IV.ÚS 136/97 ze dne 18. 12. 1997
N 167/9 SbNU 433
K majetkové křivdě spočívající ve znárodnění podle z.č. 114/1998 Sb., tedy v tzv. rozhodném období podle restitučních předpisů
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní
stížnosti Ing. J. N. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
6. 2. 1997, č. j. 30 Ca 184/95-14, ve spojení s rozhodnutím
Okresního úřadu Blansko, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19.
4. 1995, č. j. OPÚ 1522/93/KA-AN/1435, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 1997, č. j. 30
Ca 184/95-14, a rozhodnutí Okresního úřadu Blansko, okresního
pozemkového úřadu, ze dne 19. 4. 1995, č. j. OPÚ
1522/93/KA-AN/1435, se z r u š u j í .


O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 22. 4. 1997 doručena včas podaná
ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozsudku,
kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Blansku,
okresního pozemkového úřadu, ze dne 19. 4. 1995, č. j. OPÚ
1522/93/KA-AN/1435.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, vydal pozemkový úřad
dne 24. 6. 1993, rozhodnutí č. j. OPÚ 1174/93/KA-AN/613, na
základě kterého byl stěžovatel uznán oprávněnou osobou ve smyslu
ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů, a tudíž výlučným vlastníkem konkrétně
uvedených nemovitostí. Toto rozhodnutí bylo v rámci přezkumného
řízení na základě opravného prostředku povinné osoby - Moravských
keramických závodů, a.s., R.-J. - zrušeno rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 15. 11. 1993, sp. zn. 29 Ca 160/93, s tím, že
k přechodu vlastnictví bývalého podniku Hlinné a pískové doly
došlo zestátněním ke dni 1. 1. 1948, ve smyslu zákona č. 114/1948
Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků
a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních
podniků, tedy před rozhodným obdobím. Správní orgán vázán právním
názorem soudu následně rozhodl o návrhu stěžovatele rozhodnutím ze
dne 19. 4. 1995, č. j. OPÚ 1522/93/KA-AN/1435, tak, že stěžovatel
není vlastníkem předmětných nemovitostí v k. ú. R.. Krajský soud
přezkoumal opravným prostředkem stěžovatele napadené rozhodnutí,
které svým rozsudkem ze dne 6. 2. 1997, č. j. 30 Ca 184/95-14,
potvrdil a plně odkázal na závěry, které uvedl již ve svém
předchozím rozhodnutí, tedy, že stěžovateli nelze přiznat
postavení oprávněné osoby, neboť nesplňuje podmínku přechodu
majetku na stát v rozhodném období podle ustanovení § 4 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb.

Stěžovatel je toho názoru, že jak rozhodnutím správního
orgánu, tak i rozhodnutím krajského soudu byly porušeny čl. 10
a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 11 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolává se přitom
na právní názory vyslovené ve vykonatelných nálezech Ústavního
sodu ČSFR, sp. zn. I. ÚS 597/92, a Ústavního soudu ČR, sp. zn.
III. ÚS 114/93 a II. ÚS 76/95, ke kterým obecné soudy musí při
svém rozhodování přihlížet. Stěžovatel uvádí, že zejména právní
závěry uvedené v nálezu sp. zn. II. ÚS 76/95, jsou v podstatě
použitelné i pro jeho restituční případ, byť tento nález řeší
restituci podle zákona č. 87/1991 Sb. V odůvodnění tohoto nálezu
Ústavní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že vyloučení případů
znárodnění z restitucí pokud ke znárodnění došlo podle zákonů
vydaných v rozhodném období jen proto, že tyto zákony obsahovaly
ustanovení o zpětné účinnosti k datu, které nespadá do rozhodné
doby, je v rozporu s ústavními principy, neboť retroaktivita ve
vztahu k praktickému výkonu vlastnického práva znamenala rozpor
těchto normativních právních aktů s právem vlastnit, jako jedním
ze základních principů právního státu.Podle stěžovatele došlo
k přechodu jeho majetku na stát způsobem, který je popsán
v ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona č. 229/1991 Sb., tj.
znárodněním nebo zestátněním, bez vyplacení náhrady. Stalo se tak
postupem podle zákona č. 114/1948 Sb., který byl vydán dne 28. 4.
1948, tedy v rozhodném období, a který obsahoval retroaktivní
ustanovení o účinku znárodnění ke dni 1. 1. 1948. Proto je vznik
majetkové křivdy třeba vztáhnout právě k datu přijetí zákona.

Stěžovatel závěrem dodává, že oba orgány veřejné moci se
nevypořádaly ani se skutečností, že dílčí výměr ministerstva
průmyslu o znárodnění ze dne 11. 5. 1950, č. j.
163.688/1949-V-IV-2, nebyl vyhotoven v souladu se zákonem č.
114/1948 Sb. Podle tohoto zákona byla pravomoc určit rozsah
znárodnění vyhrazena ministru průmyslu. Předmětný výměr je však
podepsán za ministra nečitelným podpisem. Je tedy pochybné, zda
tento výměr lze považovat za právoplatnou listinu o znárodnění.
V takovém postupu je možné spatřovat též porušení čl. 90 Ústavy
ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby
zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Stěžovatel
proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem rozhodl o zrušení
napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Při jednání dne 18.
12. 1997 stěžovatel a jeho právní zástupkyně dále upozornili na
skutečnost, že na rozhodnutí Ústavního soudu v této věci čeká řada
dalších odmítnutých restituentů, kteří za den, kdy nastala křivda,
rovněž považují den vydání zákonů a již samotnou jejich
retroaktivní účinnost považují za rozpornou s principy právního
státu.

Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení
§ 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal
vyjádření jak od účastníka řízení, tak i od vedlejších účastníků.
Předseda senátu Krajského soudu v Brně poukazuje ve svém vyjádření
zejména na skutečnost, že stěžovatel nekonkretizuje a ani soudu
přímo nevytýká porušení svých ústavně zaručených práv, ale
dovolává se názorů Ústavního soudu vyslovených v předchozích
nálezech vztahujících se k aplikaci jiného zákonného předpisu, než
je zákon č. 229/1991 Sb., z něhož vycházel krajský soud
v napadeném rozsudku. Citované nálezy se týkají rozhodovací
činnosti jiných soudů v jiných konkrétních případech. Dále se
předseda senátu vyjádřil k obnovení vlastnického práva
v restitučním řízením, když připomněl, že teprve rozhodnutím
správního orgánu se obnovuje vlastnictví k nemovitostem, které
jsou předmětem řízení, přičemž vlastnické právo ještě neexistuje.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti vztahující se ke
skutkovým zjištěním odmítá jako nepatřičné, protože stěžovatel je
mohl uplatnit v opravném prostředku. Pokud tak neučinil a poprvé
je uplatňuje až v ústavní stížnosti, nelze dříve neuplatněné
námitky zohlednit, protože soud je při své rozhodovací činnosti
v řízení podle § 250l a násl. občanského soudního řádu vázán
ustanovením § 249 odst. 2 o.s.ř. Krajský soud v Brně proto
navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Při jednání dne
18. 12. 1997 doplnil JUDr. M. toto vyjádření v tom směru, že
zákonodárce si při formulaci ustanovení § 6 odst. 1 písm. o)
zákona o půdě musel být vědom výkladových problémů, které nastanou
tím, že ke znárodnění či zestátnění docházelo se zpětnou účinností
k 1. 1. 1948. Pokud chtěl zákonodárce odškodnit i tyto případy,
bylo jeho povinností vyjádřit to jednoznačně v textu právního
předpisu, resp. tak mohl učinit při následných novelizacích. Soudy
nemohou ve správním soudnictví přezkoumávat zákonnost rozhodnutí,
která nabyla právní mocí před 1. 1. 1992 a proto je přesvědčen
o tom, že rozhodnutí soudu bylo v souladu se zákonem a trvá na
zamítnutí ústavní stížnosti.

Pozemkový úřad v Blansku jako vedlejší účastník ve svém
vyjádření v podstatě jen zrekapituloval celý průběh řízení
o předmětné restituční věci. Při jednání dne 18. 12. 1997 pak
zástupkyně vedlejšího účastníka doplnila své vyjádření v tom
směru, že považují svoje původní rozhodnutí za správné, neboť jsou
přesvědčeni o tom, že ke znárodnění předmětných nemovitostí
nemohlo dojít dříve, než vydáním zákona č. 114/1948 Sb., tedy 28.
4. 1948 - tj. v rozhodném období. Potvrdila údaj stěžovatele, že
rozhodnutí Ústavního soudu v této věci bude podkladem pro postup
v řadě dalších obdobných případů. Závěrem navrhla, aby Ústavní
soud stížnosti vyhověl a zrušil nejen rozhodnutí soudu, ale
i rozhodnutí pozemkového úřadu. Druhý vedlejší účastník - Moravské
keramické závody, a.s., R.-J., ve svém vyjádření uvedl, že
považuje názor soudu za správný, neboť ke znárodnění došlo dnem
1. 1. 1948 a dílčí výměr ze dne 11. 5. 1950 stanovil pouze rozsah
znárodnění. Vzhledem k této skutečnosti došlo k přechodu
vlastnictví před rozhodným obdobím a nejsou proto splněny
požadavky zákona č. 229/1991 Sb. Toto vyjádření doplnil právní
zástupce vedlejšího účastníka dne 15. 12. 1997 a dále při jednání
dne 18. 12. 1997, když uvedl, že sice lidsky chápe argumentaci
ústavní stížnosti, že však je třeba respektovat
právněpozitivistické hledisko a nelze argumentovat jen jiným
nálezem Ústavního soudu, který navíc byl vydán v jiné konkrétní
věci a vztahuje se k zákonu č. 118/1948 Sb. Zákon č. 114/1948 Sb.
vlastně navazuje na dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.,
který je, jak potvrdil i Ústavní soud, součástí právního pořádku
České republiky. Z těchto důvodů považuje názor, který vyslovil
Krajský soud v Brně, za zcela správný.

Pozemkový fond ČR se jako vedlejší účastník přes výzvu k věci
nevyjádřil. Ústavní soud si dále vyžádal jako podklad pro své
rozhodnutí spisy správního orgánu a krajského soudu, s jejichž
obsahy se seznámil. Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním
orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je povolán pouze
k hodnocení ústavnosti rozhodnutí, opatření nebo jiných zásahů
orgánů veřejné moci. Toto rozhodnutí v sobě zahrnuje několik
hledisek, mezi která patří posouzení ústavnosti aplikovaných
zákonů, posouzení ústavnosti interpretace a konečně dodržení
procesních principů chráněných v hlavě páté Listiny. Podle čl. 90
Ústavy ČR jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným
způsobem poskytovaly ochranu právům. Této ústavní zásadě je třeba
rozumět tak, že prohlášené právo na soudní ochranu zaručuje
každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení
tvrzeného práva, a to za plného respektování kautel vyplývajících
z čl. 95 Ústavy ČR, podle něhož je soudce při rozhodování vázán
zákonem.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zaujal stanovisko,
že protiprávnost vedoucí k restituci nutno interpretovat výlučně
v návaznosti na účel zákona. Jak zákon č. 87/1991 Sb., tak i zákon
č. 229/1991 Sb., směřují ke zmírnění následků některých
majetkových a jiných křivd, k nimiž došlo v období od 25. 2. 1948
do 1. 1. 1990, a které byly způsobeny nerespektováním základních
zásad demokratické společnosti. Povinností soudu bylo tedy
interpretovat i pojem rozhodné doby ve vazbě na tento účel.
Základní otázkou, kterou se tedy Ústavní soud musel zabývat, je
otázka rozhodného období podle zákona č. 229/1991 Sb. Touto
problematikou se zabýval již bývalý Ústavní soud ČSFR, a to
v nálezu vydaném pod č. 16/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního
soudu ČSFR, který byl přijat i judikaturou soudů nově vzniklé
České republiky, což vyplývá z jeho nového otištění ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, str. 323 a násl.
V tomto nálezu se uvádí, že "je jasnou a závažnou skutečností, že
k vydání zákona.došlo dne 28. 4. 1948, tj. v rozhodném období
stanoveném zákonem č. 87/1991 Sb. Vydáním zákona.došlo ke křivdě,
jak ji má na mysli ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb..k
majetkové křivdě tedy došlo v rozhodném období, jak je chápe zákon
č. 87/1991 Sb.". Na tento nález odkázal a věc vyložil stejně
i Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. III. ÚS 114/93, který je
publikován ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 1, str. 172, a dále
pak v nálezu sp. zn. II. ÚS 76/95, publikovaném v uvedené sbírce
ve svazku 4, na str. 27 a násl. Lze odkázat i na nález sp. zn. IV.
ÚS 259/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 5, str.
227 a násl. , který se sice zabývá jinou problematikou, jde však
v něm opět o restituci, tentokrát dokonce podle zákona č.
229/1991 Sb., a to majetku odňatého podle zákona č. 114/1948 Sb.
I když se v tomto posledně citovaném nálezu nemluví
o retroaktivitě, je zde pojednáno o důvodnosti restituce, takže je
zřejmé, že i tento nález vychází z předchozích.

Senát neshledal v projednávané věci žádný důvod k tomu, aby
se odchýlil od právních názorů výše citovaných, kterými je vázán
a které by mohlo změnit pouze plénum Ústavního soudu, pokud by mu
senát věc předložil. K takovému postupu však nebyl důvod. Je totiž
nespornou právní skutečností, že k vydání zákona č. 114/1948 Sb.
došlo dne 28. 4. 1948, a že do této doby stěžovatel užíval všech
atributů vlastnického práva. Tento zákon, vydaný již v době
totalitního režimu, je však nesporně třeba, zejména s ohledem na
jeho účel a stanovení retroaktivity ve vztahu k výkonu
vlastnického práva, považovat za normativní právní akt, který je
v rozporu se základními principy právního státu. Citovaná
judikatura je přiměřeně použitelná i v této věci, neboť zákon č.
229/1991 Sb. ve svém ustanovením § 4 odst. 1 definuje rozhodnou
dobu stejným způsobem jako zákon č. 87/1991 Sb. Z výše uvedených
důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Brně při
své rozhodovací činnosti nedostál povinnostem stanoveným
v ustanoveních čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čímž zasáhl do
práva stěžovatele na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 odst.
2 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle ustanovení
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. vyhověl a rozhodnutí
Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 1997, č. j. 30 Ca 184/95-14,
podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil.
Z důvodů procesní ekonomie zrušil i bezprostředně předcházející
rozhodnutí Okresního úřadu Blansko - okresního pozemkového úřadu,
ze dne 19. 4. 1995, č. j. OPÚ 1522/93/KA-AN/1435.



Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní
soud nemůže tuto námitku uznat, neboť ochrana podle uvedeného
článku se týká vlastnictví již právně konstituovaného a nikoli
pouze tvrzeného nároku na ně. Otázka vzniku vlastnického práva je
předmětem restitučního řízení, ovšem za splnění dalších, v zákoně
stanovených podmínek.

Současně Ústavní soud považuje za potřebné znovu připomenout,
že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního
soudu, je nucen ve věcech, které jsou projednávány v tzv. správním
soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních
názorů, která by však jinak příslušela tomuto soudu. Jinak řečeno,
současný "systém" správního soudnictví nezná jiný prostředek
korekce soudního rozhodnutí, nežli je ústavní stížnost, což je
nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu
spravedlnosti v právním státě. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud
nesdílel právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Brně,
který ve svých důsledcích popírá smysl a účel restitučních
předpisů, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. Z tohoto důvodu
nepovažoval již za nutné zabývat se dalšími námitkami ani tím, že
ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je
vykonatelné rozhodnutí závazné pro všechny orgány
i osoby.
V Brně dne 18. prosince 1997