IV.ÚS 111/07 ze dne 3. 4. 2007
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. J. K., zastoupeného JUDr. J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.11.2006, č.j. 6 Co 2603/2006-64, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 24.8.2006, č.j. 6 C 74/2006-41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12.1.2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, jak jsou zakotvena v čl. 90 Ústavy, čl. 36 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") (správně však čl. 36 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Úmluvy (správně však čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a dále práva zaručená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 a čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 37 a čl. 11 Úmluvy a čl. 12 Protokolu č. 12 k Úmluvě.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že mu měl žalovaný - Myslivecké sdružení Číčava - Krč (v řízení před Ústavním soudu vedlejší účastník) vyplatit vypořádací podíl z majetku tohoto občanského sdružení. Stěžovatel argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2005, č.j. 32 Odo 995/2004-462, jež toto právo přiznává členovi sdružení založeného dle § 829 občanského zákoníku. Stěžovatel argumentuje tím, že § 13 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále jen "zákon o sdružování"), upravuje otázku majetkového vypořádání pouze pro případ zániku sdružení. Při jiném způsobu zániku členství toto ani jiné ustanovení zákona o sdružování tuto otázku neřeší. Stanovy žalovaného v čl. 7 bod. 2 pouze uvádí, že členu, jehož členství zaniklo, se vrátí jeho členský podíl, resp. jeho zůstatková hodnota; vrácení je však splatné až po schválení roční uzávěrky. Členský podíl není definován ani zákonem o sdružování, ani stanovami. Stěžovatel dovozuje, že je třeba tento podíl stanovit z celého majetku žalovaného, a nikoliv pouze ze zůstatkové hodnoty členského příspěvku. Stěžovatel na podporu svého stanoviska uvádí, že jestliže vztahy mezi žalovaným a stěžovatelem nejsou upraveny zákonem o sdružování nebo stanovami, řídí se občanským zákoníkem. Dále poukazuje na zásadu spravedlivosti upravenou v obchodním zákoníku, která zakládá právo na výplatu vypořádacího podílu z majetku právnické osoby při zániku účasti společníka. Porušení zásady rovnosti spatřuje stěžovatel v tom, že jsou členové rozděleni na dvě kategorie, a to ty, jejichž členství skončilo před zánikem sdružení, a ty, jejichž členství skončilo se zánikem občanského sdružení; druzí mají na rozdíl od prvých nárok na vypořádací podíl z celého majetku sdružení. Bylo by v rozporu se zásadou dobrých mravů, kdyby stěžovatel, z jehož členského podílu, příspěvků a především práce majetek žalovaného vznikl a byl udržován, neměl právo na přiměřený a spravedlivý vypořádací podíl.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Písku, sp. zn. 6 C 74/2006, a poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s právním názorem okresního soudu, dle něhož stanovy sdružení jsou smlouvou sui generis, která může upravovat i majetkové vztahy tak, jako je tomu i v projednávaném případu. Majetkové vypořádání podle stanov se provádí pouze v případu zániku sdružení. Vstup do sdružení je dobrovolný a předpokládá se, že osoba vstupující jako člen sdružení se seznámí se stanovami. Členský podíl je členským příspěvkem, který má člen povinnost zaplatit podle článku 6 bod 2a stanov, a který také žalobce při vstupu do sdružení zaplatil. To, že pojem členského podílu v článku 7 bod 2 nelze vykládat jako majetkové vypořádání, podporuje i článek 4 stanov nazvaný prostředky a majetek sdružení, ve kterém se uvádí, že prostředky sdružení tvoří členské podíly, příspěvky, výnosy z mysliveckého hospodaření, výnosy z ostatních činností a jiný majetek nabytý například dary, dotacemi. Sdružení podle § 829 občanského zákoníku je založeno na jiných principech než sdružení podle zákona o sdružování občanů. U sdružení založeného podle občanského zákoníku majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků a z tohoto důvodu je logické, že při vystoupení nebo vyloučení účastníka ze sdružení musí mít tento podíl na majetku dle stavu v den vystoupení nebo vyloučení. U sdružení podle zákona o sdružování občanů je majetek ve vlastnictví sdružení, nikoliv jednotlivých členů.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.

Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do nezávislosti obecných soudů toliko tehdy, pokud postupem obecného soudu byly porušeny ústavní principy (srov. např. III. ÚS 26/94, Sb.n.u. sv. 1, str. 241). Ústavnímu soudu tedy nepřísluší primárně vykládat ustanovení jednoduchého práva, a tím méně vykládat stanovy občanského sdružení. Toto oprávnění náleží nezávislým a nestranným obecným soudům (čl. 95 odst. 1 Ústavy).

Ústavní soud již v nálezu ze dne 12.12.2006, sp. zn. I. ÚS 90/06, (dostupném na www.judikatura.cz) uvedl, že "právní úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti od státu, na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu, a též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. jiným vnitřním předpisem. Pokud toto právo není využito, je případný následný soudní přezkum limitován; může se koncentrovat pouze do posouzení, zda byl dodržen procedurální postup při přijímání příslušného rozhodnutí"

Dále Ústavní soud v minulosti poukázal na to, že >stanovy nemají povahu "soukromé listiny", ale jsou závazným dokumentem, u něhož sice neplatí princip formální publikace jako u zákona, jehož obsah musí být prokázán, avšak jsou závazné< (srov. nález III. ÚS 195/98, Sb.n.u. sv. č. 11, str. 365).

Článkem 20 odst. 1 Listiny je občanům zaručeno právo na sdružování a podle čl. 20 odst. 4 Listiny jsou sdružení odděleny od státu; tento princip zaručuje sdružením plnou autonomii jejich vnitřních záležitostí, a to i ve vztahu k zásahům státu, tedy i soudní moci. To je výslovně potvrzeno i v ustanovení § 2 odst. 3 zákona o sdružování, který dává právo státním orgánům do postavení a činnosti sdružení zasahovat pouze v mezích zákona.

Ze shora uvedeného principu autonomie vyplývá poměrně široká možnost upravit i majetkové uspořádání občanského sdružení. Jestliže se člen domnívá, že rozhodnutí některého orgánu, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, je nezákonné nebo odporující stanovám, je mu poskytnut prostředek k obraně, neboť může do 30 dnů ode dne, kdy se o tomto rozhodnutí dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami (§ 15 zákona o sdružování).

Spory o výklad jednotlivých ustanovení stanov občanského sdružení řeší obecné soudy (§ 2 o.s.ř.); to platí i v případě, že jde o řešení pře mezi občanským sdružením a jeho členem (i členem bývalým) ohledně nároku na majetkové vypořádání při zániku členství, pokud stanovy sdružení takový nárok přiznávají. Kromě žaloby podle § 15 zákona o sdružování občanů se může žalobce domáhat žalobou zaplacení částky, o kterou měl být - podle svých tvrzení - při majetkovém vypořádání v souvislosti se zánikem svého členství krácen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, dostupné na www.nsoud.cz).

Jak vyplývá ze shora uvedených principů činnosti Ústavního soudu, ten do působnosti obecných soudů zásadně nevstupuje; v projednávaném případě navíc nemá Ústavní soud za to, že by byl soudy provedený výklad stanov ve spojení s výkladem zákona o sdružování občanů postaven na nerozumném základu. Argumentům stěžovatele o nutném použití občanského zákoníku odporuje i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, jehož úkolem je mimo jiné sjednocování judikatury soudů nižších stupňů.

Z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 30.11.2004, sp. zn. 33 Odo 269/2003, usnesení ze dne 25.2.2003, č.j. 29 Odo 825/2002-63, usnesení ze dne 29.5.2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, dostupné na www.nsoud.cz) se podává závěr, že výklad ustanovení zákona o sdružování je vzhledem ke specifičnosti občanského sdružení restriktivní a že použití analogie je omezeno, přičemž nelze považovat vztah mezi členem a občanským sdružením za vztah soukromoprávního charakteru s možností aplikace občanského zákoníku. Na těchto závěrech Ústavní soud nic protiústavního neshledává.

Z výše uvedeného se tedy podává, že obecné soudy ve svých rozhodnutích respektovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu širokou autonomii vůle poskytnutou občanským sdružením. Na okraj lze připomenout, že občanská sdružení nemohou být zakládána k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání (§ 1 odst. 3 písm. b) zákona o sdružování), nelze tedy prioritně počítat se zhodnocením vložených prostředků. Je však také možné konstatovat, že může nastat situace, kdy stanovy sdružení založí nerovnost mezi jednotlivými členy. Jestliže však jsou tyto stanovy platné [nebyly napadeny u soudu (§ 15 odst. 1 zákona o sdružování)], je následná možnost zásahu státní moci do těchto vnitřních poměrů těmito stanovami vytýčených značně omezená. Přípustnost stanovami vytvořené nerovnosti z hlediska ústavněprávního obstojí přitom především proto, že, jak již uvedeno, je výlučně na tom, kdo se členem sdružení hodlá stát, zda pravidla stanovami formulovaná akceptuje či nikoliv, a že v případě jejich změny, měl-li by člen za to, že jde o změnu protizákonnou, může žalovat o určení neplatnosti rozhodnutí, kterým taková změna byla provedena.

Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než stěžovatelovou ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 3. dubna 2007


Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu