III.ÚS 969/13 ze dne 8. 8. 2013
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. D., t. č. ve Věznici Kuřim, právně zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Dlážděná 12c, 641 00 Brno, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 11. 2012 č. j. 2 T 216/2009-424, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2013 č. j. 8 To 46/2012-441, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); rovněž mělo dojít k porušení ustanovení článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 10. 2010 č. j. 2 T 216/2009-237 uznán spolu s dalším obžalovaným M. K. vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 25. 6. 2009 v době od 22.20 do 22.30 hod. přistoupil spolu s odsouzeným K. k poškozenému Josefu Mülnerovi, jehož společně násilím drželi tak, aby se nemohl pohnout, přičemž stěžovatel poškozeného prohledal a odcizil mu náprsní tašku s doklady.

Stěžovatel proti rozsudku podal odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. 8 To 11/2011 zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodné. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu brojil stěžovatel ještě dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. 3 Tdo 1166/2011, neboť shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.

Dle názoru stěžovatele vyšly po nabytí právní moci výše uvedeného prvostupňového rozsudku najevo nové důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu a stěžovatel proto podal návrh na obnovu řízení. Tento návrh byl zamítnut v záhlaví označeným usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 11. 2012 č. j. 2 T 216/2009-424 podle ustanovení § 283 písm. d) tr. řádu. Stížnost, již proti tomuto usnesení stěžovatel podal, byla Krajským soudem v Brně zamítnuta usnesením ze dne 5. 2. 2013 č. j. 8 To 46/2012-441. Proti těmto usnesením směřuje nynější ústavní stížnost.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel je přesvědčen, že by bylo na místě, aby soud I. stupně vyhověl jeho návrhu na povolení obnovy řízení s ohledem na výpověď svědkyně Evy Gondášové. Domnívá se, že navrhovaná svědkyně by mohla uvést skutečnost soudu dříve neznámou, která kdyby zazněla v rámci hlavního líčení, bylo by možné předpokládat, že závěry soudu, pokud jde o skutkový stav věci, či minimálně výrok o trestu, by byly odlišné.

Stěžovatel zejména poukazuje na tu část výpovědi Evy Gondášové, ve které se jí poškozený Josef Mülner měl svěřit, že se skutek odehrál jinak, než soud zjistil v odsuzujícím rozsudku. S odkazem na výpověď svědkyně Gondášové o sobě stěžovatel tvrdí, že finančně i hmotně podporoval bezdomovce, včetně poškozeného. Podle názoru stěžovatele je tudíž vyloučeno, že by se chtěl násilím obohatit na úkor poškozeného. Stěžovatel taktéž upozorňuje na údajně váhavou a nejistou výpověď poškozeného při hlavním líčení, a to zejména pokud jde o účast stěžovatele na trestném činu.

Stěžovatel dále zpochybňuje, zda se Vrchní soud v Brně zabýval jeho stížností dostatečně. Podle stěžovatele usnesení stížnostního soudu obsahuje kusé odůvodnění, ve kterém tento soud pouze konstatoval, že se se závěry soudu I. stupně ztotožňuje, aniž by se důkladněji zabýval argumentací stěžovatele. Na základě výše uvedených skutečností se stěžovatel domnívá, že soudy nerespektovaly jeho právo vést návrhy na dokazování v rámci řízení o obnově.


II.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vyjádření obecných soudů byla stručná, označovala ústavní stížnost za nedůvodnou a odkazovala na další podrobnosti obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že tato vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, jež by stěžovateli nebyly známy z předchozího řízení, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat vyjádření účastníků stěžovateli k replice.

V rámci řízení o ústavní stížnosti byl dále vyžádán spis vedený u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 216/2009.

III.

Na základě shromážděného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se podle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Jelikož tento mimořádný opravný prostředek představuje zásadní průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení, zákonodárce připouští jeho použití jen za výjimečných okolností.

Účelem obnovy řízení je odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních obecných soudů, jež vyšly najevo až po nabytí právní moci původního rozhodnutí. V řízení o návrhu na povolení obnovy soud již nepřezkoumává zákonnost či odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž hodnotí, zda nové skutečnosti či důkazy mohou ve spojení s důkazy původními vést k jinému rozhodnutí v otázce viny a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou proto schopné vyvolat následky předpokládané v § 278 tr. řádu.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Ze spisového materiálu shromážděného v trestní věci stěžovatele je patrno, že napadená rozhodnutí uvedeným kritériím ústavnosti vyhovují.

V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatné, že nalézací soud v řízení o návrhu na povolení obnovy podrobně vyslechl svědkyni Evu Gondášovou. Tato svědkyně se přihlásila až poté, co poškozený Josef Mülner zemřel. Svědkyně v rámci veřejného zasedání dne 12. 11. 2012 vypověděla, že po hlavním líčení v předmětné trestní věci mluvila s poškozeným, který seděl u prodejny Tesco a požadoval po svědkyni 20,- Kč. Při této příležitosti měl poškozený svědkyni údajně sdělit, že "E. (tzn. stěžovatel E. D.) mu nic nevzal". Svědkyně v souladu s výpovědí stěžovatele uvedla, že stěžovatel se vždy aktivně snažil pomáhat bezdomovcům, a to finančně i materiálně. Okresní soud ve svém usnesení ze dne 29. 11. 2012 srozumitelně a logicky odůvodnil, proč takto kusá výpověď, která toliko zprostředkovává údajné vyjádření poškozeného a jejíž pravdivost již nelze nijak ověřit, nemůže nabýt charakteru důkazu ve smyslu § 278 odst. 1 věta prvá tr. řádu.

Aniž by chtěl jakkoli zasahovat do hodnocení důkazů, jež je prováděno obecnými soudy, má rovněž Ústavní soud za to, že uvedená výpověď není zcela evidentně způsobilá odůvodnit jiné rozhodnutí soudu v trestní věci stěžovatele. Postup nalézacího soudu byl zcela v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení. V tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam takových důkazů z hlediska potenciálně obnoveného řízení. Je pravda, že nalézací soud v řízení o obnově nemůže provádět hodnocení např. svědeckých výpovědí z hlediska jejich věrohodnosti, tzn. např. označit jistou výpověď za účelovou, neboť by se fakticky jednalo o rozhodování o vině, k němuž dochází toliko v hlavním líčení. Přesto však soud prvého stupně v obnovovacím řízení musí porovnat důkazní význam nových skutečností, resp. nových důkazů s tím, co již vyšlo najevo a konstatovat, zda je vůbec dána určitá vyšší pravděpodobnost nového rozhodnutí příznivějšího obžalovanému. V projednávané věci nelze přehlédnout, že stěžovatel byl v původním řízení shledán vinným nejen na základě usvědčující výpovědi poškozeného, který ostatně ve věci učinil i trestní oznámení, ale také na základě několika nepřímých důkazů, včetně kamerových záznamů a výpovědí svědků Filipa a Hladkého. Ač je rozhodnutí soudu druhého stupně odůvodněno velmi stručně, nelze řízení, v němž se stěžovatel domáhal obnovy, považovat jako celek za nespravedlivé. Je třeba opětovně zdůraznit mimořádný charakter tohoto prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu