III.ÚS 856/22 ze dne 3. 5. 2022
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) JUDr. Františka Kučery a b) JUDr. Marcely Kučerové, zastoupených Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou, sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2022 č. j. 10 As 460/2021-59, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2021 č. j. 38 A 3/2021-77 a rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 9. února 2021 č. j. 132/2020-120-STSP/5, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (dále jen "stavební úřad") ze dne 20. 7. 2020 č. j. KUKHK-40553/DS/2019-8(TI) byla povolena stavba silnice "I/33 Jaroměř - obchvat". Proti rozhodnutí stavebního úřadu podali stěžovatelé odvolání, které Ministerstvo dopravy (dále také jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 9. 2. 2021 č. j. 132/2020-120-STSP/5 zamítlo a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdilo. Odvolací námitky stěžovatelů ministerstvo s odkazem princip koncentrace řízení [§ 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád")] považovalo za opožděně uplatněné, neboť je stěžovatelé nepodali ve lhůtě stanovené stavebním úřadem. I přesto se však ministerstvo jednotlivými odvolacími námitkami zabývalo, a následně je shledalo nedůvodnými.

3. Proti rozhodnutí ministerstva podali stěžovatelé žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl s odůvodněním, že stavební úřad neměl s ohledem na § 112 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a § 36 odst. 3 správního řádu žádný důvod zabývat se námitkami stěžovatelů, neboť stěžovatelé žádné námitky nepodali.

4. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud dodal, že poukazují-li stěžovatelé na to, že nemohli předvídat, jak se vyvinou jednání o záboru jejich pozemků pro účely stavby, čímž se snažili ospravedlnit, proč nepodali žádné námitky již v územním a stavebním řízení, vyplývá z projektové dokumentace ke stavbě, jež byla stěžovatelům dostupná k nahlédnutí již v průběhu správního řízení, jaké pozemky stěžovatelů a v jakém rozsahu budou stavbou dotčeny. Stěžovatelé, kteří vedou řadu sporů týkajících se stavby D11 již mnoho let, si museli být (navíc jako osoby znalé práva) vědomi toho, že pokud s vedlejším účastníkem neuzavřou smlouvu o získání práv k jejich pozemkům, požádá vedlejší účastník s největší pravděpodobností o vyvlastnění těchto pozemků. Tvrzení stěžovatelů, že jejich skutkové námitky nebyly opožděné, je proto mylné.


II.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se způsobem, jakým správní orgány i správní soudy interpretovaly § 184a odst. 3 stavebního zákona, pokud dovodily, že stavební úřad může povolit stavbu na cizím pozemku, a to bez souhlasu vlastníka tohoto pozemku, na dobu nikterak neohraničenou a bez stanovení náhrady za omezení vlastnického práva. Stěžovatelé poukazují na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který zdůrazňuje, že musí být vytvořena spravedlivá rovnováha mezi potřebami obecného zájmu a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce, přičemž při vyvlastňování pro potřebu silnic je podle ESLP v rozumném poměru k hodnotě majetku v zásadě pouze plná náhrada ve výši tržní ceny. Stěžovatelé uvádějí, že je-li § 184a odst. 3 stavebního zákona vykládán způsobem, který použil správní orgán a správní soudy, je zřejmé, že jde o ustanovení protiústavní, pročež by měly správní soudy řízení přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu ke zrušení této části zákona. Stěžovatelé však mají za to, že § 184a odst. 3 stavebního zákona lze vyložit ústavně konformním způsobem tak, jak v řadě svých rozhodnutí učinil Ústavní soud, kdy o vydání stavebního povolení mohlo být rozhodnuto až po řádném vyvlastnění pozemků stěžovatelů, v jejich nezbytném rozsahu, a se zachováním všech práv, která stěžovatelům do doby vyvlastnění náleží. Stěžovatelé dále namítají, že správní orgány ani správní soudy ústavně konformně nezhodnotily námitky ohledně zásahu do jejich majetku ve zcela neúměrném rozsahu, když pozemky byly stavebním povolením zatíženy i v těch částech, které se předmětné stavby vůbec netýkají, ani se nezabývaly námitkami stěžovatelů, že vydané stavební povolení je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje část povolení týkající se přeložky vysokotlakého plynovodu, ohledně níž jsou stěžovatelé také vyvlastňováni formou zřízení věcného břemene k částem jejich pozemků.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].

8. Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.

9. Z napadeného rozhodnutí ministerstva vyplývá, že stavební úřad dne 24. 4. 2020 oznámil zahájení řízení o povolení stavby "I/33 Jaroměř - obchvat" a poučil účastníky řízení o možnosti podat námitky ve lhůtě 15 dnů od obdržení oznámení. Poté měli účastníci ještě možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí na základě oznámení stavebního úřadu ze dne 23. 6. 2020. Stěžovatelé této možnosti nevyužili, a své námitky poprvé vznesli až v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 20. 7. 2020, kterým byla povolena stavba předmětné silnice. Závěru správních soudů, že stavební úřad dodržel zákonný postup, považoval-li odvolací námitky stěžovatelů za opožděné, tak nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout, neboť tento závěr je zcela v souladu s § 112 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého stavební úřad určí lhůtu, která nesmí být kratší než 10 dnů, do kdy mohou dotčené orgány uplatnit závazná stanoviska aúčastníci řízení své námitky, popřípadě důkazy. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě vychází ze zásady odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), jež předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Tato zásada platí i v řízení správním, které taktéž vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě opakují argumentaci, kterou uplatnili již v řízení před správními orgány a správními soudy, a která se vztahuje převážně ke způsobu, jakým se tyto orgány s jejich odvolacími námitkami vypořádaly. Jak však již bylo konstatováno, ministerstvo se těmito námitkami stěžovatelů zabývalo s ohledem na jejich opožděné uplatnění nad rámec věci. Ústavní soud neshledal způsob, jakým tak učinilo, za vybočující z mezí ústavnosti. Taktéž správní soudy se s námitkami stěžovatelů, včetně stěžovateli opakovaně zmiňované interpretace § 184a odst. 3 stavebního zákona (možnost absence souhlasu vlastníka pozemku, je-li pro získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě pro požadovaný stavební záměr nebo opatření stanoven účel vyvlastnění zákonem) řádně vypořádaly. Ústavní soud neshledal důvodu, aby závěry Nejvyššího správního soudu a krajského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně vysvětleny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Stěžovatelé přehlížejí, že v posuzované věci jde o umístění stavby dopravní infrastruktury (konkrétně silnice I. třídy a jejích součástí), která je v souladu s § 17 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, veřejně prospěšnou stavbou. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, které při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy, judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu (viz odkaz na usnesení ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3005/19 vydané ve věci prvního stěžovatele).

11. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelé toliko polemizují s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňují vlastní právní názor, který jediný považují za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2022


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu