IV.ÚS 1013/19 ze dne 29. 3. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2019 č. j. 32 Cdo 4343/2018-126, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2018 č. j. 70 Co 19/2018-87 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. srpna 2017 č. j. 64 C 21/2016-50, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Dne 22. 3. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

3. Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami; především stěžovatel není zastoupen advokátem, chybí jakákoliv ústavněprávní argumentace, nejsou připojeny všechny předepsané přílohy (§ 30, 72 a násl. zákona o Ústavním soudu).

4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1628/14, III. ÚS 3058/18, IV. ÚS 3061/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti; na výzvy k odstranění vad často ani nereaguje (viz např. výše zmíněné ústavní stížnosti).

5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

6. Stejně jako ve věcech vedených např. pod sp. zn. I. ÚS 2382/14, IV. ÚS 3111/16, III. ÚS 85/19 nebo I. ÚS 650/19 se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2019


Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj