IV.ÚS 122/99 ze dne 8. 9. 1999
U 56/15 SbNU 315
Odmítnutí ústavní stížnosti v situaci, kdy stav způsobený napadeným rozhodnutím již pominul
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 3 Tvo 6/99,
takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 8. 3. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 3 Tvo 6/99, jímž byla jako nepřípustná zamítnuta stížnost stěžovatele, obžalovaného pro dva trestné činy vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) a § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 7 To 94/98, kterým byl v řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, v trestní věci vedené pod sp. zn. 45 T 4/98, vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. řádu.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Uvedl, že i když usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1998 je rozhodnutím soudu II. stupně, měl by být proti uvedenému rozhodnutí přípustný řádný opravný prostředek. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98, který se zabývá otázkou, kdy jde o rozhodnutí soudu v prvním stupni při rozhodování o vazbě v trestním řízení. Podle názoru stěžovatele je rozhodnutí o vazbě jedním z nejcitelnějších rozhodnutí v trestním řízení, přičemž žádnou osobu nelze zbavit svobody, aniž by toto rozhodnutí bylo přezkoumatelné jiným orgánem v daném případě nadřízeným soudem. Stěžovatel dále poukázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 214/1994 Sb., jehož podstatou je požadavek, aby bylo zabezpečeno právo dotčené osoby na přezkoumání rozhodnutí o vazbě. Uvedl též, že Evropský soud pro lidská práva při aplikaci čl. 5 odst. 4 Úmluvy opakovaně zdůraznil právo dotčené osoby na přezkoumání rozhodnutí o vazbě. Za okolností, kdy byl vzat do vazby v rámci odvolacího řízení rozhodnutím odvolacího soudu, považuje stěžovatel vyloučení možnosti přezkoumat toto rozhodnutí, s odkazem na ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu, za porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení nálezem zrušil a věc vrátil Nejvyššímu soudu ČR k dalšímu řízení. Sdělením ze dne 24. 6. 1999 právní zástupce stěžovatele vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil v podstatě stejné námitky, jako ve své stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1998, a z toho důvodu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a na v něm uplatněnou argumentaci. Dále uvedl, že se neztotožňuje s námitkami stěžovatele, že rozhodnutí o vzetí do vazby učiněné v rámci odvolacího řízení, lze přezkoumat na základě řádného opravného prostředku - stížnosti. Tento svůj závěr opírá o ustanovení § 141 odst. 2, věta druhá tr. řádu, z něhož vyplývá, že proti usnesení je možno podat stížnost pouze v případech, kdy to zákon výslovně připouští a jestliže soud nebo státní zástupce rozhodují ve věci v prvním stupni. Podstata problému je tudíž v otázce, zda samostatné rozhodnutí o vazbě, jež bylo učiněno ve stadiu řízení před odvolacím soudem, je rozhodnutím učiněným ve druhém stupni, anebo zda s ohledem na to, že nebylo vydáno ve věci samé, má povahu rozhodnutí v "prvním stupni". Dle názoru senátu Nejvyššího soudu ČR tvoří odvolací řízení jednotný celek, v jehož rámci soud druhého stupně může podle povahy věci vydat celou řadu rozhodnutí nezbytných k provedení odvolacího řízení. Přitom je nepochybné, že nejvýznamnější místo mezi těmito rozhodnutími má to, jímž se rozhoduje ve věci samé. Ostatní rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu rozhodnutí ve věci samé připravují, neboť na nich často závisí, zda k tomuto rozhodnutí dojde a zda bude správné. Z toho lze dovodit, že i veškerá rozhodnutí s rozhodnutím o odvolání související, tj. i rozhodnutí o vzetí obžalovaného do vazby, vydává tento soud jako soud druhého stupně. Výkladem z opaku (arg. a contrario) ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu je proto třeba dále dovodit, že proti takovému usnesení soudu, které činí jako soud druhého stupně, stížnost přípustná není. Pro správnost tohoto názoru svědčí i argument právní logiky a maiori ad minus, uplatněný v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť pokud proti rozhodnutí ve věci samé není přípustný řádný opravný prostředek, nemůže být tím spíše přípustný ani proti rozhodnutí, jímž je ve stejném odvolacím řízení řešena pouze otázka s touto hlavní věcí související, ale nedosahující jejího významu. Opačný názor, tj. že odvolací soud, pokud o určité otázce rozhoduje (usnesením) poprvé, je třeba pokládat za "soud v prvním stupni", by ve své podstatě musel vést k závěru, že v případech, kdy zákon proti usnesení připouští stížnost, pak by bylo možno každé takové usnesení odvolacího soudu napadnout stížností. Užití tohoto opravného prostředku by pak přicházelo v úvahu nejen proti rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, ale např. též proti usnesení, jímž by tento soud rozhodl o přibrání znalce, o uložení pořádkové pokuty, o námitce podjatosti (vyloučení soudce) atd. V průběhu řízení konaného soudem druhého stupně by bylo nutno věc se stížností proti těmto usnesením (často i opakovaně) předkládat k rozhodnutí dalšímu soudu vyššího stupně. Možnost obviněného i dalších oprávněných osob domáhat se přezkumu celé řady rozhodnutí procesní povahy by byla ve svém důsledku nepochybně spojena s prodlužováním a event. i účelovým rozmělňováním odvolacího řízení. I z tohoto dalšího důvodu se senát Nejvyššího soudu neztotožňuje s názorem, že soud druhého stupně může v určitých případech vydat rozhodnutí, jež má povahu rozhodnutí soudu prvního stupně. K námitce stěžovatele, podle níž rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jehož podstatou je požadavek, aby bylo zabezpečeno právo dotčené osoby na přezkoumání rozhodnutí o vazbě, účastník uvedl, že k takovému přezkumu zpravidla dochází v řízení o řádném opravném prostředku - stížnosti, kterou zákon zásadně připouští (§ 74 odst. 1 tr. řádu). Jak již bylo uvedeno, zákon však současně stanoví, kdy tento opravný prostředek podat nelze. Kromě již zmiňovaného ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu, jde i o případy, kdy o vazbě obviněného rozhoduje podle § 275 odst. 3 tr. řádu Nejvyšší soud. Ovšem i ve všech těchto případech přichází přezkum důvodů vazby v úvahu. Děje se tak především z úřední povinnosti, neboť zákon v § 72 odst. 1 tr. řádu stanoví, že všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se změnily. Pomine-li důvod vazby, musí být obviněný ihned propuštěn na svobodu. Děje se tak v řízení z podnětu obviněného (§ 72 odst. 2 tr. řádu), jež má právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu, přičemž o této žádosti neodkladně rozhodnuto. Přezkoumání důvodů vazby je tedy možné i za procesního stavu, kdy zákon výjimečně nepřipouští přezkum na základě řádného opravného prostředku. Z uvedených důvodů účastník řízení vyjádřil přesvědčení, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Sdělením ze dne 21. 6. 1999 Nejvyšší soud ČR vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.

Stěžovatel byl ve vazbě od 9. ledna 1999 do 8. června 1999. Na veřejném zasedání konaném dne 8. června 1999 Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. odvolání stěžovatele (obžalovaného) zamítnul, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 45 T 4/98 se stal pravomocným a vykonatelným. Stěžovatel se tudíž nachází opět ve výkonu trestu. Z tohoto pohledu by případné zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR postrádalo za daného stavu věci jakýkoliv smysl. Nastala tedy situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v dané věci dáno není, resp. tento stav již dávno odezněl.
Pokud pak jde o obecný problém přezkoumatelnosti rozhodnutí o vazbě, které učiní soud druhého stupně, sdílí senát názor uveřejněný v nálezu sp. zn. III. ÚS 86/98, ze dne 9. 7. 1998. To však nic nemění na výše uvedených důvodech pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 8. září 1999



JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu