IV.ÚS 197/14 ze dne 12. 3. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele M. Ř., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Věrou Soldánovou, Orlí 14, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. 37 Co 248/2013, Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 24 P 24/2011, a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.
Rozsudkem Městského soudu v Brně byla nezletilá dcera stěžovatele, A. Ř., svěřena do péče matky. Otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 3.000,- Kč. Otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý druhý víkend v roce, vždy od pátku 16:00 do neděle 18:00. Městský soud dále upravil styk nezletilé s otcem pro účely Vánoc, Velikonoc a prázdnin. Ve výroku č. IV. uložil matce za povinnost nezletilou na počátku stanovené doby připravit ke styku s otcem a předat mu ji před domem svého bydliště. Na konci stanovené doby je matka povinna nezletilou od otce na tomtéž místě převzít. Takto uložené povinnosti matky pak odpovídá také právo, resp. povinnost otce.

S takto stanoveným rozsahem a podmínkami styku stěžovatel nesouhlasí, což odpovídalo také jeho návrhu, kterým se domáhal svěření nezletilé do své péče. Do vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí měli rodiče nezletilou ve střídavé péči. Stěžovatel obecným soudům vytkl především nesprávná skutková zjištění, nesprávné posouzení věci a neprovedení zásadního důkazu novým znaleckým posudkem, který by doplnil bazální vyšetření nezletilé. Znalecký posudek nebyl dle náhledu stěžovatele vypracován řádně a obsahuje celou řadu pochybení. Dále stěžovatel rozporoval závěr městského soudu, podle něhož má matka na nezletilou více času, neboť je v současnosti na mateřské. Podle stěžovatele však z tohoto zjištění nelze vycházet, neboť nezletilá denně dochází do školky a volný čas tráví před televizí. Soud prvního stupně při svém rozhodování nevzal v úvahu závěr MUDr. Greplové, stran postoje matky vůči otci. Nevzal v potaz ani návrh kolizního opatrovníka, který navrhoval aktualizovat ve věci pořízený znalecký posudek.

Další oblast námitek zaměřil stěžovatel ke stanovení výše výživného, kdy mu byla uložena povinnost platit měsíční výživné ve výši 3.000,- Kč k rukám matky, přičemž jeho čistý měsíční příjem je cca 16.500,- Kč. Z odůvodnění vyplývá, že obecné soudy při stanovení výše výživného vyšly ze svých rozporných tvrzení, kdy na jedné straně uzavírají, že stěžovatel nemá další vyživovací povinnost, na straně druhé však přiznávají, že na straně otce došlo ke změně osobních poměrů, a to sice v tom smyslu, že se oženil a jeho manželka celodenně pečuje od nezletilého syna T., který se narodil v roce 2011. Manželka nemá v současné době žádný příjem z výkonu práce a stěžovatel má tak vyživovací povinnost nejen k synovi, ale též k manželce. S uvedeným pak souvisí i ta skutečnost, že stěžovatel vynakládá každý měsíc částku cca. 3.400,- Kč na cestovné se svojí dcerou z K. do Brna a zpět. Jedná se o vzdálenost 350 km, kterou je stěžovatel nucen, chce-li vídat svoji dceru, absolvovat každý druhý víkend. Tuto vzdálenost přitom ujede několikrát, neboť soud uložil matce pouze povinnost připravit dceru ke styku a v jejím bydlišti ji otci každý druhý pátek předat a následně si ji v neděli převzít. Za zcela nevyvážené též považuje stěžovatel rozvržené styky s nezletilou v době Vánoc, kdy prakticky většinu Štědrého dne prožije v autě na cestě. Ve svém závěrečném návrhu matka sice navrhla střídání obou rodičů při přebírání nezletilé, ovšem soud ji tuto povinnost neuložil a proto ji tato následně nerealizovala. Soudy se rovněž nezabývaly příčinami odlišného bydliště obou rodičů, kdy matka své bydliště v poslední době měnila celkem třikrát.

III.
Ústavní soud si vyžádal související spis Městského soudu v Brně sp. zn. 24 P 24/2011, načež dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Za jádro ústavní stížnosti považuje Ústavní soud stěžovatelův nesouhlas se svěřením nezletilé do péče matky. K tomuto lze uvést, že se obecné soudy otázkou komu z rodičů dítě svěřit, dostatečně zabývaly a své závěry také ústavněkonformně odůvodnily, byť k nesouhlasu otce. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy uvedly, jakými úvahami byly při svém rozhodování o svěření dítěte do péče matky vedeny. Z provedeného znaleckého posudku vyplývá, že dcera má pozitivní vztah k oběma rodičům a v podstatě tak může být svěřena do výchovy kterémukoliv z nich. Je nesporné, že pokud nezletilá začne vykonávat povinnou školní docházku, nelze s ohledem na vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky setrvat na střídavé výchově a jednomu z rodičů je třeba nezletilou do péče svěřit. Za situace, kdy mají oba rodiče k nezletilé pozitivní vztah a na druhou stranu i ona k nim, je zcela pochopitelné, že druhý rodič, kterému dítě svěřeno do péče nebude, pocítí tuto skutečnost jako zásadní újmu. Nicméně za daných skutkových okolností je v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno pouze do péče jednoho z rodičů. Druhému z rodičů je pak třeba, a to i s ohledem na předešlou střídavou výchovu, ponechat široký rozsah styku, což se v podstatě i stalo.

Podstatnou a nepřehlédnutelnou námitkou stěžovatele bylo rozvržení práv a povinností mezi něj a jeho bývalou manželku při realizaci styku s nezletilou A. Městský soud ve výroku IV. napadeného rozsudku založil otci v souvislosti s výkonem styku právo vyzvednout si dceru v bydlišti matky a současně mu uložil povinnost dceru na tomtéž místě matce předat. Oproti tomuto právu resp. povinnosti staví obecné soudy povinnost matky dceru na styk s otcem připravit, předat mu ji a posléze ji převzít. Takovéto rozložení práv a povinností nelze mít v obecné rovině za nikterak nezvyklé, nicméně v tomto konkrétním případě je s ohledem na vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky opatřením neproporcionálním a z dlouhodobého hlediska neudržitelným. Zásadní okolností, která znesnadňuje uspořádání výchovného prostředí nezletilé, je krom svárů rodičů, relativně velká vzdálenost, mezi bydlištěm otce a matky. Obecné soudy by této otázce měly věnovat větší pozornost a citlivěji rozvrhnout práva a povinnosti obou rodičů.

V souvislosti s uvedeným se nelze nezamyslet nad praktickým dopadem rozhodnutí soudu do života otce, kdy tento, chce-li vidět svoji dceru, musí absolvovat každý druhý víkend vzdálenost cca 350 km, a to čtyřikrát během jediného víkendu. Lze předpokládat, že otec by měl svoji vitalitu věnovat především rozvoji svého vztahu s dcerou a nikoli psychické či fyzické přípravě na zpáteční cestu. Soudem stanovené rozložení práv a povinností lze jistě akceptovat v ojedinělých či jednorázových případech, nelze však takto vytvořit obecné pravidlo, nastupující dva víkendy v měsíci. Další rozměr věci, který ponechaly obecné soudy stranou, je otázka cestovného. Za předpokladu, že by se v soudním řízení prokázalo tvrzení stěžovatele jako pravdivé, byly by měsíční náklady na cestování vyšší, než celé výživné na nezletilou. Obecné soudy by tak měly přednést přesvědčivé argumenty, proč by povinnost cestovních nákladů měla stíhat výlučně otce. Další okolností, kterou by se měly obecné soudy zabývat, je otázka časová. Z hlediska matky je bezpředmětné, jestli bydlí poblíž původního bydliště nebo stovky kilometrů daleko, její povinnost v souvislosti se stykem otce a dcery je poměrně snadná - předat dceru ke styku a následně ji v místě svého bydliště převzít. Je sice pravdou, že matka založila novou rodinu, nicméně tu založil i stěžovatel.

Výše nastíněnými hledisky by se obecné soudy měly při svém dalším rozhodování o úpravě styku nezletilé a otce zabývat, přičemž jak bylo uvedeno již shora, krátkodobé či jednorázové vychýlení práv ve prospěch jednoho z rodičů nepovažuje Ústavní soud za natolik intenzivní, aby bylo lze hovořit o zásahu do základních práv a svobod. Za situace, kdy by zmíněná neproporcionalita měla trvat delší dobu, je zásah Ústavního soudu na zvážení. Z důvodů minimalizace zásahu do činnosti obecných soudů Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť v souvislosti s narozením potomka stěžovatele lze očekávat, že se obecné soudy budou jeho vyživovací povinností, případně podmínkami styku s nezletilou dcerou celostně zabývat a dostanou tak prostor pro citlivější rozložení finanční, fyzické a časové zátěže obou rodičů.

Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl ve věci bez zbytečného odkladu, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dříve nerozhodoval.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. března 2014


Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu