IV.ÚS 1563/09 ze dne 8. 7. 2009
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele M. S., zastoupeného JUDr. Marcelou Šonkovou, advokátkou se sídlem Trojanova 18, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 27. února 2009 č. j. 12 Co 534/2008-60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci. Tamnímu soudu vytkl, že nesprávně interpretoval § 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jímž se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. To potud, že vyšel z právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2004 sp. zn. 20 Cdo 331/2004 a ze dne 2. dubna 2008 sp. zn. 20 Cdo 458/2007, dle něhož citované ustanovení se vztahuje pouze na střet exekuce nařizované soudem a prováděné soudem či soudním exekutorem na straně jedné, s exekucí daňovou či správní na straně druhé, nikoliv tedy na střet výkonu rozhodnutí a exekuce, resp. dvou a více exekucí prováděných soudním exekutorem.

Stěžovatel je přesvědčen, že tento závěr koliduje s obsahem § 2 předmětného zákona, jakož zejména, že důsledkem kritizovaného výkladu je dotčení jeho ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti namítl, že byl-li v jeho prospěch coby oprávněného v exekučním řízení nařízen výkon rozhodnutí postižením majetku dlužníka (povinného), který do té doby nebyl jiným výkonem rozhodnutí postižen, měl by mít záruku, že (vyjma případů, kdy zákon ze zvláštních důvodů stanoví přednostní uspokojení některých pohledávek) jeho pohledávky budou uspokojeny primárně, to jest bez ohledu na později nařízené výkony rozhodnutí postihující tentýž majetek dlužníka (povinného), k čemuž v jeho případě nedošlo. Naopak (blíže specifikovaný) majetek dlužníka (povinného) nabyl do vlastnictví věřitel (oprávněný), ve vztahu k němuž byl výkon rozhodnutí nařízen později, fakticky (k újmě stěžovatele) proveden ovšem dříve.

Vzhledem k uvedenému domáhal se stěžovatel, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatele, Ústavní soud neshledal.

Vzhledem k rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR], nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

[Stěžovatelem uvažované změně výkladu relevantního práva v systému obecných soudů je (mimo jiné) vyhrazen právě institut dovolání, spjatý s otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., přičemž lhůta k podání ústavní stížnosti je posléze zachována i tehdy, pokud Nejvyšší soud (v mezích svého zákonem předpokládaného uvážení) neshledá dovolání přípustným (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).]

Z uvedeného vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 126/04). O takový případ se v posuzované věci nejedná.

V záležitosti stěžovatele žalobci, takto vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem, vylučovací žalobou dosáhli toho, že z výkonu rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 46 Nc 4593/2003 byly vyloučeny přesně označené nemovitosti, u nichž byl nařízen prodej exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Jana Pekárka ze dne 16. července 2003 sp. zn. Ex 123/03 (v němž zastával stěžovatel pozici oprávněného).

Rozhodovací důvody napadeného rozsudku odvolacího soudu jsou založeny na tom, že pokud žalobci nabyli spoluvlastnické podíly ke sporným nemovitostem udělením příklepu po uhrazení ceny dosažené vydražením ve stanovené lhůtě zpětně k okamžiku udělení příklepu a jsou vlastníky sporných nemovitostí, potom soud prvého stupně rozhodl správně ve smyslu § 267 odst. 1 o. s. ř., když žalobě vyhověl, neboť z důvodu prokázání vlastnického práva žalobců jsou sporné nemovitosti vyloučeny z výkonu rozhodnutí, u nichž byl nařízen prodej citovaným exekučním příkazem. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, přitom vycházel z právního názoru, jemuž stěžovatel oponuje a jenž byl opakovaně vyjádřen v rozhodnutích Nejvyššího soudu (kromě již citovaných kupř. i v usneseních ze dne 24. dubna 2007 sp. zn. 20 Cdo 1673/2006, ze dne 25. února 2009 sp. zn. 20 Cdo 864/2007 nebo sp. zn. 20 Cdo 781/2007). Tento právní názor a s ním spjatý výklad § 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, připíná se kontextuálně k situacím, kdy se řeší (aktuálně) otázka vedení více vykonávacích či exekučních řízení prodejem téže nemovitosti a v té souvislosti problematika zastavení později zahájeného vykonávacího (exekučního) řízení, příp. otázka, kdy soudní exekutor udělil příklep vydražiteli.

Z pohledu ústavněprávního dle názoru Ústavního soudu v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, obstojí. Interpretace § 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o níž odvolací soud své vývody opírá, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

V důsledku uvedeného byl posouzen návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2009


Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu