IV.ÚS 1570/09 ze dne 29. 7. 2009
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 29. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. R., zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem, AK se sídlem Moskevská 24a, 736 01 Havířov-město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2009 čj. 1 To 16/2009-311 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2009 čj. 3 To 207/2009-300, spojené s návrhem na projednání věci mimo stanovené pořadí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených usnesení obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a usnesení k ní připojených vyplynulo, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákona. Okresní soud v Ostravě ve věci rozhodl rozsudkem dne 19. 3. 2008, který však Krajský soud v Ostravě k odvolání státního zástupce usnesením ze dne 21. 7. 2008 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí. Okresní soud v Ostravě tak učinil dne 13. 1. 2009 rozsudkem čj. 2 T 223/2007-266, proti kterému se stěžovatel odvolal a zároveň navrhl, aby z projednání jeho odvolání byli vyloučeni členové senátu Krajského soudu v Ostravě, kteří již v jeho věci rozhodovali. Podle stěžovatele tomu mělo být pro poměr k věci, neboť v kasačním usnesení ze dne 21. 7. 2008 odvolací soud zaujal právní názor ("...již v této chvíli oni muži naplnili skutkovou podstatu dokonaného trestného činu vydírání v kvalifikovaného formě..."), čímž dal soudu I. stupně pokyn, jak má být (v neprospěch stěžovatele) rozhodnuto.

Krajský soud v Ostravě považoval návrh na vyloučení soudců odvolacího senátu za nedůvodný a ústavní stížností napadeným usnesením dle § 31 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že členové senátu Krajského soudu v Ostravě Mgr. Vlastimil Hrabovský, JUDr. Jan Fachinelli a JUDr. Danuše Teschlerová nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti stěžovateli u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 223/2007 a u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 To 207/2009. Krajský soud uvedl, že stěžovatelem kritizovaný právní názor byl učiněn na základě výpovědi poškozeného a vztahoval se k jiným, dosud neustanoveným, osobám než ke stěžovateli, z čehož nelze v žádném případě dovodit, že by odvolací soud nižší soud "nutil" k přijetí vlastního závěru (odvolacího soudu) či k jinému hodnocení důkazů. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Ve shodě s krajským soudem potvrdil, že nenalezl nic, co by bylo možno interpretovat jako zákonem nedovolený závazný názor odvolacího soudu k odlišnému hodnocení důkazů nalézacím soudem. Stížnostní soud rovněž upozornil, že skutkové zjištění soudu I. stupně, k jehož části se krajský soud vyslovil, našlo svůj výraz i v popisu skutku, jímž stěžovatele uznal nalézací soud vinným, a poukázal i na to, že ze zrušovacího usnesení je zřejmé, že otázka viny stěžovatele je odvislá od vyřešení skutkových okolností, jejichž objasnění bylo nalézacímu soudu uloženo.

V ústavní stížnosti stěžovatel svoje námitky zopakoval a připomněl, že nestrannost soudu má i objektivní aspekt, kdy musí být vyloučeny i oprávněné pochybnosti o nestrannosti soudu. Stěžovatel má za to, že jím vznesené argumenty tyto pochybnosti důvodně vzbuzují. Stěžovatel dále brojil proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Ostravě, o kterém tvrdil, že vzešel k řízení, které ve svém celku nebylo spravedlivé, a připojil i námitky proti rozhodování orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního řízení.

S ústavní stížností stěžovatel spojil žádost o její projednání mimo stanovené pořadí s odůvodněním, že senát Krajského soudu v Ostravě nadále vykonává úkony trestního řízení a na den 31. 7. 2009 nařídil veřejné zasedání, ve kterém bude rozhodovat.

Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III.ÚS 441/04 [publ. in Sb. n. u. sv. 36, str. 53 (61)], výklad pojmu nezávislého a nestranného soudu je jeho doménou, stejně jako je doménou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") interpretace nezávislého a nestranného tribunálu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud ve shodě s judikaturou Evropského soudu ve své dosavadní rozhodovací praxi rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nález II.ÚS 105/01, Sb. n. u. sv. 23, str. 11, nález II.ÚS 475/99, tamtéž sv. 16, str. 321), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. usnesení III.ÚS 26/2000, tamtéž, sv. 17, str. 365) či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález I.ÚS 722/05, tamtéž, sv. 44, str. 533-535).

Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem (věc Chmelíř proti České republice) považuje za validní kriterium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud, který vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. Repík B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 126 a násl.).

V projednávané věci byly stěžovatelovy obavy založeny tím, že odvolací soud při projednávání odvolání státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2008, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem útisku podle § 237 tr. zákona, zaujal právní názor k části skutkového zjištění okresního soudu, čímž nedovoleným způsobem zavázal soud I. stupně, který v pokračujícím řízení uznal stěžovatele vinným trestným činem vydírání ve stádiu pokusu.

Ustanovení § 30 tr. řádu zakládá vyloučení soudce na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. II.ÚS 674/01 [Sb. n. u. sv. 30 str. 33 (40)], za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. řádu nelze považovat ani odlišný právní názor soudce. Z dikce zákona i povahy problému totiž vyplývá, že projednávanou věcí se rozumí skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a v přístupu k projednávané věci, který z takového názoru vychází, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Připuštění daného důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v různých ustanoveních přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný.

Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci vycházely při posuzování návrhu stěžovatele na vyloučení soudců odvolacího senátu Krajského soudu v Ostravě z konkrétních skutečností projednávaného případu a rozhodly v duchu zásad shora uvedených. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, ani žádné jiné pochybení, které by odůvodňovalo jeho zásah, a proto mu nezbylo, než považovat ústavní stížnost proti nim směřující za zjevně neopodstatněnou.

Námitkami, které stěžovatel uplatnil proti dosud nepravomocnému rozsudku Okresního soudu v Ostravě a proti postupu a rozhodování orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, se Ústavní soud nemohl zabývat. Stěžovatel vymezil předmět ústavněprávního přezkumu svým stížnostním žádáním, kterým byl Ústavní soud vázán a nemohl ho překročit. Z tohoto důvodu se obecně konstatuje, že dal ve své rozhodovací praxi dostatečně zřetelně najevo, že proti postupu a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení lze brojit ústavní stížností již v počáteční fázi trestního stíhání, to však za podmínky, že je ústavní stížnost podána v zákonem stanovené lhůtě. Rozhodnutí v meritu věci lze rovněž napadnout ústavní stížností podanou v zákonné lhůtě, ovšem až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona č. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Přestože Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v relativně krátké době po jejím podání, nepovažoval věc za naléhavou, a proto návrhu na projednání věci mimo pořadí ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu nevyhověl.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. července 2009


Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu