III.ÚS 916/16 ze dne 31. 5. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petra Rotha, zastoupeného JUDr. Martinem Štěpánkem, advokátem, sídlem Krapkova 709/4, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2016 č. j. 12 Co 707/2015-84, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a společnosti Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., sídlem Vinohradská 180/1632, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 90 Ústavy (správně Ústavy České republiky - dále jen "Ústava").

2. Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 10. září 2015 č. j. 24 EXE 240/2014-53 zastavil exekuci vedenou proti stěžovateli (pro bezvýslednost spočívající v absenci majetku povinného, jenž by postačoval alespoň ke krytí nákladů exekuce) a současně mu uložil povinnost uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 9 825,20 Kč. K odvolání stěžovatele do nákladového výroku Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením nákladový výrok okresního soudu potvrdil a současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 1 270,50 Kč.

3. Soudy obou instancí odůvodnily nákladové výroky závěrem, že vedlejší účastnici nebylo lze přičíst procesní zavinění na zastavení exekuce, neboť z jí dostupných informací nebylo zřejmé, že je stěžovatel nemajetný.

II. Námitky stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení není řádně odůvodněno. Odvolací soud navíc dle stěžovatele neprovedl potřebné dokazování a vyšel z pouze obecně zjištěného skutkového stavu. Tím dle stěžovatele nedostál imperativu, aby soudní rozhodnutí bylo prosto jakékoli libovůle. S odkazem na závěry nálezu ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (N 57/26 SbNU 113) a nálezu ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75) stěžovatel připomíná, že byl v dané věci procesně úspěšný, neboť to byl on, kdo podal návrh na zastavení exekuce. Napadené rozhodnutí proto považuje stěžovatel za nespravedlivé. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastnice před podáním návrhu na nařízení exekuce nezachovala potřebnou obezřetnost, pročež je v souladu se závěry přijatými v nálezu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1226/08 (N 170/51 SbNU 85) namístě jí přičítat procesní zavinění za zastavení exekuce.

5. Nadto stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v řadě řízení byl osvobozen od soudních poplatků a v mnoha řízeních obecné soudy aplikovaly v jeho prospěch ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). I z těchto skutečností je proto zjevné, že stěžovatelova nemajetnost byla dávno před zahájením předmětné exekuce známa a vedlejší účastnice si mohla při zachování potřebné opatrnosti tuto skutečnost z jí přístupných informačních zdrojů zjistit.

III. Podmínky řízení před Ústavním soudem

6. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [dovolání nebylo v dané věci dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné].

IV. Vlastní posouzení věci

7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

8. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].

9. Nemá-li tedy Ústavní soud v projednávané věci plnit funkci (řádné) opravné instance ve vztahu k soudu druhé instance, zvláště pak za situace, kdy tuto funkci v projednávané věci (z důvodu bagatelnosti inkriminované výše nákladů řízení) nemohl splnit ani Nejvyšší soud, a nemá-li se tak stavět do pozice, jež mu v žádném případě Ústavou nebyla svěřena (viz výše), nemůže - bez dalšího - přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného výroku, i kdyby mu prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti - jak již bylo poznamenáno - nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

10. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že mu neměla být uložena povinnost k úhradě nákladů oprávněné, neboť vedlejší účastnice by při vynaložení potřebné obezřetnosti musela před podáním exekučního návrhu zjistit, že stěžovatel je vskutku nemajetný, pročež podání návrhu na nařízení exekuce bude zjevně bezúspěšným uplatňováním práva.

11. Stěžovatel tedy fakticky brojí proti napadenému soudnímu rozhodnutí s argumentem, že vzhledem k již probíhajícím exekucím na jeho majetek neměla vedlejší účastnice návrh na nařízení exekuce vůbec podávat, a pokud tak učinila, musí si nést svoje náklady sama.

12. Aniž by Ústavní soud na tomto místě jakkoli hodnotil správnost právních závěrů přijatých v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, připomíná, že se stěžovatel ústavní stížností domáhá stavu, jenž bez ingerence Ústavního soudu - jsou-li tvrzení stěžovatele v souladu se skutečností - tak jako tak musí nastat.

13. Pakliže je totiž na stěžovatelův majetek vedeno 16 exekucí, přičemž je na ně ze stěžovatelova invalidního důchodu (z podstaty věci) srážena pouze jeho malá část, je zjevné, že stěžovatel projednávanou ústavní stížností rozporované nákladové výroky nebude s to dobrovolně uhradit.

14. Pokud by proto vedlejší účastnice měla zájem, aby byly tyto nákladové výroky realizovány, musela by se patrně opět obrátit na soudního exekutora; v rámci následné - nejspíše již pouze hypotetické exekuce - by přitom stěžovatel měl k dispozici argumenty obsažené v projednávané ústavní stížnosti.

15. Pouze na okraj přitom Ústavní soud poznamenává, že se nikterak nezabýval otázkou účelnosti nákladů oprávněné v souzené věci, neboť jejich účelnost nebyla stěžovatelem v ústavní stížnosti jakkoli rozporována; za situace, kdy Ústavní soud z výše uvedených důvodů nepovažuje napadené rozhodnutí za způsobilé - efektivně - zasáhnout stěžovatelova základní práva, pak prizmatem zásad procesní ekonomie nevidí důvod se otázkou účelnosti zastoupení vedlejší účastnice (potenciálně disponující vlastním právním oddělením) věcně zabývat.

16. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že stěžovatelem odkazované nálezy sp. zn. IV. ÚS 1/04 a III. ÚS 455/01 se netýkaly exekučních věcí, pročež v nich uvedené závěry bez dalšího do souzené věci nedopadají. Relevantním by tak mohl být případně jen odkaz na závěry přijaté v nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08, oproti tvrzení stěžovatele však není napadené soudní rozhodnutí s tímto nálezem nikterak v rozporu. V odkazovaném nálezu totiž byl toliko stanoven imperativ, aby exekuční soud při zastavení exekuce vždy zvažoval procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce. Jak ovšem vyplývá z odůvodnění obou ve věci rozhodujících soudů, toto kritérium bylo v řízení řádně zvažováno.

17. V této souvislosti je pak možné stěžovateli připomenout, že - jak uvádí odvolací soud v napadeném rozhodnutí - v nalézacím řízení, předcházejícím vydání předmětného exekučního titulu, nebylo ustanovení § 150 o. s. ř. vůbec aplikováno, takže ani z tohoto hlediska nebyl dán důvod, aby vedlejší účastnice "předvídala" stěžovatelovu nemajetnost.

18. Je tedy zřejmé, že se stěžovateli porušení jím dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy prokázat nepodařilo; okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném usnesení odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.

19. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu