IV.ÚS 169/95 ze dne 23. 4. 1996
N 32/5 SbNU 267
K postupu pozemkových úřadů a soudů po zrušení podmínky trvalého pobytu i pro případ restitucí zemědělského majetku
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 23. dubna 1996
v senátě věci ústavní stížnosti A. J. proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1995, čj. 22 Ca 535/94-25, za účasti
Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1995, čj.
22 Ca 535/94-25, se zrušuje.


O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozhodnutí
Okresního úřadu v Přerově, okresního pozemkového úřadu, ze dne
13. 7. 1994, čj. PÚ 4408/92-201/4-Pt, jímž stěžovateli nebylo
přiznáno vlastnictví k nemovitostem, ve výroku tohoto rozhodnutí
blíže označeným, s tím, že stěžovatel není oprávněnou osobou ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 1, 2 zákona č. 243/1992 Sb., v platném
znění, stěžovatel uvádí, že při výkladu pojmu osoba "trvale žijící
na území České republiky", použitém v napadených rozhodnutích, byl
zákon aplikován diskriminačně a také nahodile v tom směru, že
z okruhu oprávněných osob bez jakéhokoliv opodstatněného důvodu
byly vyňaty fyzické osoby, které z různých důvodů, a mnohdy pod
nátlakem, byly nuceny opustit území České republiky. Tak tomu bylo
zjevně i u stěžovatelových rodičů, neboť jeho matce nebyl přiznán
důchod a otci pouze v takové výši, že nebyl schopen pokrýt ani
základní životní potřeby rodiny. Taková interpretace zákona je
v rozporu s článkem 1 Ústavy ČR, dále s článkem 1, článkem 3 odst.
1, článkem 4, odst. 2, 3, článkem 11 odst. 2 a článkem 14 odst.
1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a s článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod. Z uvedených důvodů navrhuje proto
zrušení napadeného rozsudku.
Účastník Krajský soud v Ostravě, jakož i vedlejší účastníci
město H. a Podnik bytového hospodářství, s. p., H., se k podané
ústavní stížnosti nevyjádřili.

Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Vedlejší účastník Okresní úřad v Přerově, okresní pozemkový
úřad, ve svém vyjádření ze dne 17. 4. 1996 poukázal na to, že
v projednávané věci původní vlastníci nesplňovali podmínku
občanství ČR, proto nemohli být oprávněnými osobami a proto touto
osobou následně nemůže být ani stěžovatel.

Z obsahu spisů Okresního úřadu v Přerově, okresního
pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ 4408/92, a Krajského soudu
v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 535/94, Ústavní soud zjistil, že
stěžovatel uplatnil nárok na vydání konfiskovaných nemovitostí
podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů,
a zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky
související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.
93/1992 Sb. Původním vlastníkům, jejichž majetek přešel do
vlastnictví státu konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb.
a dekretu č. 12/1945 Sb., bylo v roce 1950 vráceno československé
státní občanství podle ustanovení § 3 dekretu č. 33/1945 Sb.,
původní vlastníci se však později vystěhovali a zemřeli v bývalé
NSR. Stěžovateli bylo uděleno československé státní občanství
rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR z 2. 7. 1992. Okresní úřad
v Přerově, okresní pozemkový úřad, v napadeném zamítavém
rozhodnutí uvedl, že žádosti stěžovatele není možno vyhovět, neboť
není splněna základní podmínka pro vrácení konfiskovaného majetku,
tj. trvalý pobyt původních vlastníků. Stěžovatel navíc ke dni
účinnosti zákona ČNR č. 243/1992 Sb. neměl československé státní
občanství, které nabyl teprve dnem 24. 7. 1992. Krajský soud
v Ostravě ve svém rozhodnutí, jímž potvrdil uvedené rozhodnutí
Okresního úřadu v Přerově, dospěl ke shodnému závěru, totiž že
podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění novely, nelze
stěžovatele považovat za oprávněnou osobu, protože původní
spoluvlastníci nemovitostí nežili trvale na území bývalé ČSFR
a nesplňují tak jeden ze zákonných znaků oprávněné osoby dle
ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Krajský soud se však
neztotožnil s právním názorem Okresního úřadu v Přerově, že osoba,
uplatňující restituční nárok, je povinna splňovat zákonné podmínky
státního občanství a trvalého pobytu na území České republiky ke
dni účinnosti zákona ČNR č. 243/1992 Sb.

V projednávané věci došlo ke změně právní úpravy, a to
nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1995, publikovaným
v částce 11 pod č. 29/1996 Sbírky zákonů České republiky. Tímto
nálezem byla dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů, jež byla rozeslána
dne 9. 2. 1996, zrušena mimo jiné ustanovení § 4 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty
za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území, a",
ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý
pobyt na jejím území", ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona ve
slovech "kteří mají trvalý pobyt na území České a Slovenské
Federativní Republiky a", ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve
slovech "trvale žijících na území České republiky", ustanovení §
2 odst. 1 zákona České národní rady č. 243/1992 Sb., kterým se
upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech "trvale žijící na území
České republiky", ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona ve slovech
"a trvale žijí v České republice". Uvedenou změnou právní úpravy
došlo tedy ke zrušení podmínky trvalého pobytu, jež byla
v podstatě důvodem, jenž krajský soud vedl k potvrzení zamítavého
rozhodnutí Okresního úřadu v Přerově. Tento fakt vyplývá
z kontextu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského
soudu, zejména z části, v níž krajský soud dospívá ke stejnému
závěru s Okresním úřadem v Přerově v otázce nutnosti naplnění
podmínky trvalého pobytu původních vlastníků. Okresní úřad
v Přerově se právními aspekty otázky státního občanství původních
vlastníků po jejich vystěhování nezabýval vůbec a ani Krajský soud
v Ostravě se s ní skutkově a právně blížeji nevyrovnával, což
v projednávané věci s ohledem na tehdy platnou právní úpravu ani
činit nemusel.

Krajskému soudu v Ostravě nelze tedy vytknout porušení
stěžovatelových práv, neboť své rozhodnutí vydal za zcela jiné
právní situace, nicméně s ohledem na podanou ústavní stížnost
nemůže Ústavní soud již konstatovanou právní změnu, související
s citovaným nálezem Ústavního soudu ČR, z hlediska článku 36 odst.
1 Listiny, zaručujícího právo na soudní a jinou právní ochranu,
jakož i článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, zakotvujícího vázanost soudce
při rozhodování zákonem, pominout.

Z uvedených důvodů rozhodl proto Ústavní soud tak, že ústavní
stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, zrušil.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. dubna 1996