IV.ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008
N 102/49 SbNU 515
K aplikaci moderační pravomoci soudu podle § 150 občanského soudního řádu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 5. června 2008 sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ve věci ústavní stížnosti K. Š. proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 293/2006-169 ze dne 14. března 2007, jímž bylo mimo jiné rozhodnuto o náhradě nákladů občanského soudního řízení a stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů v pořadí prvního odvolacího řízení s odkazem na § 150 občanského soudního řádu.

I. Usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 293/2006-169 ze dne 14. března 2007 ve výroku II. týkajícím se náhrady nákladů řízení bylo zasaženo do základních práv stěžovatele obsažených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 293/2006-169 ze dne 14. března 2007 se proto ve výroku II. ruší.

III. Ve zbývající části se návrh odmítá.


Odůvodnění



I.

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho práv na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud v Klatovech rozhodl o žalobě Ing. L. B. (dále jen "žalobce") podané proti stěžovateli o zaplacení ceny zboží a náhradu škody ve výši 59 776 Kč s příslušenstvím a o protinávrhu, kterým stěžovatel proti žalobci uplatnil své splatné pohledávky v celkové výši 139 825 Kč, usnesením č. j. 10 C 24/2004-95 ze dne 18. ledna 2005 tak, že řízení se zastavuje (výrok I.), stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 470 Kč (výrok II.) a žalobci bude vrácen zaplacený soudní poplatek 2 390 Kč (výrok III.).

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 25 Co 132/2005-104 ze dne 13. září 2005 usnesení Okresního soudu v Klatovech č. j. 10 C 24/2004-95 ze dne 18. ledna 2005 zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Okresní soud v Klatovech v novém řízení rozhodl rozsudkem č. j. 10 C 24/2004-133 ze dne 27. dubna 2006 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") tak, že řízení ohledně částky 59 776 Kč s příslušenstvím se zastavuje (výrok I.), řízení ohledně částky 50 400 Kč s příslušenstvím se zastavuje (výrok II.), žalobce je povinen zaplatit stěžovateli částku 28 631 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. listopadu 2004 do zaplacení (výrok III.), stěžovatel je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Klatovech soudní poplatek za vzájemný návrh 3 160 Kč (výrok IV.) a žalobce je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 52 307 Kč (výrok V.). Proti výrokům III. a V. rozhodnutí soudu prvního stupně podal žalobce odvolání.

Krajský soud v Plzni ve v pořadí druhém odvolacím řízení rozhodl usnesením č. j. 25 Co 293/2006-169 ze dne 14. března 2007 (dále jen "stížností napadené rozhodnutí") tak, že odvolací řízení o odvolání žalobce do výroku III. rozhodnutí soudu prvního stupně se zastavuje (výrok I.), rozhodnutí soudu prvního stupně se mění ve výroku V. tak, že žalobce je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení 10 200 Kč (výrok II.) a žalobce je povinen nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení 5 616,80 Kč (výrok III.).

Krajský soud v Plzni stížností napadeným rozhodnutím přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradu nákladů v pořadí druhého odvolacího řízení, přičemž náhradu nákladů řízení v pořadí prvního odvolacího řízení stěžovateli - s odkazem na ustanovení § 150 občanského soudního řádu - nepřiznal.

Výrok II. stížností napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odůvodnil Krajský soud v Plzni tak, že důvodem zpětvzetí žaloby o zaplacení částky 59 776 Kč žalobcem bylo chování stěžovatele, který uplatněním námitky započtení pohledávky v celkové výši 139 825 Kč způsobil zánik závazku. Za tohoto stavu příslušely náklady řízení o zaplacení této částky žalobci a jejich výši stanovil Krajský soud v Plzni na 13 616 Kč, resp. 13 620 Kč.

Ve vztahu k částce 79 031 Kč, uplatněné jako vzájemný návrh, vzal stěžovatel vzájemný návrh v rozsahu částky 50 400 Kč zpět pro chování žalobce, který v tomto rozsahu pohledávku uspokojil, a v rozsahu částky 28 861 Kč byl stěžovatel v řízení úspěšný. S ohledem na to měl stěžovatel nárok na náhradu nákladů řízení, jejichž výši stanovil Krajský soud v Plzni na 23 816 Kč.

Za stavu, kdy žalobce vůči stěžovateli měl právo na náhradu nákladů řízení ve výši 13 616 Kč a stěžovatel vůči žalobci ve výši 23 816 Kč, rozhodl Krajský soud v Plzni tak, jak je uvedeno ve výroku II. stížností napadeného rozhodnutí, tedy že žalobce je povinen uhradit stěžovateli rozdíl v těchto částkách ve výši 10 200 Kč.

Pokud jde o náklady v pořadí prvního odvolacího řízení (vedeného týmž soudem pod sp. zn. 25 Co 132/2005), byl Krajský soud v Plzni toho názoru, že jsou zde podmínky hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 občanského soudního řádu, pro které soud nemusí náhradu nákladů řízení přiznat, když žalobce odvolací řízení vedené týmž soudem pod sp. zn. 25 Co 132/2005 nezapříčinil a bylo by nepřiměřenou tvrdostí klást mu k tíži náklady tohoto řízení.



II.

Stěžovatel má za to, že Krajský soud v Plzni stížností napadeným rozhodnutím rozhodl o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci samé, při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně aplikoval ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, svůj postup nezdůvodnil řádným způsobem a aplikoval moderační právo dle ustanovení § 150 občanského soudního řádu, aniž zde byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by takový postup odůvodňovaly, a aniž by o záměru aplikace tohoto postupu účastníky vyrozuměl a dal jim možnost se k němu vyjádřit.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení o ústavní stížnosti zaslal na výzvu Ústavního soudu vyjádření, v němž uvádí, že ústavní stížnost není opodstatněná. Uvedl zejména, že důvodem zpětvzetí žaloby bylo chování žalovaného, který uplatněním námitky započtení způsobil zánik závazku. Proto je tento soud názoru, že na rozhodnutí o nákladech řízení bylo třeba aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu o zpětvzetí žaloby v důsledku chování žalovaného (stěžovatele). Tvrzení stěžovatele, že k zániku závazku započtením došlo již před podáním žaloby, podle vyjádření Krajského soudu v Plzni prokázáno nebylo. Ve vztahu k nepřiznání nákladů v pořadí prvního odvolacího řízení (vedeného týmž soudem pod sp. zn. 25 Co 132/2005) je Krajským soudem Plzni v jeho vyjádření poukazováno na skutečnost, že aplikace soudcovského zmírňovacího práva je věcí úvahy obecných soudů.

Žalobce se k ústavní stížnosti na výzvu Ústavního soudu nevyjádřil a přípisem zaslaným Ústavnímu soudu se vzdal možnosti být vedlejším účastníkem řízení.

Vyjádření Krajského soudu v Plzni zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Ten v ní uvádí, že s vyjádřením Krajského soudu v Plzni se nelze ztotožnit. Především uvádí, že žalobce se žalobou domáhal zaplacení ceny zboží ve výši 51 750 Kč a náhrady škody ve výši 8 026 Kč, nárok na náhradu škody nebyl důvodný a nebyl prokázán, proto v rozsahu částky 8 026 Kč zavinil zastavení řízení žalobce, resp. v tomto rozsahu byl stěžovatel úspěšný v řízení. Započtení pohledávek, jak uvádí stěžovatel v replice, provedl již před zahájením řízení, tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná a navíc stěžovatelem prokázaná. Stěžovatel ve své replice uzavírá, že je zcela nepochybné, že byl v řízení zcela úspěšný, když v části mu byl jím uplatněný nárok přiznán a ve zbytku bylo řízení zastaveno pouze pro chování žalobce. Stěžovateli tak měl zcela nepochybně vzniknout nárok na úhradu nákladů spojených s uplatněním a ochranou jeho práv před soudem.

Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a oba účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

III.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, stížností napadeného rozhodnutí, vyjádření Krajského soudu v Plzni a repliky stěžovatele a po prostudování spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 10 C 24/2004 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně zabýval. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, včetně stanovení jejich výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavněprávní dimenze také např. tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)].



IV.

Stěžovatel důvody své stížnosti rozděluje do tří částí označených ad a) až ad c), přičemž veškeré námitky stěžovatele směřují proti výroku II. stížností napadeného rozhodnutí.

Pod bodem a) své stížnosti stěžovatel odmítá závěr Krajského soudu v Plzni, podle kterého důvodem zpětvzetí žaloby bylo chování stěžovatele, který uplatněním námitky započtení způsobil zánik závazku. Tento závěr je podle stěžovatele třeba odmítnout především proto, že neodpovídá skutkovému stavu zjištěnému z provedených důkazů. Pohledávka žalobce podle tvrzení stěžovatele započtením zanikla již před podáním žaloby. Nastala-li splatnost vzájemných pohledávek účastníků před podáním žaloby, pak je dle stěžovatele nutno na věc hledět, jako by byla žalobou uplatněná pohledávka zaplacena již před podáním žaloby. Podle tvrzení stěžovatele bylo prokázáno, že stěžovatel započetl své splatné pohledávky již před zahájením řízení, a odkazuje např. na dopis ze dne 7. 9. 2004 (nacházející se na č. l. 37 spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 10 C 24/2004). Stěžovatel Krajskému soudu v Plzni dále v tomto ohledu vytýká, že nezkoumal, zda byla žaloba podána důvodně, kdy došlo k zániku uplatněné pohledávky, kdy nastala splatnost započtených pohledávek a zda žalobce byl právně zastoupen, a ani zdůvodnění rozhodnutí není dostatečné.

Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni v odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí neuvádí ničeho ve vztahu k okamžiku, ke kterému vzájemné pohledávky účastníků započtením zanikly. Dospěl však na základě provedených důkazů k odlišnému závěru než stěžovatel ohledně okamžiku, ve kterém došlo k započtení pohledávek (k právnímu úkonu směřujícímu k započtení), když podle Krajského soudu v Plzni k započtení došlo až v průběhu řízení (Krajský soud v Plzni tedy evidentně dospěl k závěru, že prostřednictvím dopisu ze dne 7. 9. 2004, na který odkazuje stěžovatel, ani prostřednictvím žádné jiné listiny založené ve spisu a datované před zahájením řízením platně k započtení nedošlo). Z této skutečnosti pak vyvodil Krajský soud v Plzni konsekvence pro rozhodnutí o důvodu zpětvzetí žaloby, a tedy rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy České republiky), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Postup v soudním řízení včetně zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů a vyvození odpovídajících skutkových a právních závěrů ve všech směrech, tedy i ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jsou záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním.

Ústavní soud konstatuje, že tvrzení stěžovatele o tom, že k započtení pohledávek (právnímu úkonu) mělo dojít již před zahájením soudního řízení, ze spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 10 C 24/2004 nevyplývá, a Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat nebo nahrazovat závěr učiněný Krajským soudem v Plzni, podle kterého k započtení vzájemných pohledávek účastníků došlo až v průběhu soudního řízení (byť s účinky ex tunc, což ovšem Krajský soud v Plzni nijak nezpochybňuje). Z tohoto pak Krajský soud v Plzni vyšel též při rozhodnutí o důvodu zpětvzetí žaloby a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. To též dostatečně odůvodnil, když uvedl rozhodné skutečnosti, ze kterých jeho rozhodnutí vychází, a tyto jsou pro učinění tohoto rozhodnutí postačující. Ústavní soud v tomto směru žádné pochybení Krajského soudu v Plzni ani porušení jakýchkoli ústavně zaručených práv stěžovatele neshledává a argumentaci stěžovatele považuje za pouhou polemiku s rozhodnutím obecného soudu.

V části odůvodnění stížnosti označené bodem b) vytýká stěžovatel Krajskému soudu v Plzni pochybení v rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení (vedeného týmž soudem pod sp. zn. sp. zn. 25 Co 132/2005), když dle přesvědčení stěžovatele nebyly dány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu, postup dle tohoto ustanovení Krajský soud v Plzni nedostatečně zdůvodnil a konečně pochybil též v tom, že účastníky řízení o záměru aplikace tohoto postupu předem nevyrozuměl a nedal jim možnost se k němu vyjádřit.

Podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení) a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)]. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433) nebo stěžovatelem ve stížnosti uváděný nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339)].

V projednávaném případě Krajský soud v Plzni své rozhodnutí do určité míry odůvodnil, když konstatoval, že žalobce odvolací řízení nezapříčinil a bylo by nepřiměřenou tvrdostí klást mu k tíži náklady tohoto řízení. Ve vyjádření ke stížnosti stěžovatele nadto Krajský soud v Plzni poukazuje na skutečnost, že aplikace soudcovského zmírňovacího práva je věcí úvahy obecných soudů.

S vazbou na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě Krajský soud v Plzni o použití ustanovení § 150 občanského soudního řádu rozhodl, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu, neposuzoval výši nákladů řízení a nijak nezjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrad nákladů řízení u toho kterého účastníka. Postup Krajského soudu v Plzni týkající se této části rozhodnutí není též přesvědčivě odůvodněn. Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že tím bylo zasaženo do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a že v důsledku toho bylo zasaženo i do jeho základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Krajský soud v Plzni aplikoval běžné právo ústavně nekonformním způsobem a dopustil se libovolného jednání, které způsobilo porušení uvedených základních práv stěžovatele.

Podle judikatury Ústavního soudu z práva na spravedlivý proces vyplývá též povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a aby mohli vznášet tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit [viz např. stěžovatelem ve stížnosti uváděný nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1378/07 ze dne 31. 10. 2007 (N 176/47 SbNU 347)]. Tento požadavek vyplývá v obecné rovině z práva na spravedlivý proces a k takovému postupu obecný soud výslovně zavazuje i ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu. Tato povinnost je pak ještě naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu, a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva.

Uvedené závěry lze vztáhnout i na projednávaný případ. Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 10 C 24/2004 (viz protokoly o jednání před odvolacím soudem na č. l. 161-162 a na č. l. 167 spisu), Krajský soud v Plzni nedal nijak najevo před svým rozhodnutím, že uvažuje o použití možnosti dané ustanovením § 150 občanského soudního řádu, a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se účastníci mohli vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle uvedeného ustanovení. I tyto důvody tedy v projednávaném případě vedly Ústavní soud k závěru, že postupem Krajského soudu v Plzni došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (a v důsledku toho tedy též do jeho základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny).

Stěžovatel v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o nákladech v pořadí prvního odvolacího řízení (vedeného týmž soudem pod sp. zn. 25 Co 132/2005) spatřuje také porušení svého ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 1 Listiny (správně čl. 37 odst. 3 Listiny).

Ústavní soud proto přezkoumal tuto část rozhodnutí i s ohledem na zachování práva na rovnost účastníků v řízení, avšak jakoukoli nerovnost v přístupu Krajského soudu v Plzni k žalobci a stěžovateli, a tedy ani porušení tohoto práva stěžovatele, neshledal. Ostatně stěžovatel na podporu tvrzeného porušení svého práva na rovnost účastníků v řízení žádné konkrétní skutečnosti, v nichž by porušení tohoto práva bylo možno spatřovat, neuvedl.

V poslední části odůvodnění označené jako bod c) stěžovatel zpochybňuje postup, jakým Krajský soud v Plzni určil výši náhrady nákladů řízení, které zavázal žalobce stěžovateli uhradit.

Stěžovatel má za to, že ačkoli předmětem řízení byl návrh žalobce i protinávrh žalovaného, jedná se pouze o jedno řízení, nikoli o dvě řízení samostatná. Za této situace, když navíc jsou předmětem obou návrhů peněžitá plnění, nelze podle stěžovatele náklady řízení určit zvlášť z každého nároku. S postupem soudu, kterým určil náhradu nákladů řízení z obou nároků zvlášť, poté určené částky proti sobě započetl a zavázal žalobce uhradit stěžovateli rozdíl, se tak dle tvrzení stěžovatele nelze ztotožnit.

Již výše Ústavní soud připomněl, že postup v soudním řízení je záležitostí obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn do něho zasahovat, pokud obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími nevykročí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Součástí postupu v soudním řízení je též interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud po přezkoumání postupu užitého Krajským soudem v Plzni pro stanovení náhrady nákladů řízení, ačkoli se s ním neztotožňuje, dospěl k závěru, že tento postup nelze označit za projev libovůle nebo za jsoucí v příkrém rozporu s principy spravedlnosti a že je náležitě a dostatečně odůvodněn. S ohledem na tyto skutečnosti v něm Ústavní soud porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatele neshledává.



V.

Ústavní soud, vázán petitem stížnosti, nikoli jeho odůvodněním, zjišťuje, že stěžovatel napadl projednávanou stížností v záhlaví citované rozhodnutí v celém rozsahu, nikoli jen v jeho výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Proto Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí i ve zbývajícím rozsahu, tedy ve výrocích I. a III., a dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni v nich nepochybil, a nedošlo jimi tedy ani k porušení jakýchkoli ústavně zaručených práv stěžovatele. V této části je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. S ohledem na skutečnost, že ani stěžovatel ve vztahu k právě uvedeným výrokům v záhlaví citovaného rozhodnutí v ústavní stížnosti žádné porušení svých ústavně zaručených práv nedovozuje, omezí se Ústavní soud na toto konstatování.



VI.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti zčásti vyhovět a napadené rozhodnutí ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušit a ve zbývající části podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.