Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R. V.,
nyní ve výkonu trestu, zastoupeného JUDr. J. S., advokátem,
směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To
95/98-42, ze dne 28. 12. 1998, ve spojení s usnesením Městského
soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26. 10. 1998, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42, ze dne
28. 12. 1998 a usnesení Městského soudu v Praze, č.j. Nt
115/98-21, ze dne 26. 10. 1998 se zrušují.
Odůvodnění
Navrhovatel podal dne 20. 2. 1999 ústavní stížnost, kterou
brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42.
Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho stížnost, kterou podal do
usnesení Městského soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26.
10. 1998, kterým byl zamítnut podle § 283 písm. d) trestního řádu
jeho návrh (dále tr.ř.) na povolení obnovy řízení. V uvedeném
postupu spatřuje navrhovatel porušení svých základních lidských
práv a svobod zakotvených v ust. čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod (dále Úmluva) i porušení čl. 10
Ústavy ČR.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 115/98 Ústavní
soud zjistil, že návrh na povolení obnovy řízení směřoval do
trestní věci navrhovatele vedené u Městského soudu v Praze, pod
sp. zn. 46 T 2/95, kdy byl pravomocně uznán vinným (i na základě
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 1997) ze spáchání
trestného činu nedovolené výroby a držení omamných
a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3, písm. b)
trestního zákona (dále tr. zák.) a trestného činu nedovoleného
ozbrojování dle § 185 odst. 1 tr. zák., které spáchal v roce 1994
jednáním uvedeným ve skutkových větách příslušných rozhodnutí.
Podstatou podaného návrhu na povolení obnovy řízení je tvrzení
navrhovatele, že korunní (a vlastně jediný přímý) svědek, který
v trestní věci vypovídal proti navrhovateli a usvědčoval ho
z trestné činnosti již zmíněné,zásadně změnil svou výpověď s tím,
že pokud proti navrhovateli v jeho trestní věci svědčil
a z trestné činnosti jej usvědčoval, tak jeho svědecká výpověď
(tehdy učiněná) byla vědomě nepravdivá. Jedná se o svědka jménem
R. T., který byl sám za obdobnou trestnou činnost odsouzen ve
Švýcarsku. Ten je v současné době na svobodě a dne 9. 4. 1998
učinil před S. B. J. z B. prohlášení, že v průběhu roku 1994
vypovídal nepravdivě před trestními orgány Švýcarska, a to proti
navrhovateli, kterého také neodůvodněně obvinil. Uvedl, že tehdy
vypovídal jako obviněný a nemusel tak mluvit pravdu, navíc mu bylo
slíbeno (švýcarskými orgány), že pokud obviní V., bude propuštěn
z vězení. Nyní pod tlakem svého svědomí a u vědomí toho, že byl V.
v ČR přísně potrestán, učinil tuto výpověď, která byla ověřena
úředně tajemníkem Místního úřadu V. T. - obce B. Uvedeným
rozhodnutím potom Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konané
dne 26. 10. 1998 návrh na povolení obnovy řízení zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí vycházel ze závěrů, které učinil
v původním trestním řízení vedeném proti navrhovateli jak soud
nalézací, tak i soud odvolací. Poukázal na tehdejší změny ve
výpovědi svědka T., který před svým tvrzením usvědčujícím
navrhovatele jeho účast zamlčoval či popíral. Poukázal na
prokázané telefonické hovory s dalším odsouzeným ve věci pašování
drog (V. Z.), ze kterých plyne obava z policie. Upozornil i na
snahu utajit telefonní číslo navrhovatele, když k takovému postupu
by za normálních okolností nebyl rozumný důvod. Zmiňuje konečně
i blízký vztah navrhovatele k dalšímu odsouzenému kurýru drog (J.
R.), když po jeho uvěznění poskytl jeho manželce významnou
finanční částku (300.000,- Kč) k umožnění jeho návštěvy ve věznici
ve Švýcarsku. Za daného stavu tak soud I. stupně uzavřel, že není
žádný důvod uvěřit další výpovědi R. T. právě i s poukazem na to,
že by jej k usvědčující výpovědi nutily švýcarské vyšetřovací
orgány. Poukázal dále na četné změny výpovědí svědka, které byly
dostatečně zhodnoceny v původním trestním řízení a z tohoto
pohledu jeho nynější výpověď vlastně postrádá hodnotu nového
důkazu. Proti tomuto rozhodnutí navrhovatel podal stížnost, ve
které znovu upozornil na zcela rozdílnou (změněnou) výpověď svědka
T. právě ve vztahu k původnímu trestnímu řízení, na jehož základě
byl navrhovatel pravomocně odsouzen. Opakoval argumentaci užitou
již v návrhu na povolení obnovy řízení dle trestního řádu
a dovodil, že v zásadě jediným důkazem na základě kterého byl
odsouzen je právě ona svědecká výpověď R. T. učiněná v trestním
řízení vedeném proti navrhovateli, když tato výpověď byla učiněna
před švýcarskými orgány. Namítl dále nelogičnost a neprůkaznost
užití dalších, tentokráte nepřímých důkazů (telefonické rozhovory,
telefonní číslo v zápisníku svědka a otázka odsouzeného R.).
Zároveň také vznesl námitku podjatosti ve vztahu k předsedovi
senátu soudu I. stupně, který rozhodoval o podaném návrhu na
povolení obnovy řízení. O takto podané stížnosti rozhodoval Vrchní
soud v Praze a ten usnesením ze dne 28. 12. 1998, č.j. 11 To
95/98-42, stížnost dle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí rekapituloval tvrzení navrhovatele
i soudu I. stupně s tím, že jeho rozhodnutí bylo učiněno v souladu
se zákonem. Konstatoval, že navrhovatel vznesl námitku podjatosti
senátu soudu I. stupně a jeho předsedy a také existenci dopisu, ve
kterém R. T. sděluje, že je připraven se k soudu dostavit a ve
věci vypovídat. K věci samé potom připustil možnost (podle
uznávaného výkladu), že za nový důkaz lze považovat i podstatně
změněnou výpověď důležitého svědka, v takovém případě však soud
musí velmi pečlivě hodnotit důvody, které svědka k takovému
postupu vedly s tím, že šetření důvodnosti návrhu na povolení
obnovy není obligatorním. Odkázal na to, že k odpovídajícímu
závěru lze nepochybně dospět porovnáním původně provedených důkazů
s významem důkazu nově navrhovaného. Uzavřel, že hodnocením
výpovědí T. se soudy v původním řízení podrobně zabývaly a dodal,
že soud I. stupně v řízení o povolení obnovy správně poukázal na
změny jeho výpovědi před švýcarskými orgány, které měly logický
a v praxi obvyklý vývoj od zamlčování přes popírání až k doznání
s tím, že konečná výpověď svědka byla v mnohých směrech
potvrzována i dalšími důkazy. Případná nová výpověď svědka (shodná
s jeho prvními výpověďmi ve Švýcarsku - kterým tehdy soud
neuvěřil), nemohla dosavadní skutková zjištění změnit tak, že by
mohla být považována za nový důkaz, vedoucí k povolení obnovy
řízení. K otázce namítané podjatosti se nijak nevyjádřil.
Do zmíněného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal
navrhovatel ústavní stížnost, s návrhem toto rozhodnutí zrušit.
V postupu Vrchního soudu v Praze spatřuje porušení svých
základních práv a svobod obsažených v čl. 6 odst. 1, 3, písm. d)
Úmluvy, jakož i čl. 10 Ústavy ČR. Poukázal na ověřené prohlášení
R. T., ve kterém zcela mění svou výpověď i na jeho ochotu
a vlastně i žádost moci vypovídat před soudem. Zdůraznil, že
procesní postavení T. je zcela odlišné od toho kdy vypovídal
(tehdy jako obviněný s možností vypovídat jak uznal za vhodné)
v rámci své obhajoby před švýcarskými orgány, když nyní nabízí
svou výpověď v postavení svědka se všemi důsledky z toho
plynoucími (včetně případného trestního postihu v případě
prokázání jeho eventuální křivé či nepravdivé výpovědi). Neměl
však možnost svou výpověď učinit a to přímo před soudem a detailně
tak k věci vypovídat, když jím nabízená výpověď byla již dopředu
odmítnuta. Konečně navrhovatel dospěl k závěru, že svědectví T. je
v jeho věci naprosto zásadní, a to i s ohledem na jeho výpovědi
v původním trestním řízení i na nepřímé další důkazy tehdy
provedené. Jak již řečeno, v postupu Vrchního soudu v Praze vidí
zásah do svých základních práv a svobod označených v čl. 6 odst.
1, 3, písm. d) Úmluvy, přičemž zároveň poukázal na čl. 10 Ústavy
ČR s tím, že právě Úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod, kterou je takto ČR vázána, je pro ni bezprostředně závazná
a má přednost před zákonem.
Na vyžádání Ústavního soudu k podané ústavní stížnosti
Vrchní soud v Praze uvedl přípisem označeným jako vyjádření, že
věc je zřejmá z přiložených rozhodnutí (sp. zn. 11 To 95/98, sp.
zn. 11 To 60/97) a nemá co by doplnil.
Po zvážení všech skutečností plynoucích jak z podané ústavní
stížnosti, tak i ze spisového materiálu, který Ústavní soud
vyžádal (spis Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 115/98) dospěl
k závěru, že podaný návrh je důvodný. Předně je na místě poukázat
na velmi důležité až zásadní postavení R. T., který vypovídal jako
svědek v trestní věci navrhovatele, a to jako tzv. korunní svědek
a také vlastně jediný, který z trestné činnosti, pro kterou byl
navrhovatel uznán vinným jej také usvědčoval. Jeho již citované
prohlášení potom nasvědčuje tomu, že svou výpověď z původního
trestního řízení hodlá zásadně změnit, a to z důvodů, které
v uvedeném prohlášení uvádí. Tato skutečnost právě může být oním
novým důkazem, tak jak na to poukazuje i odvolací soud
v odůvodnění svého rozhodnutí, když za dříve neznámý důkaz je
třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než
v původním řízení (např. i podstatně změněná výpověď korunního
svědka). V tomto smyslu je také nezbytné interpretovat příslušné
ustanovení trestního řádu (§ 278 odst. 1). Samozřejmě a ovšem musí
být hodnoceny i okolnosti nebo důvody, které vedly k obsahové
změně důkazů. A právě vycházeje z této skutečnosti má Ústavní soud
za to, že v uvedeném řízení i odvolací soud poukázal pouze na již
zmíněné prohlášení T., učiněné a svěřené v cizině a z jeho obsahu
vyvodil konečné závěry odmítající jeho věrohodnost
a přesvědčivost. To vše při vědomí toho, že svědek je ochoten před
soudem vypovídat a svou svědeckou výpověď nabízí (je připraven
předstoupit před soud). S ohledem na již řečené, tedy zásadní
důležitost výpovědí T. pro odsouzení navrhovatele i u vědomí toho,
že nelze přeceňovat v původním řízení provedené důkazy (v podstatě
nepřímé), není dán žádný rozumný důvod, proč by tohoto svědka
neměl přímo soud vyslechnout. V rámci jeho přímého výslechu je
potom na místě pečlivě a pozorně zvážit skutečnosti jím uváděné,
přímo reagovat na jeho případná tvrzení a zabývat se
i podrobnostmi (ve vztahu k jeho dřívějším výpovědím), které
nebyly uvedeny v již zmíněném svědkově prohlášení. To vše
i s poukazem na jeho procesní postavení (svědka) s případnými
důsledky. Takovému postupu nic nebrání (a to i s ohledem na
vyjádření svědka stran jeho možnosti a vlastně snahy předstoupit
před soud), podstatným však zůstává již vyslovené. Tedy
skutečnost, že se jedná v dané věci (i z pohledu předchozího
odsouzení navrhovatele) o zásadní úvahu o tom, zda takto nabízený
důkaz lze označit za takový, který byl soudu dříve neznámý a který
by mohl sám o sobě nebo se skutečnostmi a důkazy už dříve známými
odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a tedy konečném důsledku vést
k povolení obnovy řízení. Postupem soudů obou stupňů tak nebylo
respektováno namítané ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy,
když toto ustanovení je nutno vztáhnout i na postup soudů
rozhodujících o obnově (trestního) řízení. Protože nelze mít za
to, že takto navrhovaný a zásadní důkaz v rámci návrhu na povolení
obnovy řízení byl dostatečně verifikován, bylo porušeno v konečném
důsledku i právo navrhovatele na spravedlivý proces, zejména
z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, když požadavek na provedení závažného a zásadního důkazu
nebyl soudy akceptován, když jejich argumentace v tomto směru není
přesvědčivá a vyčerpávající.
Na tomto místě a snad i nad rámec učiněných úvah Ústavní soud
zdůrazňuje, že důvody obsažené v tomto rozhodnutí nikterak
nenaznačují, jak by měly obecné soudy dále o návrhu na povolení
obnovy rozhodovat, když samozřejmě je pouze na nich k jakým
závěrům po výslechu svědka dospějí. S ohledem na uvedené proto
Ústavní soud rozhodl jak uvedeno ve výroku tohoto nálezu s tím, že
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, jednak z důvodů procesní
ekonomie, především však proto, že protiústavnost rozhodnutí
odvolacího soudu má již svůj podstatný základ v rozhodnutí soudu.
I. stupně. Nezbývá závěrem než dodat, že na namítanou podjatost
soudce Městského soudu v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí
odvolací soud nijak nereagoval a tak s ohledem na současný stav
v řízení bude zapotřebí o této skutečnosti příslušným postupem
v souladu s trestním řádem i ústavními předpisy rozhodnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 25. listopadu 1999
|
|