IV.ÚS 200/03 ze dne 19. 11. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
IV. ÚS 200/03










Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. P. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2003 čj. 26 Cdo 1169/2001-125, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11 2000 čj. 14 Co 415/2000-80 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 5. 2000 čj. 38 C 353/99-42,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora uvedené rozsudky obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že výpověď ze smlouvy o nájmu konkrétních nemovitostí je neplatná a právně neúčinná, s tvrzením, že porušují jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti uvádí, že obdržel od pronajímatele, Městské části Praha 9, výpověď z nájmu konkrétních nemovitostí, kterou považoval za neplatnou. Soudy prvého a druhého stupně však měly za to, že výpověď byla dána platně, neboť obvodní rada delegovala svoji pravomoc na úseku rozhodování o nájmech nemovitostí na odbor majetku obvodního úřadu. Nejvyšší soud ČR však shledal delegaci neoprávněnou, dal stěžovateli zcela za pravdu, nicméně dovolání zamítl s tím, že výpověď nelze považovat na neplatný právní úkon, neboť dle jeho názoru obvodní rada o výpovědi rozhodla. Svoje rozhodnutí na rozdíl od soudů nižších stupňů založil na obsahu zápisu z 11. jednání obvodní rady v Praze 9 dne 25. 5. 1999. Stěžovatel poukazuje na to, že přestože od počátku soudního řízení argumentoval absencí důkazní hodnoty tohoto zápisu, obecné soudy se s jeho argumentací nevyrovnaly, neboť nalézací a odvolací soud vycházely z toho, že došlo k delegaci pravomoci obvodní rady a zaměřily se na rozhodování odboru majetku obvodního úřadu, a dovolací soud, který delegaci odmítl a z obsahu zápisu vyvodil, že obvodní rada na svém 11. zasedání o výpovědi nájemní smlouvy rozhodla, na námitky stěžovatele v tomto směru nereagoval. Obsahem stěžovatelových námitek bylo zejména to, že rada nerozhodla usnesením, že chybí záznam o hlasování a že zápis z jednání rady je nejasný, neboť z něho není zřejmé, s jakým řešením, resp. s řešením čeho, vlastně obvodní rada souhlasila. Podle stěžovatele dovolací soud neodůvodnil, proč vzal za prokázané, že daná část zápisu z jednání obvodní rady představuje rozhodnutí o výpovědi z nájmu, což je opomenutí o to závažnější, že nalézací soud měl za to, že obvodní rada "dala souhlas k výpovědi", odvolací soud měl za to, že obvodní rada "vzala na vědomí" rozhodnutí odboru majetku ze dne 25. 5. 1999, které však dle názoru stěžovatele logicky mělo následovat až po skončení jednání rady. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.

Obvodní soud pro Prahu 9 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 10. 2003 podepsaném předsedkyní senátu 38 C zcela odkázal na písemné odůvodnění svého rozsudku.

Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 14. 10. 2003 podepsaném předsedkyní senátu 14 Co odkázal na podrobné odůvodnění rozhodnutí na čtvrté a sedmé straně rozsudku s tím, že odvolací soud nezjistil jiný skutkový stav než soud nalézací, a nebylo tedy třeba zápis z 11. jednání Obvodní rady Městské části Praha 9 znovu zvláště hodnotit. To, že odvolací soud nepostavil svoje rozhodnutí na závěru, že se jednalo o rozhodnutí obvodní rady, nepovažuje předsedkyně senátu za důvodnou výtku. Městský soud dále poukázal na to, že napadeným rozhodnutím začal Nejvyšší soud ČR judikovat ohledně pravomocí orgánů obce či státních orgánů tak, že pokud dojde v rámci funkčně příslušného orgánu k vydání rozhodnutí, byť jinou organizační složkou, než která by měla ve věci rozhodovat, nejedná se o neplatný ani o nicotný úkon orgánu. S poukazem na rozumný a logický výklad v otázce rozhodování orgánů v oblasti výkonu státní správy či orgánů územní samosprávy, kde není účelem pro formální nedostatky v postupech uvnitř orgánů činit závěry o neplatnosti či nicotnosti takových rozhodnutí i navenek, pokud jinak rozhodnutí splňují veškeré náležitosti správních aktů či právních úkonů (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2055/2003 ze dne 29. 7. 2003), předsedkyně senátu Městského soudu v Praze navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 10. 2003 podepsaném předsedou senátu 26 Cdo připomněl, že přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení má povahu výjimečného opatření. Vyplývala-li v daném případě přípustnost dovolání z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., mohla být přezkoumána pouze správnost právního posouzení věci a způsobilým dovolacím důvodem byl důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Správnost skutkových zjištění nemohla být přezkoumávána. Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že byl vzhledem k vázanosti uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací oprávněn přezkoumat pouze správnost následujících právních názorů odvolacího soudu. Předně šlo o názor, že obvodní rada byla oprávněna delegovat [ve smyslu ustanovení § 45 písm. a) a f) a § 58 odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb. ve znění platném v době podání výpovědi] svou pravomoc v oblasti samostatné působnosti obce, konkrétně na úseku rozhodování o nájmech, na odbor majetku obvodního úřadu.Dále šlo o správnost právního názoru, že výpověď ze dne 17. 6. 1999 nelze pokládat za neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku. Co se týče závěrů přijatých k těmto otázkám, předseda senátu Nejvyššího soudu ČR odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 38 C 353/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby Obvodní soud pro Prahu 9 určil, že výpověď ze smlouvy o nájmu nemovitostí čp. 1110 a čp. 1512 v ul. U., Praha 9, uzavřená mezi Městskou částí Praha 9 jako pronajímatelem a stěžovatelem jako nájemcem, podaná pronajímatelem je neplatná a právně neúčinná pro nedodržení zákonem stanoveného postupu. Shora citovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 9 po provedeném dokazování žalobu zamítl s odůvodněním, že výpověď z nájmu předmětných nemovitostí správně podepsal starosta Městské části Praha 9, který zastupoval obec, resp. městskou část, navenek, a tento úkon jménem obce učinil na základě a v mezích předchozího rozhodnutí orgánu s rozhodovací kompetencí. Za takový orgán považoval obvodní soud odbor majetku Obvodního úřadu pro Prahu 9, jehož pověření k podání výpovědi z nájmu [kterážto pravomoc spadala do samostatné působnosti obce v rozhodovací pravomoci obecní rady na základě generální klauzule obsažené v ustanovení § 45 písm. p) zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)] vyvodil z čl. XIV. odst. 4 organizačního řádu, schváleného obvodní radou v lednu 1999. Zápis z 11. jednání Obvodní rady pro Prahu 9 ze dne 25. 5. 1999 v jeho bodu 18 pak obvodní soud hodnotil jako projev souhlasu s podáním výpovědi.

K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze, který po doplnění dokazování rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Odvolací soud odmítl námitky stěžovatele týkající se formálních nedostatků projevu vůle ve smyslu ustanovení § 37 občanského zákoníku, ke kterým uvedl, že v průběhu řízení bylo postaveno najisto, že jde o výpověď z nájmu pronajímatelem; k odvolacím námitkám týkajícím se neplatnosti projevu vůle pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku odvolací soud vyložil, že vydáním organizačního řádu obvodní rada delegovala svoji pravomoc na jednotlivé odbory obvodního úřadu a "provádění nájmů" delegovala na odbor majetku. Po zjištění, že odbor majetku rozhodl o podání výpovědi a že jeho rozhodnutí obvodní rada na svém 11. zasedání vzala na vědomí, odvolací soud dospěl k závěru, že tato výpověď z nájmu není neplatným právním úkonem a není v rozporu se zákonem. Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání pro otázku, zda může třetí osoba, která je dotčena právním úkonem obce, napadat tvorbu vůle obce jejími orgány, a pro otázku, zda může obecní rada delegovat svým vnitřním předpisem pravomoc na úseku samostatné působnosti na obecní úřad a jeho odbory.

Dovolání stěžovatele dovolací soud zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že právní názor soudu prvého a druhého stupně o delegaci oprávnění obvodní rady [ve smyslu ustanovení § 45 písm. a) a f) a § 58 odst. 2 zákona o obcích ve znění platném v době podání výpovědi] na úseku rozhodování o nájmech na odbor majetku obvodního úřadu nebyl správný a vyložil, že obvodní rada mohla podle ustanovení § 51a zákona o obcích svěřit příslušnému odboru obvodního úřadu zcela nebo zčásti pouze pravomoci uvedené v ustanovení § 47 odst. 3, § 48 a § 50 zákona o obcích. V podrobnostech k této otázce dal zcela za pravdu stěžovatelovým argumentům, avšak co se týče posouzení platnosti výpovědi ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, dovolací soud potvrdil právní závěry soudů nižších stupňů jako správné. Dovolací soud dospěl k závěru, že i přes neplatnou delegaci své pravomoci na odbor majetku obvodní rada v daném konkrétním případě rozhodla v rámci své pravomoci na 11. jednání dne 25. 5. 1999, když na tomtéž jednání prostřednictvím grémia starosty uložila odboru majetku vypovědět stěžovateli nájemní smlouvu. Z těchto důvodů pak interní sdělení Obvodního úřadu Městské části Praha 9, odboru majetku, o tom, že odbor majetku po projednání v obvodní radě rozhodl o podání výpovědi z nájemní smlouvy, nemělo žádný právní význam, a nelze tak ani usoudit na neplatnost výpovědi podle § 39 občanského zákoníku.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v řadě svých dosavadních rozhodnutí vyložil, že jedním z principů vyplývajících z čl. 36 Listiny představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.

V projednávaném případě šlo o to, že soudy tří stupňů hodnotily důkaz, zápis z 11. jednání obvodní rady pro Prahu 9, bod 18, tak, že mu přisoudily různý význam. Nalézací a odvolací soud se soustředily na rozhodování odboru majetku obvodního úřadu na základě svěřené delegace obvodní radou a zápis hodnotily jednak jako souhlas s dáním výpovědi (rozuměno odborem majetku - nalézací soud), jednak jako vzetí výpovědi na vědomí (odvolací soud). Jinými slovy lze říci, že prvotním pro jejich rozhodování pro ně nebyl projev vůle obvodní rady, ale projev vůle odboru majetku. Dovolací soud shledal, že právní posouzení možné delegace pravomoci obvodní rady na odbor majetku nebylo správné, přesto však dovolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí odvolacího soudu nezrušil. V dosavadní judikatuře Ústavního soudu jsou známy případy tzv. překvapivých rozhodnutí, kdy v důsledku změny právního náhledu nadřízeného soudu je účastníku řízení odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat a Ústavní soud takovouto změnu právního názoru nadřízeného soudu považuje za důvod ke kasaci (srov. nález sp. zn. III.ÚS 139/98, publikován in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, č. 106, III.ÚS 257/98, sv. 13, č. 10 a další). Projednávaný případ však takovým případem zakládajícímu kasaci rozhodnutí není, neboť pro Ústavní soud bylo rozhodující skutečností to, že stěžovateli nebyla odňata možnost efektivní obrany, když jeho argumentace předestřená dovolacímu soudu v dovolání byla nejen vzata v úvahu, ale Nejvyšší soud ČR ji shledal zcela správnou, ztotožnil se s ní a v podrobnostech na ni dokonce odkázal.

Právní názor dovolacího soudu na nemožnost delegace přinesl nový náhled na obsah bodu 18 zápisu z 11. jednání obvodní rady. Tento bod zní: "Starosta m. č. Praha 9 ing. Ř. informoval obvodní radu o úmyslu m. č. Praha 9 vypovědět nájemní smlouvu p. H. z objektu U svobodárny 110 a 1512. Důvodem je úmysl m. č. Praha 9 provozovat tuto ubytovnu vlastními silami. Úkolem vypracovat výpověď z této smlouvy bude GS pověřen odbor majetku. Obvodní rada souhlasila s tímto řešením." Jak ze shora uvedeného vyplývá, nalézací soud hodnotil tento důkaz z hlediska projevu vůle jako souhlas s dáním výpovědi, odvolací soud jako vzetí výpovědi na vědomí, dovolací soud jako rozhodnutí vypovědět nájemní smlouvu.

Ústavní soud však musel vzít v úvahu, že dovolací soud mohl zkoumat závěry obvodní rady uvedené v bodu 18 zápisu z 11. jednání v mezích vyhrazených dovolacímu přezkumu, tj. v souvislosti s právním závěrem, že výpověď z nájmu ze dne 17. 6. 1999 nebyla pokládána za neplatný právní úkon ve smyslu § 39 občanského zákoníku, tj. zkoumat, zda výpověď svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, což neshledal. Ústavní soud připouští, že dovolací soud nereagoval na všechny vznesené námitky stěžovatele, vztahující se k formálním náležitostem rozhodování obvodní rady (konkrétně že rada nerozhodla usnesením, že chybí záznam o hlasování) a že dovolací soud jen stručně odůvodnil, proč vzal za prokázané, že daná část zápisu z jednání představuje rozhodnutí o výpovědi z nájmu. Tyto nedostatky však dle názoru Ústavního soudu nepředstavují libovůli obecného soudu a nezakládají porušení pravidel spravedlivého procesu. Z dokazování provedeného zejména nalézacím soudem vyplývá vůle samosprávné jednotky - Městské části Praha 9, provozovat předmětné nemovitosti vlastními silami a vypovědět stávajícího nájemce. Jak bylo v řízení před obecnými soudy vyloženo, rozhodování o nájmech nemovitostí spadá do samostatné působnosti obce a není vyhrazeno obecnímu zastupitelstvu. Podle tehdy platného zákona o obcích zabezpečovala řešení ostatních otázek spadajících do samostatné působnosti obce, pokud nebyly vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu, obecní rada [§ 45 písm. p)]. Obecní rada se usnášela většinou hlasů všech svých členů (§ 44 odst. 6 zákona o obcích). Tehdy platný zákon o obcích v daných souvislostech žádné další formální náležitosti rozhodování obecní rady (procesní normy) nestanovil (srov. § 101 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Jakkoliv tedy může být považován zápis z jednání 11. jednání obvodní rady v bodu 18 za "kostrbatý", vůle pronajímatele vypovědět nájemci uzavřenou nájemní smlouvu z něho vyplývá. Samotná neexistence procesních pravidel a formalizovaného postupu obecní rady v rámci samostatné působnosti obce proto v projednávaném případě nepředstavovala to, na čem by mohl být založen zásah Ústavního soudu. Je tomu tak proto, že Ústavní soud při svém rozhodování vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami. Pokud příslušný orgán samosprávné jednotky projevil vůli způsobem, který není v rozporu se zákonem, pak ani následně daná výpověď nemohla být považována za úkon rozporný s ustanovením § 39 občanského zákoníku. V tomto směru Ústavní soud shledal napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR za přezkoumatelný a ústavně souladný.

Pakliže z vyložených důvodů nebylo opodstatněné přistoupit ke kasaci rozsudku dovolacího soudu, není též důvodů rušit rozsudky soudu nalézacího a odvolacího; výroky těchto rozsudků ústavní deficit nevykazují a jejich odůvodnění, tedy i právní hodnocení jimi provedených důkazů samostatně přezkoumáno Ústavním soudem býti nemůže; jiný (a správný) výklad obyčejného práva učinil v této věci Nejvyšší soud ČR, jemuž - a nikoliv soudu Ústavnímu - toto přísluší.

Ze všech výše uvedených důvodů pak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.


Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2003


JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu