IV.ÚS 1778/08 ze dne 29. 10. 2008
N 185/51 SbNU 277
K ustanovení opatrovníka účastníků řízení neznámého pobytu z řad zaměstnanců soudu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 29. října 2008 sp. zn. IV. ÚS 1778/08 ve věci ústavní stížnosti L. P. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2008 č. j. 31 C 320/2006-31, kterým bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatele coby žalovaného v občanském soudním řízení, přičemž tento rozsudek nebyl doručen stěžovateli, ale pouze soudem ustanovené opatrovnici - zaměstnankyni tohoto soudu, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení a SINED, spol. s r. o., se sídlem Česká 29, 602 00 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok


I. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2008 č. j. 31 C 320/2006-31 se ruší, neboť postupem předcházejícím jeho vydání došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na možnost jednat před soudem zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a návrh na úhradu nákladů řízení se odmítají.


Odůvodnění



I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu osobně dne 17. 7. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku, neboť měl za to, že jím byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Žalobou podanou k Městskému soudu v Brně se obchodní společnost SINED, spol. s r. o., domáhala vydání rozsudku, kterým by soud určil, že zástavní právo stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalovaný) k zajištění jeho konkrétních pohledávek k nemovitostem v žalobě blíže specifikovaných zaniklo. V žalobě bylo označeno bydliště stěžovatele T. č. 9, Brno a na tuto adresu městský soud doručoval stěžovateli dne 11. 1. 2007 žalobu s výzvou, aby se k ní vyjádřil. Zásilku se však nepodařilo doručit, neboť dle poznámky vyznačené na doručence se stěžovatel odstěhoval (č. l. 19). Z výpisu z centrální evidence obyvatel Městský soud v Brně dne 19. 1. 2007 ověřil, že stěžovatel má na uvedené adrese nahlášený trvalý pobyt, a proto doručení zásilky dne 29. 1. 2007 zopakoval. I tato zásilka byla vrácena zpět, tentokrát z důvodu, že stěžovatel je na adrese T. č. 9 v Brně neznámý (č. l. 21). Poté se městský soud pokusil zjistit jinou adresu stěžovatele dotazem na Úřadu práce Brno-město a Městské správě sociálního zabezpečení v Brně. Úřad práce soudu sdělil, že stěžovatel není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, správa sociálního zabezpečení uvedla, že jmenovaného eviduje jako osobu samostatně výdělečně činnou na adrese trvalého bydliště T. č. 9 v Brně. Na základě tohoto šetření ustanovil městský soud stěžovateli usnesením ze dne 2. 3. 2007 (č. l. 25) opatrovníka, a to E. S., zaměstnankyni Městského soudu v Brně. Dne 19. 2. 2008 se konalo ve věci jednání, ke kterému se opatrovnice nedostavila. Poté Městský soud v Brně vyhlásil rozsudek, kterým žalobě vyhověl a žalovaného zavázal, aby žalobci uhradil náklady řízení ve výši 25 871 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 4. 2008.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že mu předmětný rozsudek nebyl nikdy doručen, a uvedl, že se o něm dozvěděl až dne 11. 6. 2008, kdy jeho zástupkyně paní A. S. nahlédla do spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 31 C 320/2006, a následně dne 11. 7. 2008, kdy mu bylo doručeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2008 č. j. 69 Nc 1932/2008-7 nařizující exekuci k vymožení povinnosti náhrady nákladů řízení. Stěžovatel vytkl Městskému soudu v Brně nevyčerpání všech možností ke zjištění jeho pobytu, jeho postup označil za formální, stejně jako i výkon zastoupení opatrovnicí, zaměstnankyní soudu (vedoucí kanceláře senátu 31 C), jenž ve věci rozhodoval. Opatrovnice byla po dobu své funkce absolutně nečinná, což soud toleroval a nikterak se nezabýval úvahou, zda je objektivně způsobilá hájit zájmy zastupované osoby. K zajištění práva účastníka řízení na soudní ochranu v souvislosti s ustavením opatrovníka osobě neznámého pobytu stěžovatel odkázal na řadu nálezů Ústavního soudu a uzavřel, že i v jeho případě nebyly podmínky pro aplikaci ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. naplněny.

4. Stěžovatel požádal, aby náklady řízení zaplatil stát, a podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku s odůvodněním, že exekucí majetku na základě napadeného rozsudku by utrpěl nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout vedlejšímu účastníkovi. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání.



II.

