IV.ÚS 201/99 ze dne 14. 5. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
IV. ÚS 201/99











Ústavní soud rozhodl dne 14. května 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupené JUDr. K. B., advokátem, proti rozsudkům Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 1998, čj. 11 C 80/98-21, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 1999, čj. 25 Co 856/98-39,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, jakož i čl. 3 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy totiž neprovedly důkazy, z nichž by bylo patrno, že předmětný byt nikdy nebyl bytem podnikovým, ale byl vždy majetku města, a při svém rozhodování nevzaly v úvahu fakt nedoložení důkazů o tom, že tehdejší zaměstnavatel žalovaného, tj. ČKD Hradec Králové, byl skutečně vlastníkem tohoto bytu a dále že přidělení tohoto bytu by bylo vázáno na výkon práce u zaměstnavatele. Z těchto, jakož i z dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu 11 C 80/98 Okresního soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podáním ze dne 9. 4. 1998 podala u tohoto soudu žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu a určení nájemce bytu s odůvodněním, že mezi ní a žalovaným nedošlo k dohodě o nájmu bytu. Již citovaným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta, když okresní soud z rozhodnutí o přidělení podnikového bytu ze dne 14. 5. 1975 zjistil, že předmětný byt byl žalovanému přidělen jako byt podnikový, a dospěl proto k závěru, že v daném případě nevzniklo právo společného užívání bytu manžely, neboť právo užívat byt svědčilo pouze žalovanému. Novelou občanského zákoníku (§ 871 odst. 1) se toto užívací právo žalovaného změnilo v nájem a tento stav, kdy nájemce bytu je pouze žalovaný, trvá doposud. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že předmětný byt byl přidělen žalovanému jako byt podnikový, a tedy jen žalovanému mohlo vzniknout právo užívání bytu. I v dalších směrech se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, neboť argumenty, o které opírá svou ústavní stížnost, jdou zcela stranou podstaty věci. Podle ustanovení § 182 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ustanovení § 172 - 181, tedy i ustanovení o společném bytu manžely, neplatila pro byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace. Pojem bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace byl definován v ustanovení § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., a to tak, že takovým bytem se rozumí i byty podnikové. Podle ustanovení § 66 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, byly za podnikové byty považovány byty trvale určené pro ubytování pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly nebo získají ze státní bytové výstavby. Z posléze citovaného ustanovení je tedy evidentní, že u tohoto typu bytu nebylo nepodmíněnou podmínkou jeho povahy vlastnické právo organizace k domu, v němž se byt nacházel. Také Ústavní soud zjišťuje z rozhodnutí o přidělení podnikového bytu vydaného bytovým odborem bývalého Městského národního výboru v Hradci Králové dne 14. 5. 1975 pod č. 223/75, že tento byt byl jako podnikový byt přidělen bývalému manželi stěžovatelky L. P. proto, že podle § 8 zákona č. 41/1964 Sb. byl zapsán v seznamu uchazečů organizace podle § 15 citovaného zákona, přičemž tento pořadník byl ve smyslu § 16 tohoto zákona schválen rozhodnutím zmíněného správního orgánu ze dne 14. 5. 1975. Stěžovatelka měla tedy i za trvání manželství k tomuto bytu vždy jen odvozené právo, a nemohla se proto stát nájemkyní bytu ani vzhledem k ustanovení § 871 nyní platného občanského zákoníku.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.



Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 14. května 1999


JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu