IV.ÚS 1643/08 ze dne 14. 7. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti Ing. T. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem advokátní kanceláře v Praze 1, Senovážné náměstí 23, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 24/2008-346 ze dne 17. dubna 2008 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho základní občanské právo na spravedlivé projednání jeho věci nestranným soudem, zaručené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a mezinárodními smlouvami Českou republikou ratifikovanými.

Z předložené stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným rozhodnutím (dále jen "napadené rozhodnutí") Vrchní soud v Praze rozhodl, že ve výroku napadeného usnesení uvedení soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování (v odvolacím řízení) věci stěžovatele vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Co 530/2007.

Stěžovatel podáním ze dne 3. prosince 2007 namítl podjatost všech soudců Krajského soudu v Praze, který projednává jeho věc vedenou pod sp. zn. 19 Co 530/2007. Stěžovatel ve stížnosti uvádí, že s Krajským soudem v Praze vede soudní spor pro jeho protiprávní postup v jiných věcech se stěžovatelovou účastí a za daného stavu soudci - zaměstnanci Krajského soudu v Praze - nesporně vůči stěžovateli nemohou být nepodjatí a nestranní, protože spor stěžovatele s jejich zaměstnavatelem staví tyto soudce vůči jeho osobě do specifického protikladného vztahu, který rozhodně již nelze označit za nepodjatý. Dále stěžovatel argumentuje jiným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (č. j. Nco 157/2007 ze dne 20. srpna 2007) v totožné věci, kterým tento rozhodl o vyloučení všech soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem z jejího projednání a rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele tak měl Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozhodnout stejně jako usnesením č. j. Nco 157/2007 ze dne 20. srpna 2007, nikoli tak, jak rozhodl.

Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.

V případech, kdy v souladu s předpisy občanského práva procesního je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na obnovu řízení (§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem (před obecnými soudy). Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v posuzovaném případě tedy norem občanského práva procesního (včetně žaloby pro zmatečnost a dovolání). Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).

V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy pravomocně meritorně o jeho sporu dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté souhlasit s tím, že stěžovatel má právo na projednání jeho věci nestranným soudem. Pokud tedy má, nebo bude mít v dalším průběhu řízení za to, že takto rozhodováno není, resp. nebylo, nic mu nebude bránit, aby proti pravomocnému rozhodnutí v jeho věci brojil v rámci soustavy obecných soudů opravným prostředkem, který občanský soudní řád předvídá a jenž je mu nepochybně dán k dispozici. Teprve po jeho vyčerpání, domníval-li by se, že stav protiústavnosti jím tvrzený napraven nebyl, mohl by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Pokud by se Ústavní soud již nyní vyjadřoval k této otázce a případně v záhlaví citované rozhodnutí zrušil, nepřípustně by tak zasahoval do pravomoci obecných soudů.

Ačkoli tedy stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za nezvratné, resp. uvádí, že opravný prostředek proti němu Vrchní soud v Praze zapověděl, není možno tuto jeho argumentaci přijmout, neboť ve skutečnosti má stěžovatel z uváděného důvodu k dispozici mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (Krajského soudu v Praze), a to žalobu pro zmatečnost. Návrh Ústavnímu soudu je tak podán předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není, a proto je nepřípustný.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 14. července 2008

Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka