IV.ÚS 1684/09 ze dne 16. 7. 2009
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci stěžovatele R. M., právně zastoupeného advokátem Mgr. Janem Lego, Lochotínská 18, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 12. 2008 sp. zn. 1 T 31/2008 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 3 To 39/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 29. 6. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 12. 2008 sp. zn. 1 T 31/2008, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže a dále trestným činem neoprávněného držení platební karty. Za tyto trestné činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3, 5 roku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však bylo Krajským soudem v Brně zamítnuto.

Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že dle jeho mínění nelze proběhlý soudní proces označit za fair, neboť byl zatížen celou řadou procesních a skutkových pochybení. Ohniskem stěžovatelovy právní argumentace je především snaha o zpochybnění provedené rekognice. Poškozená jej během tohoto úkonu neoznačila nijak jistě, podoba figurantů nebyla příliš zřejmá. Na počátku rekognice nebyl stěžovatel řádně poučen o tom, že jako občan Slovenské republiky má právo na zajištění tlumočníka. Stejně tak nebylo stěžovateli umožněno si u hlasové rekognice vybrat číslo, pod kterým bude poznáván a byl tak nucen podrobit se tomuto úkonu pod č. 3, tj. pod stejným číslem, pod jakým byl poznáván a poznán při bezprostředně předcházející rekognici vizuální. Podpůrným důkazem pro prokázání trestné činnosti stěžovateli bylo též použití tzv. pachové stopy. Tento důkaz byl zajištěn na kabelce poškozené, přičemž orgány činné v trestním řízení ponechaly zcela stranou možnost, že by se poškozená dostala do kontaktu se stěžovatelem zcela mimoděk. Závěrem stěžovatel vyzdvihuje též tu skutečnost, že sám odvolací soud zhodnotil proces dokazování před nalézacím soudem tak, že vykazoval vady.

Z výše uvedeným důvodů má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho základních lidských práv, jež jsou mu garantována čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svoboda čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v předmětném případě nestalo.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Poukazuje-li stěžovatel na některá pochybení stran prováděné rekognice, na něž ostatně poukázal již odvolací soud, nutno konstatovat, že tyto nepředstavují natolik závažnou újmu do práv stěžovatele, aby jimi byl znehodnocen důkaz jako celek. Považuje-li odvolací soud námitky stran neustanovení tlumočníka za účelové, lze se s jeho závěrem zcela ztotožnit, neboť není zřejmé, že by jej bylo, s ohledem na délku pobytu, věk stěžovatele, národnost osob blízkých stěžovateli a jazykovou blízkost slovenského a českého jazyka, fakticky třeba. Krom toho ani ustanovený obhájce po seznámení se s výsledky přípravného řízení nepovažoval postup orgánů činných v trestním řízení za natolik excesivní, aby vznesl případnou námitku. Pokud napadá stěžovatel tu skutečnost, že si při provádění hlasové rekognice nemohl vybrat pořadí v němž bude hovořit, zabýval se tímto pochybením již odvolací soud, který vnímal provedený důkaz jen jako jeden z důkazů, směřujících k prokázání viny stěžovatele.

Hodnotí-li v rámci svého návrhu stěžovatel provedenou pachovou stopu jako neprůkaznou, neboť mohlo dojít k setkání stěžovatele a poškozené mimoděk, nutno přihlédnout k tomu, že z napadeného rozhodnutí okresního soudu je zřejmé, že pachové stopy byly sejmuty z pravé a levé kapsy dámské tašky poškozené. Mimoděk zachycená stopa v obou kapsách se tak jeví jako nanejvýš nepravděpodobná. Vzhledem k tomu, že se obecné soudy řádně vypořádaly i s výpověďmi svědků stěžovatele, rozhodl Ústavní soud o předmětné ústavní stížnosti tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu