IV.ÚS 2008/20 ze dne 18. 8. 2020
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky státní příspěvkové organizace Institut umění - Divadelní ústav, sídlem Celetná 595/17, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2020 č. j. 28 Cdo 221/2020-336, části I. výroku, která se týká určení, že hlavní město Praha je vlastníkem id. 2/3 pozemku parc. č. 612, jehož součástí je budova č. p. 595, a id. 2/3 pozemku parc. č. 613 v katastrálním území Staré Město, a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2019 č. j. 25 Co 375/2018-277 a I. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. června 2018 č. j. 64 C 35/2010-224, ve znění opravného usnesení ze dne 11. února 2019 č. j. 64 C 35/2010-264, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a České republiky - Ministerstva kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví tvrdíc, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") I. výrokem rozsudku ze dne 25. 6. 2018 č. j. 64 C 35/2010-224 určil, že hlavní město Praha je vlastníkem id. 2/3 pozemku parc. č. 612, jehož součástí je budova č. p. 595, a pozemku parc. č. 613 v katastrálním území Staré Město. Shledal, že na základě § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), došlo k přechodu vlastnického práva spoluvlastnického podílu ve výši id. 2/3 k pozemku parc. č. 612 a k pozemku parc. č. 613, neboť na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 24. 12. 1949 č. U III-182/49 přešlo na hlavní město Prahu vlastnictví ke sporným nemovitostem, a šlo tudíž o historický majetek, který Praha vlastnila před 31. 12. 1949 a který tak do jejího vlastnictví přešel podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Pro tento přechod vlastnického práva nebylo zapotřebí reálného výkonu vlastnického práva. Vlastnické právo podle daného ustanovení přecházelo bez ohledu na to, zda obec s nemovitostmi fakticky hospodařila. Ohledně vlastnictví ke zbylé id. 1/3 pozemku parc. č. 613 obvodní soud rozhodl podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Vlastnictví zde hlavní město Praha nabylo dnem 1. 7. 2000, a to v návaznosti na rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci ze dne 6. 12. 1950 č. U III-1004/49. Obvodní soud II. výrokem svého rozsudku žalobu zamítl mezi hlavním městem Prahou (žalobkyní) a stěžovatelkou, neboť podle jeho názoru mohl s nemovitostmi nakládat pouze zřizovatel stěžovatelky, tj. Ministerstvo kultury.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 25 Co 375/2018-277 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že ve vztahu mezi hlavním městem Prahou a stěžovatelkou se určuje, že hlavní město Praha je vlastníkem sporných nemovitostí, a že se žaloba zamítá co do určení vlastnictví k id. 1/3 pozemku parc. č. 613 v k. ú. Staré Město. Současně ve vztahu mezi hlavním městem Prahou a Českou republikou - Ministerstvem kultury žalobu zamítl. (I. výrok rozsudku městského soudu). Dále městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). K vlastnictví id. 1/3 pozemku parc. č. 613 městský soud shledal, že rozhodnutí ze dne 6. 12. 1950 č. U III-1004/49 nebylo rozhodnutí o přídělu ve smyslu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., protože obecní vlastnictví v tu dobu již neexistovalo. Obec do zániku obecní samosprávy s tímto majetkem nehospodařila. K vlastnictví sporných nemovitostí městský soud poukázal na rozhodnutí ze dne 24. 12. 1949 č. U III-182/49, na jehož základě došlo k přechodu vlastnictví na hlavní město Prahu. K nabytí vlastnictví došlo již uvedeným rozhodnutím (podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.), tudíž nebylo třeba ani vkladu do pozemkových knih ani odevzdání nemovitostí. Rozhodnutí ze dne 24. 12. 1949 č. U III-182/49 městský soud na rozdíl od obvodního soudu posoudil v režimu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., který představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000. K pasivní legitimaci stěžovatelky městský soud uvedl, že státní příspěvkové organizace nemají vlastní majetek. Podle § 55 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, však vlastním jménem jednají v právních vztazích týkajících se majetku a účastní se řízení před soudy ve věcech týkajících se majetku včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je či není.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 3. 2020 č. j. 28 Cdo 221/2020-336 odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu. Uvedl, že stěžovatelka nebyla osobou oprávněnou k podání dovolání proti té části I. výroku rozsudku městského soudu, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně id. 1/3 pozemku parc. č. 613 a jíž byla zamítnuta žaloba mezi hlavním městem Prahou a Českou republikou - Ministerstvem kultury. Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu korespondovalo hodnocení městského soudu, že obec ex lege nabyla podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. vlastnické právo na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 24. 12. 1949 č. U III-182/49 (podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.). I na takové rozhodnutí se hledí jako na rozhodnutí přídělové. Ani okolnost řádné správy nemovitostí a jejich užívání k prospěšnému účelu po dobu několika desetiletí není podle Nejvyššího soudu v oblasti obecních restitucí okolností nijak výjimečnou, naopak půjde o okolnost spíše pravidelnou. Z právního hlediska tak nebylo rozhodné, zda na stavbách, které mají přejít do majetku obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., byly provedeny stavební úpravy (ve věci nebylo tvrzeno, že by stavební činností došlo k zániku původní stavby jako věci v právním smyslu a zbudování stavby jiné). Nejvyšší soud neshledal v rozsudku městského soudu ani nepřípustný formalizmus ani výklad vedoucí k extrémně nespravedlivému řešení. Soudy totiž měly na zřeteli nejen literu zákona, ale i účel, k němuž zákon směřuje. Nastavení restituce majetku včetně výluk z ní bylo úlohou zákonodárce, přičemž soudy nemohou zákonodárcem zvolené řešení uzpůsobovat vlastním představám.


II.
Argumentace stěžovatelky

5. Hospodářskou smlouvu o převodu správy národního majetku ze dne 30. 4. 1968 uzavřenou mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství a právním předchůdcem stěžovatelky (Scénografický ústav) se tento právní předchůdce stěžovatelky stal oprávněným držitelem pozemku parc. č. 612 a budovy č. p. 595. V roce 1975 se stal oprávněným držitelem i pozemku parc. č. 613. V následujících letech byla provedena rozsáhlá rekonstrukce budovy č. p. 595 v ceně mnoha milionů korun, kterou stát financoval prostřednictvím právního předchůdce stěžovatelky. Stěžovatelka s těmito nemovitostmi nakládala jako oprávněný držitel. Do roku 2010 stěžovatelka neměla žádné dokumenty prokazující splnění podmínek přechodu vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb. Až v roce 2010 začalo hlavní město Praha uplatňovat nárok na přechod vlastnictví.

6. Stěžovatelka namítla, že se obvodní soud ani městský soud ve svých rozhodnutích nevypořádaly s namítaným porušením zásad spravedlnosti a dobrých mravů s ohledem na individuální okolnosti věci. Sporné nemovitosti byly ve vlastnictví hlavního města Prahy pouze krátkou dobu a byla to stěžovatelka či její právní předchůdce, kdo o ně řádně pečoval, zachránil je před zničením a investoval do jejich rekonstrukce a modernizace nemalé prostředky. Hlavní město Praha na péči o sporné nemovitosti nikdy nemělo vliv a nemělo k nim ani vztah. Obecné soudy tak deklarovaly vlastnické právo subjektu, na kterém nebyla v minulosti spáchána majetková křivda. Stěžovatelka sporné nemovitosti užívá k plnění nezastupitelného účelu v podobě vědecké, informační, poradenské a sbírkové činnosti. Za rozporné s principy spravedlnosti a dobrými mravy stěžovatelka považuje rozhodnutí soudů, podle nichž má vydat nemovitosti, o které se desetiletí starala, subjektu, který s nimi fakticky nikdy neměl nic společného.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.

9. Městský soud a Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích zabývaly důvody, proč do vlastnictví hlavního město Prahy přešly sporné nemovitosti podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nenabídla konkurující výklad daného zákonného ustanovení, pouze označila výklad podaný městským soudem a Nejvyšším soudem za přepjatě formální, nespravedlivý a odporující dobrým mravům a na tomto základě se bránila aplikaci zákona č. 172/1991 Sb. na posuzovanou věc.

10. Zákon č. 172/1991 Sb. je součástí obnovy obecní samosprávy s nezbytným zajištěním materiální základny, jímž se zákonodárce rozhodl reagovat na předešlé majetkové změny, které znamenaly právní a faktickou likvidaci prvků územní samosprávy [srov. nález ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), bod 50.;]. Prostřednictvím zákona č. 172/1991 Sb. zákonodárce vymezil, jaký majetek a za jakých podmínek přechází do vlastnictví obcí.

11. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem v tom, že nastavení podmínek restituce obecního majetku je především věcí zákonodárce. Soudům pak přísluší, dojde-li ke sporům, vyložit a aplikovat zákonná ustanovení, jimiž zákonodárce projevil svou vůli.

12. Již Nejvyšší soud vysvětlil, že skutková tvrzení, která stěžovatelka uplatnila, poukazují na okolnosti, které se mohou při aplikaci § 2a zákona č. 172/1991 Sb. vyskytovat pravidelně. Ústavní soud konstatuje, že dané hodnocení Nejvyššího soudu lze plně vztáhnout na tvrzení uplatněná v ústavní stížnosti, tj. na tvrzení, že hlavní město Praha historicky mělo předmětné nemovitosti jen krátkou dobu, stěžovatelka jako státní příspěvková organizace (či její právní předchůdce - Scénografický ústav) se o ně dlouhou dobu starala, na jejich údržbu, rekonstrukci či obnovu vydal stát v minulosti nemalé prostředky, a i nadále je stěžovatelka potřebuje pro plnění svých nezastupitelných úkolů. Prostřednictvím zákona č. 172/1991 Sb. zákonodárce vymezil majetek, s nímž obce nemohly nakládat jako vlastník, a u něhož zákonodárce shledal důvody pro jeho přechod na obce. Logickým důsledkem v zákoně zvolené konstrukce je skutečnost, že na obce přecházel majetek, s nímž stát po dlouhá desetiletí hospodařil, případně do něj v minulosti investoval prostředky. Nedošlo-li by k přechodu tohoto majetku na obce, tak by pro něj zřejmě nalezl uplatnění pro vlastní činnost či činnost svých příspěvkových organizací. Takovou okolnost však Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem nepovažuje za netypickou, kterou by zákonodárce nemohl upravit. To platí bezpochyby i pro § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jímž sám stát prostřednictvím moci zákonodárné určil, jaký majetek z jeho vlastnictví přejde na obce. Ústavní soud tak neshledal v posuzované věci namítaný přepjatý formalizmus při výkladu právního předpisu či porušení zásad spravedlnosti či dobrých mravů.

13. Na jednu stranu platí teze, na niž poukázala stěžovatelka, že nelze orgánům veřejné moci, a především obecným soudům, tolerovat přehnaně formalistický postup, při němž je užito sofistikovaného odůvodnění k obhajobě zřejmé nespravedlnosti. Ústavní soud pro takové případy zdůraznil, že obecný soud není vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, vyžaduje-li to účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 428/06 (N 215/51 SbNU 673)]. Na druhou stranu nelze ztrácet ze zřetele, že obecné soudy nemohou příliš extenzivním výkladem nahrazovat činnost zákonodárce, neboť by tak docházelo k narušení dělby moci ve státě. Úlohou soudní moci je totiž interpretace a aplikace právních norem a naplnění vůle zákonodárce, nikoli prostřednictvím výkladu pozměňování této vůle, jež je vyjádřena v jednotlivých právních normách [nález ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (N 3/76 SbNU 63), bod 31.]. Stejně tak nemohou soudy příliš restriktivním výkladem popírat vůli zákonodárce vyjádřenou textem právního předpisu. Upuštění od aplikace zákona č. 172/1991 Sb. způsobem a z důvodů, jak požaduje stěžovatelka, by již představovalo nepřípustné nahrazování či popírání vůle zákonodárce vyjádřené v zákoně.

14. S ohledem na výše uvedené (bod 12.) Ústavní soud neshledal, že by se městský soud či Nejvyšší soud dopustily při posouzení věci porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Soudy totiž objasnily, proč vyšly z § 2a zákona č. 172/1991 Sb., přičemž stěžovatelka neprokázala, že by tak porušily některou součást ústavního pořádku.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020


Jan Filip v. r.
předseda senátu