IV.ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998
N 98/12 SbNU 45
Osvobození právnických osob od soudního poplatku
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
Městské části Praha 14, se sídlem Bratří Venclíků 1073, 190 00
Praha 9, zastoupené Mgr. I.Ch., advokátem AK v Praze, proti
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 9. 1997, čj. 34
Ro 381/97-13, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11.
1997, sp. zn. 14 Co 696/97, za účasti Městského soudu v Praze
jako účastníka řízení, se souhlasem účastníků bez ústního
jednání,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1997, sp. zn.
14 Co 696/97, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17.
9. 1997, sp. zn. 34 Ro 381/97, se zrušují.


Odůvodnění.
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1997, sp.
zn. 14 Co 696/97, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 9 ze dne 17. 9. 1997, č.j. 34 Ro 381/97-13,
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka uvádí,
že v odůvodnění rozhodnutí obou soudů je uvedeno, že "je pojmově
vyloučeno u právnických osob přiznávat osvobození od zaplacení
soudních poplatků, jelikož nelze posuzovat poměry právnické osoby
z hlediska jejích sociálních poměrů a jen těžko by se hledalo
kriterium pro zjištění majetkových poměrů u právnických osob
obecně". Stěžovatelka nesouhlasí s takovýmto výkladem ustanovení
§ 138 odst. 1 o.s.ř a poukazuje na to, že účastníkem občanského
soudního řízení mohou být jak fyzické, tak i právnické osoby,
a že zákon mezi nimi v tomto smyslu žádné rozdíly
nečiní.Postupem obecných soudů se stěžovatelka cítí dotčena ve
svém právu na rovné postavení účastníků v řízení zakotveném
v Listině základních práv a svobod /dále jen "Listina"/ v čl. 37
odst. 3 a navrhuje, aby Ústavní soud výše citovaná rozhodnutí
zrušil.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 25. 2. 1998
připustil, že znění § 138 odst. 1 o.s.ř. nerozlišuje mezi
účastníkem jako osobou fyzickou či právnickou, avšak poukázal na
historický výklad procesních ustanovení upravujících osvobození
účastníka řízení k jeho žádosti jen ve vztahu k fyzickým osobám.
S ohledem na obtížnost případného přezkumu finanční situace
jednotlivých právnických osob, který by patrně již ve stadiu
zahájení řízení soud nadměrně zatížil prováděním důkazů ohledně
majetkových poměrů, Městský soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní
stížnosti.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 34 Ro 381/97,
Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 17. 9.
1997 nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na přiznání osvobození
od soudních poplatků v řízení o žalobě proti Ing. J.M. na
zaplacení dlužné částky představující úhradu nákladů za služby
spojené s užíváním nebytových prostor. Městský soud v Praze,
který rozhodoval o odvolání stěžovatelky, napadené usnesení soudu
I. stupně jako věcně správné potvrdil. Z odůvodnění těchto
rozhodnutí je patrno, že obecné soudy v podstatě vycházely ze
závěru, že je pojmově vyloučeno u právnických osob přiznávat
osvobození od placení soudních poplatků, jelikož nelze posuzovat
poměry právnické osoby z hlediska sociálních poměrů, a navíc by
se jen stěží hledalo kriterium pro zjištění majetkových poměrů
u právnických osob obecně. Pokud by se výklad ustanovení § 138
odst. 1 o.s.ř. vztahoval i na právnické osoby, zjišťování jejich
majetkových poměrů by soudy již ve stadiu zahájení řízení
nepřiměřeně zatížilo, přitom je také obtížné si představit
společné hledisko pro posouzení majetkových poměrů různých typů
těchto osob. Proto historicky bylo vždy osvobození, mimo
zákonného, chápáno jako osvobození pouze osob fyzických.

Ústavní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná.

Zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého
procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst.
l Ústavy ČR a promítá se také do řady ustanovení procesních
předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení
stanoví v ustanovení § 18, z něhož pro soudy plyne povinnost
zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování
jejich práv. Je proto třeba také při interpretaci ustanovení §
138 odst. 1 o.s.ř., z jehož dikce plyne, že jeho použití se může
dovolávat každý účastník, vycházet z pohledu uvedené ústavní
zásady rovnosti. Právnické osoby, mezi něž patří i jednotky
územní samosprávy, mají způsobilost být účastníkem řízení a soud
s nimi tedy musí zacházet stejným způsobem jako s účastníkem
řízení, který je fyzickou osobou. Skutečnost, že zjišťování
poměrů právnické osoby při rozhodování o osvobození od soudních
poplatků by mělo být obtížné či nákladné, sama o sobě nemůže být
důvodem k tomu, aby u takového účastníka řízení byla předem a bez
dalšího vyloučena možnost použití ustanovení § 138 odst. 1
o.s.ř., jehož aplikace může ve svých důsledcích ovlivnit i tak
významné právo jako je právo na přístup k soudu. Je pak věcí
judikatury obecných soudů, aby vymezila kritéria poměrů, z nichž
bude při aplikaci tohoto ustanovení u právnických osob vycházet.

Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem
Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 došlo
k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, a proto výše uvedená usnesení
podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání
přípustné.

V Brně dne 3. září 1998