IV.ÚS 1633/14 ze dne 5. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti FRIGOMONT, a. s. se sídlem Juliánovské nám. 2, Brno-Židenice, zastoupené Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 108/18, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2014 č. j. 28 Co 497/2012-191 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. května 2012 č. j. 233 C 162/2009-150, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým byla zavázána k zaplacení částky 1 995 USD s přísl., a zrušení rozsudku krajského soudu, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

Stěžovatelka namítá, že v projednávané věci došlo jednak k porušení principu koncentrace řízení a jednak k chybnému právnímu posouzení věci.

Podle stěžovatelky je třeba, aby Ústavní soud zaujal jednoznačný právní závěr k institutu koncentrace řízení, který je upraven v ustanovení § 114c a § 118b o. s. ř.

Stěžovatelka namítá, že žalobkyně v žalobě konstruovala svůj nárok z titulu žaloby o zaplacení. Sporným stranám byla při přípravném jednání poskytnuta lhůta 30 dnů k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů. Žalobkyně tak učinila, avšak svými podáními změnila obsah žaloby z titulu o zaplacení na žalobu o náhradu škody. Přestože řízení bylo vázáno principem koncentrace řízení, soud na následujícím jednání vyzval žalobkyni k tomu, aby opět doplnila svá skutková tvrzení a důkazní návrhy. Došlo tak k porušení principu koncentrace řízení, neboť soud neměl právo žalobkyni vyzývat k dalšímu doplnění, ale měl žalobu zamítnout.

Odvolací soud v odvolání uplatněnou námitku stěžovatelky ohledně prolomení principu koncentrace řízení fakticky neřešil a navíc i sám žalobkyni v rámci odvolacího jednání vyzval k dalšímu doplnění skutkových tvrzení a označení důkazních prostředků.

Podle názoru stěžovatelky byla věc dále i chybně právně posouzena, neboť soud odvolací věc posoudil jako smlouvu o přepravě a k tíži stěžovatelky pak vykládal zákonná ustanovení.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud předesílá, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v právě projednávané věci jde.

Úkolem Ústavního soudu především není zaujímat jednoznačné stanovisko k institutu koncentrace řízení či obecně vymezovat meze koncentrace řízení stanovené v občanském soudním řádu, jak požaduje stěžovatelka. Výklad podústavního práva přísluší civilním soudům, sjednocování judikatury pak Nejvyššímu soudu.

Ústavní soud ověřil, že krajský soud se námitkami stěžovatelky ohledně porušení principu koncentrace řízení zabýval a v odůvodnění rozhodnutí právě s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 350/2006, 26 Cdo 2168/2011, 29 Odo 1538/2006) rozvedl, z jakých důvodů podle jeho názoru k porušení principu koncentrace řízení nedošlo. Zejména poukázal na to, že rozhodné skutečnosti uvedl žalobce na přípravném jednání a ve lhůtě poskytnuté mu soudem. Pokud se žalobce ve věci dále vyjadřoval, případně uváděl svá tvrzení a důkazy, činil tak v návaznosti na skutečnosti, které již předtím vyplývaly ze spisu.

Ústavní soud dodává, že z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka měla možnost se k tvrzením a předkládaným důkazům žalobce vyjádřit, přičemž nelze dovodit, že by v důsledku postupu soudů došlo k porušení principu koncentrace řízení, které by vedlo k vytvoření podmínek, jež by stěžovatelku ve srovnání s protistranou stavěly do podstatně nevýhodnější pozice, případně by zapříčinily její neúspěch ve sporu.

Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Svou kasační pravomoc uplatňuje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že Ústavní soud také posuzuje, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení.

Ústavně relevantními neshledal Ústavní soud ani námitky týkající se nesprávného právního posouzení věci. Předmětem řízení u civilních soudů bylo posouzení oprávněnosti nároku žalobce na zaplacení částky, již vynaložil v souvislosti s námořní a železniční přepravou zboží stěžovatelky z USA do České republiky. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že stěžovatelka odpovídá žalobci za náklady, jež mu vznikly z důvodů jednání stěžovatelky, která až v průběhu námořní plavby žalobci oznámila přítomnost dalších položek v přepravním kontejneru.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva. Jakkoliv se pak může rozhodnutí zdát z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý (řádný) proces.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo nevyplývající z těchto zjištění.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu