IV.ÚS 1475/16 ze dne 21. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou se sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 299/2016-1268 ze dne 19. 2. 2016 a usnesení Okresního soudu v Prachaticích č. j. 3 P 74/2001-1252 ze dne 11. 1. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 26, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a odst. 5 a čl. 37 odst. 2 a odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských prav a základních svobod, čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 Ústavy, čl. 3, čl. 5, čl. 6 odst. 2, čl. 7 bod 1, čl. 9, čl. 16 bodu 1, čl. 18, čl. 27 a čl. 29 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením okresního soudu byl zamítnut návrh otce na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 1. 2016, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2016, jimiž byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se styku s nezletilým synem. Prvostupňové usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření bylo potvrzeno rovněž ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu s odůvodněním, že stěžovatel podle ustanovení § 77 odst. 2 o. s. ř. neprokázal, že pominuly důvody pro nařízení předběžného opatření o zákazu styku otce se synem.

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že soud návrhu matky na nařízení předběžného opatření o zákazu styku otce se synem vyhověl, ačkoliv matka žádné důkazy ani pádné argumenty pro naléhavou potřebu vydat toto předběžné opatření nepřeložila. Soud tak postupoval přesto, že styk stěžovatele se synem byl upraven ve velmi omezeném rozsahu a mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou trvají mnohaleté spory ohledně rozsahu styku otce se synem, manželka uskutečňování styku bezdůvodně brání a byla jí vícekrát uložena pokuta.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních ze strany Ústavního soudu může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další odvolací instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při jejich vydávání se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, I. ÚS 1094/16).

Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3675/14).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel především obecně vyjadřuje nesouhlas s nařízením předběžného opatření, přičemž ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů, které nevyhověly návrhu na jeho zrušení.

Podle ustanovení § 77 odst. 2 o. s. ř. "Předběžné opatření předseda senátu zruší, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno". Je zřejmé, že při rozhodování o zrušení předběžného opatření soud zkoumá, zda mezi spornými stranami došlo k relevantní změně poměrů, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, či tyto důvody zcela pominuly. Příslušný soud při rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření tedy znovu v plném rozsahu důvody opodstatňující nařízení předběžného opatření nezkoumá.

Uvedenému kritériu soudy v posuzované věci dostály. Ústavní soud ověřil, že se soudy návrhem stěžovatele řádně zabývaly a zjišťovaly, zda nastaly shora uvedené okolnosti, které by podle ustanovení § 77 o. s. ř. umožnily rozhodnout o zrušení nařízeného předběžného opatření. Své závěry odůvodnily a uvedly, proč mají za to, že jsou dány důvody pro ponechání předběžného opatření v platnosti. Stěžovatel totiž v podstatě setrvává na svých námitkách, které uplatňoval v souvislosti s rozhodnutím o nařízení předběžného opatření, aniž by tvrdil nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na jeho zrušení. Tyto námitky však již posouzeny byly a bylo o nich k odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření rozhodnuto. Z hlediska ústavnosti není uvedeným závěrům co vytknout (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 1155/13 a II. ÚS 3185/12, IV. ÚS 3226/13).

S ohledem na předeslané možnosti Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních, navíc za situace, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti jen obecně konstatuje porušení svých práv, aniž by předložil konkrétní ústavně relevantní argumentaci na podporu svého tvrzení, a stejně jako v řízení u civilních soudů se omezuje se na vyjádření nesouhlasu s nařízením předběžného opatření, tedy Ústavní soud neshledal důvod ke kasačnímu rozhodnutí.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016

JUDr. Jaromír Jirsa
soudce zpravodaj