nekontrolovatelnému prodlužování trestního řízení,
popřípadě k nemožnosti je vůbec ukončit".
Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však
nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim
řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce
(obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době;
běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na
volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli
naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce,
převezme-li zastoupení "na poslední chvíli", jak se se svými
zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě
zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do
jeho režimu nikterak vázán.
Ostatně dříve zmíněná stanoviska odvolacího soudu a vrchního
státního zástupce zcela přehlížejí, že v posuzované věci zřejmě
nebyla splněna ani podmínka daná ust. čl. 40 odst. 3 al. 1
Listiny, neboť lze mít vážné a důvodné pochybnosti o tom, že ve
věci - jak orgány činné v trestním řízení opakovaně v různých
rozhodnutích shodně tvrdí - "náročné a skutkově a právně složité",
měl obhájce ustanovený dne 23. 1. 1996 dostatek času k řádné
přípravě, měl-li stěžovatele účinně hájit u veřejného zasedání
nařízeného na den 6. února 1996.
Z takto rozvedených zásad posléze vyplývá, že nahradit
v řízení před soudem (v přípravném řízení) zvoleného obhájce
obhájcem ustanoveným, příp. vedle zvoleného obhájce vnutit
obžalovanému (obviněnému) obhájce ex offo, je v zásadě ústavně
nepřípustné, a to i tehdy, jestliže (kupř. z hlediska délky
vyšetřovací vazby) hrozí nebezpečí z prodlení. Je totiž věcí státu
(a soudní moci samotné), aby pro výkon spravedlnosti vytvořil
takové podmínky, které by umožňovaly splnit limity, které si sám
zákonem stanovil (sr. shodně nález ve věci IV. ÚS 55/94 - č. 42 in
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, C. H. Beck
Praha, 1995), stejně jako je povinností orgánů soudní moci těchto
limitů dbát.
Pod těmito aspekty jeví se proto ústavní stížnost stěžovatele
důvodná, a proto nezbylo, než jí jako takové vyhovět a rozhodnutí
v rozsahu zřejmém z výroku sub. I a III znělky tohoto nálezu,
vydané obecnými soudy v řízení postiženém procesními vadami,
zrušit (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), a to včetně rozhodnutí
obecného soudu I. stupně (rozsudku ze dne 14. května 1996, sp. zn.
42 T 16/95), neboť i toto rozhodnutí má svůj věcný i procesní
podklad ve zrušeném rozhodnutí obecného soudu II. stupně jako
soudu odvolacího.
XII.
Procesní vady zjištěné stran obhajoby obžalovaného R. byly
Ústavním soudem v obdobné, byť nikoli v tak výrazné podobě,
zjištěny též stran obhajoby obžalovaného H., jemuž vedle obhájce
ustanoveného již z přípravného řízení byl jeho manželkou
v opravném řízení (dle plné moci ze dne 22. 1. 1996) obhájce
zvolen (§ 37 odst. 1 al. 1 tr. ř.), přičemž žádosti dříve
ustanoveného obhájce o zproštění povinnosti jej i nadále
obhajovat, nebylo odvolacím soudem vyhověno; v důsledku toho
obžalovaného u neveřejného zasedání dne 6. února 1996 obhajovali
obhájci dva.
I když trestní řád nevylučuje, aby v trestním řízení (na
rozdíl od řízení občanskoprávního) jednoho obžalovaného
(obviněného) obhajovalo více obhájců, z důvodů vyložených již
dříve, pokládá Ústavní soud za ústavně nepřípustné, aby se tak
dálo vnuceným způsobem zásahem obecného soudu (případně jiného
orgánu činného v trestním řízení), a tudíž v podstatě za opomenutí
uskutečněné volby obhájce. Shledává proto Ústavní soud ústavně
nepřípustné vady též i u obhajoby obžalovaného H.; pochybení
obecného soudu II. stupně spatřuje Ústavní soud v tom, že žádosti
obhájce ustanoveného obžalovanému H. o zprostění povinnosti jej
i nadále obhajovat (vznesené u neveřejného zasedání dne 6. února
1996) nevyhověl.
Tomuto pochybení, zcela zřetelně zasahujícímu omezujícím
způsobem do Ústavou zaručeného práva na obhajobu též
u obžalovaného H., však Ústavní soud nevěnoval další pozornost,
a to jednak proto, že tato vada nebyla napadena (§§ 34 odst. 1,
72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.), jednak proto, že ji
neshledal (pro již zmíněnou sníženou míru výraznosti) identickou
s pochybením stran omezení téhož práva u stěžovatele, a proto
- přihlédnuv k této skutečnosti - nedospěl Ústavní soud k závěru,
že by bylo třeba (§ 63 zák. č. 182/1993 Sb.) i stran tohoto
obžalovaného rozhodnout ve smyslu ust. § 261 tr. ř. (beneficium
cohesionis), a proto stran něho příslušnou část rozhodnutí
obecného soudu ponechal nedotčenou.
