IV.ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
IV. ÚS 10/98







Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti J.S., zastoupeného advokátem JUDr. F.P., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 554/97, ze dne 30. 9. 1997, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:


Ústavní stížnost se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze. Tímto usnesením Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 7 C 88/96, ze dne 21. 5. 1997, kterým tento soud I. stupně zastavil řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků řízení s odůvodněním, že žalobce neuhradil soudní poplatek. Současně soud I. stupně uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalovanému) na nákladech řízení částku 10.080,- Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné již v odvolání, podaném jím proti výroku o nákladech řízení uvedeného rozhodnutí soudu I. stupně. Odvoláním se domáhal přiznání nákladů řízení - odměny za zastoupení za další tři úkony spolu s paušálem, kdy jeho právní zástupce jednal se zástupkyní druhého účastníka řízení o mimosoudním řešení sporu dne 16. 10. 1996 (dva úkony) a za účasti obou účastníků řízení dne 30. 10. 1996 (jeden úkon). Dále se domáhal přiznání náhrady celého úkonu za zastupování při jednání soudu dne 22. 11. 1996, když mu soud I. stupně přiznal náhradu pouze poloviny úkonu, s ohledem na to, že nebylo jednáno ve věci. Odvolací soud však nepokládal stěžovatelovo odvolání za důvodné a v návaznosti na tuto skutečnost mu nepřiznal ani náklady odvolacího řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje s tímto rozhodnutím odvolacího soudu svůj nesouhlas, neboť se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech. K nepřiznání náhrady za další tři úkony za zastupování při mimosoudním jednání stěžovatel poukazuje na § 11 odst.1 písm. i) advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.), který stanoví, že mimosmluvní odměna náleží za úkon právní služby, kterým je pod tímto písmenem jednání s protistranou. Podle názoru stěžovatele pak šlo v tomto případě nesporně o náklady účelně vynaložené (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud v rozhodnutí podle stěžovatele popírá znění právního předpisu a nutí ho k prokazování předpisu, což odporuje nejen § 121 o.s.ř., ale i čl. 95 odst. 1, čl. 90 i čl. 1 Ústavy ČR. Pokud pak jde o nepřiznání odměny za celý úkon právní služby za zastupování při jednání dne 22. 11. 1996, odkazuje stěžovatel na obsah spisu a rozvádí důvody odůvodňující závěr, že šlo o úkon podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Právní závěr soudu je proto v tomto případě podle stěžovatele v extrémním nesouladu s protokolem o jednání, což pokládá za porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů proto navrhuje zrušení stížností napadeného rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a připojil si spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 7 C 88/96.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze uvádí, že žádné ustanovení zákona neporušil, a stejně jako u dovolání nepřísluší ani u ústavní stížnosti účastníku řízení podat tuto stížnost jen z důvodu otázky nákladů řízení jakožto otázky vedlejší. Pokud stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu č. 79, svazek 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pak tento se vůbec nezaobírá problematikou nákladů řízení. V dalším pak Městský soud v Praze odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Stěžovatel namítá, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení - odměna za tři úkony zastupování při mimosoudním řešení sporu právními zástupci účastníků řízení, čímž podle jeho názoru došlo k dotčení jeho základních práv zaručených v čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Podstata rozhodnutí o přiznání této náhrady spočívala v posouzení otázky, zda ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. šlo o náklady potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci neměl úspěch. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatelem požadované náklady za úkony právní služby, spočívající v osobním mimosoudním jednání zástupců obou účastníků, nelze považovat za úkony právní služby, za něž lze přiznat mimosoudní odměnu podle § 11 advokátního tarifu, neboť ani za použití § 11 odst. 3 advokátního tarifu nelze mimosoudní jednání účastníků a jejich zástupců, či jen jejich zástupců, podřadit pod některý z úkonů právní služby uvedených v odst. l a 2 jako povahou a účelem nejbližší, a nemůže tedy jít o náklady spojené s řízením. Pokud jde o další stěžovatelovu námitku, týkající se nepřiznání náhrady celého úkonu, ale pouze jeho poloviny za zastupování při jednání dne 22. 11. 1996, vypořádal se odvolací soud s argumenty uvedenými v odvolání konstatováním, že z protokolu o jednání nelze dovodit, že bylo jednáno ve věci samé, když v důsledku zpětvzetí žaloby bylo řízení zastaveno, aniž soud ve věci samé začal jednat, tj. byla přednesena žaloba. I když Ústavní soud uznává, že námitkám stěžovatele nelze upřít oprávnění, zejména v poměru k nepřiznání náhrady nákladů za zastupování stěžovatele při mimosoudním jednání, a to s ohledem na znění ustanovení § 11 odst. 1 písm. i) advokátního tarifu, v němž je výslovně zmíněno jednání s protistranou, nemůže pomíjet, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje důvody, které již uvedl ve svém odvolání, a staví tak Ústavní soud do role, která mu nepřísluší, totiž do role další soudní instance. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá právní názor obecných soudů, které se shodly na výkladu aplikovaných ustanovení o.s.ř. o nákladech řízení a advokátního tarifu, a tento svůj výklad také ve svých rozhodnutích dostatečně vyjádřily. Ústavní soud v dané věci neshledal důvodu rušit napadené rozhodnutí, a to s přihlédnutím k tomu, že posuzovaná problematika se týká otázky výše náhrady nákladů řízení, která sama o sobě zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, samotný spor o výši náhrady nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 1999

JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu