IV.ÚS 1232/08 ze dne 21. 8. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Altherm, spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem 696 17 Dolní Bojanovice 403, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem, AK se sídlem Křížová 18, 603 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 čj. 32 Cdo 5046/2007-100 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení a čl. 90 Ústavy domáhala zrušení shora označeného usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2007 čj. 27 Co 310/2005-62.

Ke skutkové stránce stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobkyně) uvedla, že se po žalovaném J. H. domáhala třemi žalobami zaplacení částek 7 593,- Kč s příslušenstvím, 41 460,- Kč s příslušenstvím a 27 046,40 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Hodoníně sloučil žaloby v jedno řízení a po provedeném dokazování uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 7 593,- Kč s příslušenstvím; žalobu ohledně zbylých dvou částek zamítl, neboť shledal důvodnou námitku pomlčení vznesenou žalovaným. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu potvrdil, dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť částka peněžitého plnění nepřevýšila hranici 50 000,- Kč [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Se závěrem Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasila a tvrdila, že žalované částky měly být sečteny, a nikoliv posuzovány samostatně. K odůvodněnosti užití "sčítacího postupu" poukázala na rozsudek odvolacího soudu, který o jejích nárocích v částce 41 460,- Kč a částce 27 046,40 Kč rozhodl v jednom řízení jedním rozsudkem. Podle stěžovatelky tak Nejvyšší soud svým postupem odmítl dovolání stěžovatelky nedůvodně, čímž nedostál své povinnosti poskytovat ochranu právům ve smyslu čl. 90 Ústavy a rovněž porušil i právo na spravedlivý proces ústavně jí zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 2008, podepsaném předsedou senátu 32 Cdo, odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a podotkl, že rozhodl v souladu se svojí konstantní judikaturou (usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 9/2000), podle které přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v tehdy platném znění [pozn. ÚS: nyní § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Nejvyšší soud uvedl, že svým rozhodnutím ústavní práva stěžovatelky neporušil, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

V replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelka nadále oponovala právnímu názoru dovolacího soudu a zopakovala, že v případě sloučení tří zpočátku samostatných žalob v jedno řízení nelze tyto nároky považovat za samostatné s odlišným skutkovým základem. Právě sloučením v jedno řízení dal soud jasně najevo, že se nejednalo o nároky s odlišným skutkovým základem, navíc odvolací soud rozhodl o dvou nárocích stěžovatelky jedním rozsudkem. Stěžovatelka uvedla, že trvá na zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, neboť odmítnutím logického sčítacího principu a v důsledku toho odmítnutím jejího dovolání Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručená práva.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přiloženého k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 41 460,- Kč s příslušenstvím a o peněžitém plnění ve výši 27 046,40 Kč. Ve sporu mezi podnikatelskými subjekty šlo o nároky na zaplacení kupní ceny instalatérského a topenářského zboží dodané žalovanému dle dodacích listů a účtované oddělenými fakturami. Přestože součet těchto částek převýšil hranici 50 000,- Kč, podle dovolacího soudu bylo jednoznačné, že se skládal ze dvou samostatných nároků spojených v zájmu hospodárnosti řízení do jednoho řízení, takže rozhodnutí odvolacího soudu mělo ohledně každého z nich charakter samostatného výroku. Proto bylo třeba zkoumat přípustnost dovolání u každého výroku odděleně bez ohledu na to, že o obou nárocích bylo rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem.

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudním řádu, který upravuje podmínky přípustnosti dovolání a stanoví pravidla pro řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud nejsou splněny podmínky pro připuštění dovolání ve věcech menšího významu, platí, že takový postup není v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 336/02, dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz); právo na mimořádný opravný prostředek, a tedy na trojstupňové soudní řízení v meritu věci, není na ústavní úrovni zaručeno (srov. usnesení III.ÚS 537/03, dostupné tamtéž).

K interpretaci ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zaujímá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již ustáleně stanovisko, že jednotlivé nároky s odlišným skutkovým základem je nutno i za situace, kdy o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, zkoumat co do jejich výše a pokud tato výše nepřesáhne zákonem stanovený limit, není dovolání přípustné. Ústavní soud takový výklad respektuje, byť v souvislosti s touto problematikou nerozhodoval nálezem, ale jen formou usnesení (srov. např. sp. zn. III.ÚS 537/03, IV.ÚS 642/03, III.ÚS 307/05, III.ÚS 390/06, všechna rozhodnutí dostupná v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz). Proto i v nyní projednávané věci Ústavní soud konstatoval, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí, a že svůj postup rovněž přiměřených způsobem odůvodnil; prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatelky, tedy nebyl dán. Nebylo-li proto podané dovolání stěžovatelky přípustné a v důsledku toho bylo dovolacím soudem odmítnuto, nelze v takovém postupu shledat protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod stěžovatelky.

Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2008


Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu