IV.ÚS 1757/18 ze dne 11. 9. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti RNDr. Mojmíra Vlašína, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2018, č. j. 57 A 66/2011-728, ze dne 22. 3. 2016, č. j. 57 A 66/2011-566, a Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017, č. j. 7 As 162/2016-15, ze dne 18. 11. 2015, č. j. 8 As 39/2014-56, ze dne 11. 6. 2013, č. j. 8 As 101/2011-186, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se zúčastnil blokády kácení stromů v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava, proti které zasáhla vedlejší účastnice, poprvé dne 25. 7. 2011 tím, že vyváděla účastníky z prostoru těžby; zásahy trvaly do 12. 8. 2011. Následně stěžovatel podal žalobu u Krajského soudu v Plzni a domáhal se určení, že shromáždění konané ode dne 25. 7. 2011 do dne 12. 8. 2011 v Národním parku Šumava nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem, dále se domáhal uložení zákazu pokračovat v porušování stěžovatelova práva pokojně se shromažďovat. Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 8 As 39/2014-56, rozšířil stěžovatel žalobu tak, že se navíc domáhal určení, že zásah vedlejší účastnice spočívající v minimálně jedné výzvě vůči stěžovateli k opuštění vymezených prostor v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava ze dne 28. 7. 2011 a zásah spočívající v odrazování stěžovatele od využití jeho zákonného práva chránit přírodu a životní prostředí pod hrozbou použití donucovacích prostředků od 25. 7. do 12. 8. 2011 v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava byl nezákonný.

Krajský soud následně několikrát rozhodoval o podané žalobě, jeho rozsudky však byly Nejvyšším správním soudem opakovaně rušeny. Posledním rozsudkem ze dne 16. 10. 2017, č. j. 7 As 162/2016-15, zrušil Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu, věc mu vrátil k dalšímu řízení a zavázal jej následujícím právním názorem: akce konaná v létě roku 2011 v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava nebyla shromážděním, a vedlejší účastnice proto nepochybila. Stěžovatelovo podání ze dne 2. 3. 2016 není pouhým doplněním či upřesněním žalobních tvrzení, nýbrž obsahuje nová (již nepřípustná) tvrzení. V posledním rozsudku ze dne 30. 1. 2018, č. j. 57 A 66/2011-728, krajský soud žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení s tím, že bez dalšího převzal závazný právní názor kasačního soudu.

Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu vydaným v této věci se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 21. 5. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva pokojně se shromažďovat a práva na spravedlivý proces podle čl. 19 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zásah spatřuje zejména v tom, že Nejvyšší správní soud vymezil znaky shromáždění a interpretoval je nad rámec zákona, čímž porušil zásadu, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Kasační soud uvedené meze značně rozšířil v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. V posuzované věci byla blokáda nutná, neboť jejím účelem bylo zabránit nezákonné těžbě a nenávratnému poškození chráněné přírodní oblasti. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že mu nebyla umožněna úprava žaloby v reakci na druhý kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.

Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění a vypořádaly se s argumentací stěžovatele. Nejvyšší správní soud, na který následně navázal krajský soud zejména v posledním rozsudku, dospěl k logickým právním závěrům, které odůvodnil ústavně konformním způsobem. Je nutné zdůraznit, že se předmětnou věcí zabývaly obecné soudy opakovaně; stěžovatel se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesl již v řízení před správními soudy, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není.

Nejvyšší správní soud logicky vysvětlil důvody, pro které nelze blokádu, jíž se stěžovatel zúčastnil, považovat za shromáždění, neboť nebyly naplněny jeho znaky - jednota místa (s výhradou), časová kontinuita, kritérium cíle shromáždění ani projev vlastního přesvědčení účastníků tvrzeného shromáždění o výkonu shromažďovacího práva navenek. Je zjevné, že účastníci blokády se nesešli za účelem výměny informací a názorů, které by mohly následně veřejně vyjádřit, ale jejich cílem bylo fakticky zabránit těžbě dřeva v Národním parku Šumava. Jelikož nelze předem neohlášenou blokádu těžby stromů napadených kůrovcem v roce 2011 v Národním parku Šumava považovat za výkon shromažďovacího práva, nemohl se stěžovatel úspěšně domáhat deklarace nezákonnosti jejího rozpuštění ze strany vedlejší účastnice. V demokratickém právním státě je k tomuto účelu možné využít jiných prostředků ochrany veřejných subjektivních práv či veřejných zájmů, a to zejména v době, kdy je tzv. environmentálním spolkům a dotčené veřejnosti umožněno participovat na postupech a řízeních týkajících se ochrany přírody a krajiny, což ostatně tyto subjekty hojně využívají. Zbývá dodat, že stěžovatelem odkazované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2013, č. stížnosti 37553/05, KUDREVIČIUS a další proti Litvě, bylo překonáno rozsudkem Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2015 v téže věci; navíc byla uvedená věc skutkově odlišná. Nešlo v ní o to, zda blokáda dálnice farmáři byla shromážděním, nýbrž o to, zda za jejich jednání, později Velký senátem označené za "odsouzeníhodné", bylo možné uložit trestní sankci.

Nejvyšší správní soud i krajský soud v souladu s procesní úpravou správního soudnictví označily jako nepřípustné doplnění a úpravu stěžovatelovy žaloby ze dne 2. 3. 2016. Je zjevné, že stěžovatel se obrátil na krajský soud s žalobou, jejíž obsahem byly námitky proti rozpuštění blokády. Až následně, zejména v reakci na vývoj soudního řízení, nepřípustně rozšířil petit žaloby o požadavek deklarace nezákonnosti výzvy policie přímo stěžovateli, aby opustil zakázané území, když nesl věci dalším účastníkům blokády. Nepřípustnost tohoto rozšíření není formalismus, nýbrž jde o projev zásady rovnosti stran a zejména důsledek právní úpravy, která jasně stanoví hmotněprávní lhůtu pro vznesení žalobních námitek. Je odpovědností žalobce, aby vymezil žalovaný zásah řádně. Nelze však připustit doplňování žalobních bodů o zcela nové i po uplynutí žalobní lhůty, byl-li si jich stěžovatel vědom i v době podání žaloby. V tomto ohledu nelze považovat judikaturu Nejvyššího správního soudu za překvapivou.

S ohledem na vše shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2018


Jan Musil v. r.
předseda senátu