5. Městský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 8. 2008 podepsaném předsedkyní senátu 31 C plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

6. Vedlejší účastník, obchodní společnost SINED, spol. s r. o., ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 9. 2008 uvedl, že dle jeho názoru je ústavní stížnost nedůvodná. Odmítl tvrzení stěžovatele, že obecný soud postupoval při pátrání po jeho pobytu formálně, a poukázal na to, že ani jemu se před podáním žaloby nepodařilo doručit stěžovateli písemné výzvy. Podle vedlejšího účastníka má být každý strážcem svých práv a pokud se stěžovatel v místě trvalého pobytu (shodného s adresou uvedenou v zástavní smlouvě) nezdržoval, měl možnost si zajistit u České pošty dosílkovou službu. Vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení, že i kdyby byla opatrovníkem ustanovena osoba odlišná od zaměstnanců nalézacího soudu, s ohledem na listinné důkazy by neměla důvod k podání odvolání; na rozdíl od stěžovatele měl vedlejší účastník za to, že nalézací soud se vypořádal i s otázkou naléhavosti právního zájmu na určení. Vedlejší účastník zpochybnil tvrzení stěžovatele, že se o existenci napadeného rozsudku dověděl až nahlédnutím do nalézacího spisu dne 11. 6. 2008 prostřednictvím své zmocněnkyně, a vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel o rozsudku věděl již od dubna 2008. Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, totiž provedl dne 15. 4. 2008 na základě předmětného rozsudku výmaz zástavního práva k nemovitostem vedlejšího účastníka záznamem; informace o napadeném rozsudku tím byla zveřejněna a stěžovatel k ní měl od tohoto dne přístup. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou, pokud ji neodmítne jako opožděně podanou.

7. K vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka stěžovatel repliku nepodal.

III.

8. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, přičemž Ústavní soud měl za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

9. Předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu projednání věci, zabýval se otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti a zda je ústavní stížnost přípustná. Konstatoval, že obdobné případy již ve své dosavadní rozhodovací praxi řešil [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 167/35 SbNU 267), II. ÚS 565/03 ze dne 27. 10. 2004 (N 160/35 SbNU 195), I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233) a další] a že při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti přihlížel ke skutečnosti, že podstatou ústavní stížnosti byla právě otázka, zda obecný soud postupoval správně při ustanovení opatrovníka, a z tohoto důvodu napadené rozhodnutí účastníkovi řízení nedoručoval. Stěžovatelova věc byla z hlediska jeho postavení v řízení před nalézacím soudem zcela srovnatelná, a proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti meritornímu rozsudku Městského soudu v Brně jako přípustnou, neboť neměl důvod se od závěrů v citovaných nálezech vyložených odchylovat.

10. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedená lhůta je lhůtou procesní a současně lhůtou, jež nemůže být prominuta ani prodloužena. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 31 C 320/2006 Ústavní soud zjistil, že napadený rozsudek byl doručen opatrovnici stěžovatele, která jej dne 20. 3. 2008 převzala (č. l. 32 verte) a další úkony v předmětné věci nečinila. Z plné moci a úředního záznamu Městského soudu v Brně založených na č. l. 36 a 37 vyplynulo, že dne 11. 6. 2008 stěžovatel zmocnil A. S. k nahlédnutí do předmětného spisu, což jmenovaná téhož dne učinila. Z doručenky založené ve vyžádaném spisu téhož soudu sp. zn. 69 Nc 1932/2008 (č. l. 8 verte) vyplynulo, že usnesení o nařízení exekuce bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 11. 7. 2008. Ústavní soud vzal tedy za prokázané, že stěžovatel se dověděl o existenci napadeného rozsudku poprvé dne 11. 6. 2008; tento den byl rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost podaná Ústavnímu soudu osobně dne 17. 7. 2008 tak byla podána včas. Ústavní soud nepřihlédl k námitce vedlejšího účastníka, že stěžovatel mohl získat informaci o napadeném rozsudku již v dubnu 2008 z veřejně dostupné evidence katastru nemovitostí, neboť to, že tak stěžovatel skutečně učinil a kdy, vedlejší účastník netvrdil, a tudíž ani neprokázal.

11. Po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. K podmínkám pro ustanovení opatrovníka účastníka řízení, jehož pobyt nebyl znám, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že šetření pobytu takové osoby musí být řádné a dostatečné [nálezy sp. zn. IV. ÚS 200/97 ze dne 7. 12. 1998 (N 149/12 SbNU 381), IV. ÚS 811/05 ze dne 9. 5. 2006 (N 98/41 SbNU 279), I. ÚS 264/06 ze dne 8. 11. 2006 (N 207/43 SbNU 315)], aktuální [nález sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 167/35 SbNU 267)] a že je třeba vážit i možnost použití jiných opatření [nálezy sp. zn. I. ÚS 559/2000 (viz výše), I. ÚS 322/2000 ze dne 16. 10. 2001 (N 150/24 SbNU 105)]. Stěžovateli je tak třeba přisvědčit v tom, že Městský soud v Brně nevyčerpal všechny dostupné prostředky ke zjištění jeho pobytu, neboť pro zodpovězení otázky, zda je znám jeho pobyt, měl k dispozici toliko výpis z centrální evidence obyvatel a zprávy z úřadu práce a městské správy sociálního zabezpečení. Dle názoru Ústavního soudu mělo být pátrání po pobytu stěžovatele důkladnější, městský soud měl přiměřeným způsobem prověřit, proč je stěžovatel v místě uvedeném jako místo jeho trvalého pobytu neznámý, a nabízela se i možnost požádat o součinnost policejní orgán k ověření, zda a kdo v místě trvalého pobytu stěžovatele bydlí a mohl by podat soudu podrobnější informace, případně i výpověď poštovního doručovatele k ověření, na základě jakých informací jím byla učiněna poznámka o tom, že adresát se odstěhoval, případně je v místě bydliště neznámý.

13. Ústavní soud shledal důvodnou i námitku faktické nečinnosti stěžovatelovy opatrovnice. Na problematičnost praxe ustanovování opatrovníků z řad zaměstnanců soudu Ústavní soud poukázal v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731). V něm zdůraznil, že při ustanovení opatrovníka je třeba přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného, pročež nelze očekávat, že podřízený pracovník soudu jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž soudem bude brojit proti postupu a rozhodnutí soudu. Ústavní soud rozlišil mezi smluvním a ustanoveným zástupcem a vyložil, že pokud opatrovníka coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, zjistí-li, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec, anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení [stejně i nález sp. zn. IV. ÚS 273/05 ze dne 11. 1. 2007 (N 7/44 SbNU 73)]. V nálezu sp. zn. II. ÚS 303/05 ze dne 13. 9. 2007 (N 141/46 SbNU 361) Ústavní soud označil za nesprávný postup soudu, který ustanovil opatrovnicí soudní úřednici, která je zaměstnána u téhož soudu, za porušení práva na spravedlivý proces též považoval tolerování zcela nečinného opatrovníka účastníka řízení.

14. Jak Ústavní soud ověřil ze spisu Městského soudu v Brně, opatrovnice stěžovatele, zaměstnankyně soudu, se ústního jednání nezúčastnila, ze spisu nebylo patrno, zda se s jeho obsahem vůbec seznámila, rozhodně však nepodala žádné vyjádření k žalobě ani opravný prostředek proti rozsudku. To potvrzuje její formální přístup k projednávané věci bez snahy zajistit ochranu zájmů a práv nepřítomného stěžovatele. Jakkoliv si Ústavní soud uvědomuje možnou obtížnost a problematičnost řešení obdobných situací, nelze obecný soud vyvázat z ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu oprávněným zájmům účastníka řízení a ustanovení opatrovníka musí být realizováno tak, aby nevznikly pochybnosti, zda opatrovník bude objektivně způsobilý hájit zájmy opatrovaného.

15. Ústavní soud tedy shrnuje, že podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovateli nebyly v daném případě zjištěny vyčerpávajícím způsobem a v takovém případě neměl být opatrovník stěžovateli ustanoven, navíc z řad zaměstnanců soudu. Pokud soud za tohoto stavu ve věci jednal a posléze strpěl i nečinnost opatrovníka, odňal stěžovateli možnost jednat před soudem, v důsledku čehož došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek zrušil.

16. Obecnou úpravu nákladů účastníků řízení před Ústavním soudem obsahuje § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož náklady řízení před Ústavním soudem, které účastníkovi vzniknou, hradí účastník. Ve smyslu § 62 odst. 4 citovaného zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi řízení, aby jinému účastníkovi řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení. K aplikaci tohoto ustanovení však Ústavní soud neshledal prostor, neboť je jeho ustálenou praxí, že k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přikračuje toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech. Ostatně pro kvalifikované rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zapotřebí, aby účastník řízení předložil Ústavnímu soudu takové podklady, které by svědčily pro náležitou odůvodněnost uložení povinnosti náhrady nákladů řízení (např. dokumenty osvědčující majetkové a sociální poměry stěžovatele aj.); totéž platí i pro náhradu nákladů zastoupení podle ustanovení § 83 citovaného zákona. To však stěžovatel neučinil, svůj návrh na náhradu nákladů řízení ani nikterak neodůvodnil a vztáhl ho v podstatě jen k výsledku řízení. Úspěch v řízení před Ústavním soudem však není, jak plyne z výše uvedeného, jediným kritériem přiznání náhrad nákladů řízení, a proto Ústavní soud návrhu nevyhověl a odmítl ho jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, srov. stejně nález sp. zn. IV. ÚS 125/05 ze dne 7. 2. 2006 (N 33/40 SbNU 273) či nález sp. zn. IV. ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 135/42 SbNU 83)].

17. K návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud uvádí, že ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu interpretuje restriktivně a aplikuje je zpravidla jenom tehdy, pokud by měl výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155)]. V posuzovaném případě Ústavní soud takovou situaci nezjistil, a proto návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku nevyhověl a jako zjevně neopodstatněný ho odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].