Důsledkem nálezu Ústavního soudu ovšem je, že obecný soud II.
stupně bude nucen (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - pokud
jde o stěžovatele - nejen znovu rozhodnout ve věci samé, a to
podle procesního stavu po odvoláních podaných proti rozsudku
obecného soudu I. stupně ze dne 27. října 1995 (tj. podle
procesního stavu daného vznikem zjištěného důvodu
protiústavnosti), ale současně též o povaze a režimu detence
stěžovatele ve věznici, v níž se až dosud nachází; zde jde však
již o otázky, které se kompetenčně zcela zřetelně dotýkají
obecného soudnictví (§§ 2, 23 odst. 1 tr. z.), a proto je Ústavní
soud ponechal stranou své pozornosti, když samotné důvody vazby
stěžovatele neposuzoval.
XIII.
Vypořádav se takto s námitkami ústavní stížnosti, případně
s vadami, které ač nebyly vytýkány, sám v řízení před obecnými
soudy zjistil, musel Ústavní soud na druhé straně vážit i obecný
zájem na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti, k němuž,
jak se rozumí samo sebou, dlužno přiřadit i právo samotného státu
na spravedlivý proces, zejména když v trestním řízení stát sám,
v limitech, které si stanovil, je zúčastněnou (procesní) stranou.
K zmíněným limitům zcela nesporně náleží i povinnost státu, aby
spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez
zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě
(čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o obč. a pol. právech, jímž je
Česká republika ve smyslu čl. 10 úst. zák. č. 1/1993 Sb. vázána).
Pro oblast trestního soudnictví ve vazebních věcech je, podle
přesvědčení Ústavního soudu, za přiměřenou lhůtu třeba pokládat
lhůtu v maximální hranici čtyř let (§ 71 odst. 4 tr. ř.), v níž
vazební trestní věc musí být jako taková pravomocně skončena; této
zákonné lhůtě, zcela konformní s ústavními kautelami, rozumí
Ústavní soud tak, že jde o nepřekročitelný časový limit směřující
vůči státu, který v takto určené lhůtě musí být svými orgány
k tomu povolanými (čl. 40 odst. 1 Listiny) připraven spravedlnost
ve vazebním režimu vykonat nebo obžalovaného (obviněného)
propustit z vazby na svobodu.
Tato objektivní lhůta - ač směřující především vůči státu
jako ochrana obžalovaného (obviněného) - však váže nejen stát
samotný, ale - přihlížeje k její podstatě a smyslu - vztahuje se
svým způsobem i na postavení obžalovaného (obviněného) v řízení,
a to v tom smyslu, že nepokrývá takové překážky (okolnosti), na
které stát (jeho orgány činné v trestním řízení) nemá vliv.
Jestliže součinnost obžalovaného (obviněného) na procesní aktivitě
nelze zásahy státu nikterak vynucovat (§ 33 odst. 1 al. 1 tr. ř.),
a to ani tehdy, jestliže účast obžalovaného (obviněného)
u provádění důkazů je nepominutelnou procesní podmínkou (§ 202
odst. 3 al. 1 tr. ř.), jeví se Ústavnímu soudu - z ústavního
hlediska - přiměřené a spravedlivé (tj. všem zákonným a ústavním
podmínkám odpovídající) - při zvýrazněném požadavku na všechny
orgány činné v trestním řízení sledovat účel trestního řízení
s vynaložením veškerého úsilí a prostředků, které jsou jim ze
zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován
takovými okolnostmi, které přes ono úsilí a prostředky stát sám
jako procesní strana není s to ovlivnit; řečeno jinými slovy,
jestliže překážky bránící státu, navzdory realizované snaze
vazební trestní věc ve stanovené lhůtě pravomocně skončit, jsou
v extrémním rozporu s účelem trestního řízení (§ 1 tr. ř.), svou
podstatou a cílem porušují nejen zákon, ale současně též
i podmínky spravedlivého procesu (stanoveného postupu), jak tyto
vyplývají z ústavního pořádku republiky (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Sem spadají nejen zřejmé snahy (záměry) obžalovaného
(obviněného) vyhnout se obmyslným jednáním důsledkům spojeným
s trestním stíháním (sebepoškození, simulace či agravace ve
zdravotním stavu apod.), tedy jednání nesoucí zřetelné snahy
procesní obstrukce, ale i takové, které - ačkoli takové znaky
postrádají - sledují již mimoprocesní cíle; takovýmto jevům
zřetelně vybočujícím na úkor státu jako procesní strany jak
z ústavně chráněných procesních kautel, tak dokonce i ze samotného
rámce právnosti státu (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), je však
podle přesvědčení Ústavního soudu nutno čelit.
Na základě těchto úvah dospěl proto Ústavní soud posléze
k závěru, že doba stěžovatele strávená ve vazbě a vyznačená ve
znělce tohoto nálezu, tj. doba ode dne, kdy stěžovatelem zvolený
obhájce s předložením plné moci požádal odvolací soud o odročení
již nařízeného veřejného zasedání, do dne 6. února, kdy byl bez
jakékoli součinnosti zvoleného obhájce odvolacím soudem vynesen
tímto nálezem zrušený rozsudek, má charakter překážky, kterou
z důvodů již rozvedených nelze včlenit do běhu lhůty dané
ustanovením § 71 odst. 4 tr. ř.
Tomuto přesvědčení, maje na zřeteli základní hodnoty státu
(čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), své vlastní povinnosti (čl. 83
úst. zák. č. 1/1993 Sb.), jakož i ty, uložené obecným soudům (čl.
90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), dal Ústavní soud výraz výrokem sub.
II znělky tohoto nálezu, který je důsledkem změny v procesní
situaci (postavení státu jako procesní strany), jak o tom již byla
zmínka; již dříve bylo vyloženo, proč se Ústavní soud svým
rozhodnutím nedotkl otázek spojených s omezením osobní svobody
stěžovatele, jak tyto vyplývají z příslušných rozhodnutí obecných
soudů o stěžovatelově vazbě (výkonu trestu) a proč je - co do
případného následného rozhodnutí obecných soudů - zcela ponechal
na jejich úvaze. Také z tohoto důvodu je proto třeba v posuzované
věci zmíněný výrok chápat nikoli jako kogentní uložení povinnosti
obecnému soudu II. stupně, ale toliko za vymezení jinak nezbytného
ústavně konformního prostoru, pokud obecný soud II. stupně
k novému rozhodování o detenci stěžovatele přistoupí.
XIV.
Jestliže orgány činné v trestním řízení nebyly s to
pravomocně a způsobem ústavně souladným vazební trestní věc
stěžovatele pravomocně ukončit v zákonné čtyřleté lhůtě, jevilo se
Ústavnímu soudu potřebné položit si otázku, zda šlo v případě
stěžovatele o věc vskutku natolik obtížnou a komplikovanou, že ani
zákonná doba vyšetřovací vazby nebyla dostatečná; Ústavní soud po
pečlivém zvážení všech rozhodujících okolností dospěl k závěru, že
na tuto otázku nelze dát jinou než zápornou odpověď: doplnění
dokazování nařízené odvolacím soudem svou povahou a náročností
nikterak nevybočovalo z důkazně obtížné materie tam, kde není
přímých a bezprostředních důkazů (v posuzované věci u vraždy
a přípravy k loupeži) a kdy nezbývá, než skutková zjištění čerpat
z důkazů nepřímých, případně z výpovědí samotných pachatelů. Zdá
se proto, že na zjištěných vadách se podílí především zcela
bezdůvodné spoléhání příslušných orgánů - zejména v přípravném
řízení - na samotnou délku zákonně přípustné vyšetřovací vazby,
a to tím spíše, že i obecné soudy, jak tomu nasvědčují poznatky
Ústavního soudu i z jiných trestních věcí, jimiž se zabýval a na
v nich zjištěné nedostatky také upozorňoval (srov. např. nález č.
34 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv.
1, C. H. Beck Praha 1994) začasté trpí vágní a frázovité návrhy na
prodloužení vazby a navíc samy se mnohdy v odůvodněních
příslušných rozhodnutí k bezobsažnostem uchylují, a to natolik, že
jejich odůvodnění nemají často daleko k formulářovým předtiskům
(viz usnesení Městského soudu v Praze z 8. února 1992 - sub. b)
a vlastně všechna prodlužující usnesení následná, včetně
rozhodnutí soudů vyššího stupně); v takových případech se ovšem
i sebedelší lhůty stávají snadno nedostatečnými.
I když Ústavní soud neztrácí ze zřetele věcné a technické
obtíže, s nimiž se - zejména v rané fázi řízení - při rozhodování
o vazbě obecné soudy (zejména I. stupně) setkávají (kvalita
a rozsah jim poskytnutých informací, mnohdy i časový tlak apod.),
není možné opomíjet, že uvalení vazby je vždy vážným zásahem do
osobní svobody jednotlivce, a proto vyžaduje mimořádně pečlivé
- i když mnohdy obtížné - rozhodování soudu. Povaha vazebního
rozhodnutí, a zejména důsledky z něj vyplývající, ostatně vedly
i zákonodárce k tomu, že jeho výjimečnost zdůraznil i opakovaným
uložením zvláštních povinností (§§ 71 odst. 1, 2, 72 odst. 1, 2
tr. ř.) všem orgánům trestního řízení, jimž současně připomíná
nejen potřebu pečlivého a svědomitého rozhodování, ale
i nezbytnost mimořádný stav vzniklý zákonným omezením osobní
svobody v průběhu trestního řízení zkrátit na dobu co nejkratší,
z čehož ovšem současně plyne i stejně významný požadavek na
přiměřenou rychlost řízení.
Základní příčinu posuzovaných pochybení nejen v této věci
spatřuje proto Ústavní soud v tom, že obecné soudy při uvalení
a zejména při prodlužování vyšetřovací vazby nevěnují dostatečnou
pozornost tvrzeným důvodům (tj. nezjišťují jaké skutečnosti se za
použitými frázemi ve skutečnosti skrývají) a pokud ji vůbec
věnují, zcela zanedbávají svou povinnost před svým vlastním
rozhodnutím přezkoumávat, zda a které důkazy byly již provedeny,
příp. ty které z označených důkazů provedeny nebyly, proč se tak
stalo a podobně.
Tato očividná povrchnost rozhodování o vazbách na druhé
straně vlastně u všech orgánů činných v přípravném řízení vede
k tomu, že tyto (za daných okolností ovšem důvodně) spoléhají na
"automatické" jimi požadované prodloužení vazby, neboť k tomu
postačí, aby "vyšetřování nemohlo být v celém rozsahu provedeno
a obviněnému hrozí vysoký trest atd. (viz návrh vyšetřovatele ze
dne 14. ledna 1994 a další podobné) nebo že "řízení nebylo možno
pro důkazní náročnost skončit ani v prodloužené lhůtě"
(odůvodňovací věta z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.
května 1994) a podobně.
Odhlédne-li se v posuzované věci od až nepochopitelné
netečnosti či liknavosti vyšetřovatele (viz "pátrání" po pobytu
sv. K.), je zcela zřejmé, že obdobně se ve věci chovalo
i "dozírající" státní zástupitelství, které očividně liknavost
vyšetřovatele nejen trpělo, ale přijímalo a samo podávalo
frázovité návrhy na prodloužení vazby a nadto samo průtahy
v řízení bezdůvodně působilo (viz kupř. pozdní dožádání úřadu
Státního zastupitelství pro město Londýn - prosinec 1994; otálení
s podáním obžaloby až k poslednímu dni prodloužené vazby apod.).
Obdobný přístup Městského státního zastupitelství v Praze projevil
se však i v dalších směrech, neboť nadto co příkladmo již uvedeno,
státní zastupitelství:
1) ačkoli od okamžiku vznesení obvinění proti obviněným bylo
(nemohlo nebýt) zřejmé, že alespoň u jednoho pachatele jde
o vražedný útok vůči dvěma osobám a že útok sám (vzhledem ke
způsobu, jakým byl veden a k rozsahu devastace těl obětí, kterou
způsobil) se vyznačoval mimořádnou surovostí, kvalifikační moment
ve smyslu ustanovení odst. 2 písm. a), b) § 219 tr. z. přehlédlo
(obdobně jako soud I. stupně),
2) nerespektovalo výtky odvolacího soudu pokud jde o rozsah
a způsob znaleckého dokazování, což nakonec vedlo odvolací soud
k opětnému (druhému) zrušení příslušného rozsudečného výroku
(stran vraždy rozsudkem ze dne 6. února 1996) a
3) v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 27. října
1995 (po jeho ohlášení 21. 11. 1995 patrně v poslední den zákonné
lhůty odůvodněným až podáním došlým na soud 27. 12. 1995)
u vědomí, že konec zákonné lhůty vyšetřovací vazby nastane dne
7., resp. 8. února 1996, domáhalo se zrušení celého rozsudku soudu
I. stupně a vrácení věci do řízení prvostupňového (změněno až
přednesem zástupkyně vrchního státního zastupitelství u veřejného
zasedání dne 6. února 1996), což v sobě nese předpoklad propuštění
obžalovaných z vazby (§ 71 odst. 4 tr. ř.).
Všechny tyto okolnosti, jak ve svých jednotlivostech, tak ve
svém souhrnu, vedly posléze k tomu, že odvolací soud, jemuž pro
meritorní rozhodnutí zůstala k dispozici doba jen o něco delší než
1 měsíc, pro procesní komplikace, které neočekával, se z hlediska
ust. § 71 odst. 4 tr. ř. ocitl v kritické situaci; i když se vtírá
silné podezření, že v závěrečné fázi řízení šlo ze strany
obžalovaných o účelové jednání (patrně demonstrativní pokus
o sebevraždu, náhlá a zřejmě bezdůvodná změna v osobách obhájců,
snaha obhájce zvoleného stěžovatelem o prodloužení odvolacího
řízení apod.), jehož cílem byl zřejmě pokus dosáhnout propuštění
stěžovatele (a spolu s ním i spoluobžalovaného H.) z vazby na
svobodu, nelze přehlédnout, že i takovéto účelové pokusy
- koneckonců šlo ze strany obžalovaných o jistý druh procesní
taktiky, jíž za současné úpravy trestního řádu nelze zabránit
- nemohou orgány činné v trestním řízení tak zcela ztrácet ze
zřetele a při úvaze nad procesním režimem té které věci musí je
brát v úvahu, což platí především pro řízení přípravná a řízení
před soudem I. stupně, kdy časový rozvrh by měl brát v úvahu
i nezbytný časový prostor pro (případné) řízení opravné.
Jiná věc ovšem je, zda podobné taktiky, případně samo
převzetí obhajoby v době, kdy evidentně není dostatek času na její
řádnou přípravu, je ještě slučitelné s etickými zásadami výkonu
advokacie.
XV.
Zkušenosti z projednání této věci, co do rozhodování o vazbě
ostatně zcela odpovídající poznatkům z projednávání jiných
ústavních stížností dotýkajících se vazeb, ukazují na
nedostatečnost současné právní úpravy režimu vazby.
Všechny důvody, jak shora byly vyloženy, Ústavní soud, pokud
jde o rozhodování o vazbě, stejně tak jako poznatky ex officio
získané z projednání jiných ústavních stížností dotýkajících se
důvodů a délky vyšetřovacích vazeb, nutí k obecným závěrům
dotýkajícím se též současné právní úpravy režimu vazby a k úvahům
de lege ferenda.
Předně, pokud jde o samotné zákonné důvody, tyto jsou
v současné úpravě konstruovány zcela odtrženě od skutku (trestného
činu), pro který se vazba uvaluje (§ 67 tr. ř.), resp. pro který
je pachatel stíhán; to již samo o sobě - při současné praxi orgánů
činných v trestním řízení zejména - vede k takovému způsobu
rozhodování, v němž mnohdy není daleko od jistých prvků libovůle,
resp. zcela nepřezkoumatelného a často až příliš extenzivního
výkladu zákonných a tedy i ústavních kautel. To se projevuje
zejména u těžkých trestných činů, kdy veškerá současná zákonná
kritéria pro uvalení vazby jdou více méně stranou a vlastním
(a mnohdy jediným) důvodem vazby je právě jen druh či povaha
stíhaného trestného činu.
Co do zákonné délky vyšetřovací vazby jeví se současná právní
úprava jako ne zcela vyhovující, neboť jen velmi obtížně se v ní
lze vyrovnat především s procesními obstrukcemi, případně
s takovými okolnostmi, které sám stát krátí na jeho právu na
spravedlivý proces, jak na to bylo ostatně v tomto nálezu
poukázáno.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 25. 9. 1996
Ústavní soud ČR ve věci stěžovatele Z. R., zastoupeného Mgr.
H. H., proti Vrchnímu soudu v Praze, rozhodl takto:
Výrok sub. III nálezu ze dne 25. 9. 1996 opravuje se takto:
Opatření Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 1996, jímž byl
ustanoven stěžovateli obhájce JUDr. J. Ž., se z r u š u j e.
O d ů v o d n ě n í
Při vyhotovování čistopisu nálezu Ústavního soudu jak shora
je označen došlo nedopatřením ve výroku sub. III k chybě, neboť
zrušené opatření dotýkající se ustanovení obhájce JUDr. Ž. vydal
nikoli Městský soud v Praze, ale Vrchní soud tamtéž.
Protože jde o zřejmou písařskou chybu (§ 164 o. s. ř., § 63
zák. č. 182/1993 Sb.), bylo třeba tuto chybu napravit rozhodnutím,
jak shora je zřejmé.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§
43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 7. 11. 1996
|
|