IV.ÚS 155/06 ze dne 12. 4. 2006
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
IV. ÚS 155/06

Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem 150 00 Praha 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 567/2005 ze dne 9. 1. 2006, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 270/2004 ze dne 1. 10. 2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 19 C 198/2003 ze dne 21. 5. 2004, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel se svou stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2006 a k poštovní přepravě předanou dne 23. 3. 2006, domáhá, s tvrzením porušení ústavních práv obsažených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR a zaručovaných čl. 36 odst. 1 čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i k ní připojených příloh, byla po provedeném dokazování rozsudkem soudu I. stupně, Obvodním soudem pro Prahu 1 shora označeným, zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že výpověď daná mu jeho zaměstnavatelem, Pražskými vodovody a kanalizacemi a. s. se sídlem v Praze, Pařížská č. 11, podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce dne 14. 7. 2003 je neplatná. Městský soud v Praze, který věc posuzoval z podnětu odvolání stěžovatele, tento rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Dovolání proti jeho rozhodnutí směřující, stěžovatelem posléze podané, jehož přípustnost opíral o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. Jmenovaný soud totiž, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, učinil závěr, že stěžovatel - posuzováno podle obsahu jeho dovolání - právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňoval a v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam, neoznačil. I když uvedl, že dovolání podává také z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - přičemž namítl, že odvolací soud "řeší právní otázky podmínek zániku pracovního místa z důvodu reorganizace v rozporu se zákonem" - z obsahu samotného dovolání bylo zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek soudu odvolacího i soudu I. stupně vycházel. Podstatou jeho námitek byl tak nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil, jakož i to, že soudy neprovedly všechny navržené důkazy. Stěžovatel tak v dovolání podle dovolacího soudu nezpochybnil právní posouzení věci odvolacím soudem, ale jeho skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci rozhodující, a námitky stěžovatele v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacího důvodu podle ust. § 241 odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska uvedeného dovolacího důvodu pak dovolací soud nemohl přezkoumat, neboť, jak uvedl, skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Dále dovolací soud v rozhodnutí vysvětlil, že pokud stěžovatel odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť věc byla rozhodnuta na základě svědectví tří vedoucích pracovníků žalovaného a soud odmítl provést jím navržené důkazy výslechem dalších svědků, pak sice uplatnil dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak ani případná existence této tvrzené vady, jež by mohla představovat (kdyby byla důvodná) vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by nemohla sama o sobě přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud tak i s odvoláním na názor již dříve uvedený v jeho rozhodnutí ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (publ. pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004) uzavřel, že při posuzování, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže brát v úvahu právní otázky, které nebyly v dovolání označeny, a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku po právní stránce.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, kromě popisu průběhu řízení před obecnými soudy, stručně shrnuto, dává najevo nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a porušení shora označených ústavních norem spatřuje i v tom, že v soudním řízení mu "nebylo umožněno provést důkazy k prokázání jeho skutkových tvrzení a k vyvrácení výpovědi tří svědků - vedoucích pracovníků žalované společnosti" (podle něj osob které byly na úspěchu žalované společnosti zainteresovány), čímž byl podle něj porušen základní předpoklad spravedlivého procesu, totiž zásada rovnosti zbraní.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími soudů nižších stupňů. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Jmenovaný soud se samotným meritem věci nezabýval. Ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval dovolání stěžovatele za přípustné. Akceptaci popsaného postupu dovolacího soudu, dostatečně zdůvodněného odkazem na příslušné procesní normy, dal Ústavní soud najevo již ve svých dřívějších rozhodnutích, naposledy v usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. 3. 2006, v němž mj. uvedl, že z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první o. s. ř.) je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Na podrobné odůvodnění uvedeného rozhodnutí lze i v tomto případě odkázat. V posuzované věci pak možno zdůraznit i to, že stěžovatel konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nevznáší. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatele, zaručovaných shora označenými články Ústavy a Listiny, samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není. V již uvedeném usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06, na něž v podrobnostech i v tomto směru možno odkázat, dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo nutno podle ust. § 72 odst. 3 cit. zák. 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 23. 3. 2006 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2006