IV.ÚS 214/98 ze dne 6. 5. 1999
N 69/14 SbNU 95
K rovnosti účastníků v řízení o návrhu na prohlášení konkursu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení
s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti
společnosti S., a.s., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem, sp. zn. K 185/95, ze dne 23. 3. 1998, za účasti Krajského
soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. K 185/95, ze
dne 23. 3. 1998, se
zrušuje.


Odůvodnění

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, zrušení shora označeného rozhodnutí
Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla vyloučena z uspokojení
v konkurzu prohlášeného na majetek dlužníka společnosti G.,
s.r.o., přihláška pohledávky stěžovatelky jako konkurzního
věřitele, a to jako přihláška podaná po zákonem stanovené lhůtě.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že dne 20. 4. 1995
podala u Krajského soudu v Ústí nad Labem návrh na prohlášení
konkurzu na majetek dlužníka, společnosti G., s. r. o. Krajský
soud v Ústí nad Labem svým usnesením, sp. zn. K 57/95, ze dne 28.
6. 1995, však návrh stěžovatelky zamítl. K jejímu odvolání Vrchní
soud v Praze, jako soud odvolací, napadené usnesení zrušil
usnesením, sp. zn. 4 Ko 192/95, ze dne 24. 5. 1996, a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. Mezitím podal u téhož krajského
soudu na majetek téhož dlužníka další návrh na prohlášení konkurzu
pro stěžovatelku neznámý navrhovatel a soud na jeho základě vydal
usnesení, sp. zn. K 185/95, ze dne 17. 5. 1996, o prohlášení
konkurzu, které však stěžovatelce nedoručil. Řízení o návrhu
stěžovatelky, vedené pod sp. zn. K 57/95, pak Krajský soud v Ústí
nad Labem usnesením ze dne 14. 5. 1997 zastavil z důvodu překážky
věci rozhodnuté, a to s odvoláním na usnesení svého soudu, sp. zn.
K 185/95, ze dne 17. 5. 1996. K odvolání stěžovatelky odvolací
Vrchní soud v Praze usnesením, sp. zn. 4 Ko 218/97, ze dne 23. 9.
1997, napadené usnesení o zastavení řízení potvrdil. Stěžovatelka
podala proti tomuto usnesení dovolání, které však Nejvyšší soud ČR
svým usnesením, sp. zn. 1 Odon 133/97, ze dne 26. 2. 1998, jako
nepřípustné odmítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na
to, že zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, byl zákonem
č. 94/1996 Sb. s účinností od 1. 6. 1996 doplněn i o ustanovení
§ 4 odst. 4, které stanoví, že návrh dalšího navrhovatele na
prohlášení konkurzu na majetek stejného dlužníka podaný dříve, než
soud pravomocně rozhodl o prohlášení konkurzu, se považuje za
přistoupení k řízení, a to ode dne podání návrhu; další
navrhovatel musí však přijmout stav řízení, v němž je při jeho
přistoupení. Krajský soud tedy podle názoru stěžovatelky pochybil,
když návrh jiného věřitele na prohlášení konkurzu, vedený pod sp.
zn. K185/95, nepovažoval podle výše zmíněného ustanovení § 4 odst.
4 novelizovaného zákona o konkurzu a vyrovnání za návrh na
přistoupení k řízení, probíhajícím již k návrhu stěžovatelky pod
sp. zn. K 57/95. V řízení, vedeném pod sp. zn. K 185/95, naopak
protiprávně pokračoval a vydával v něm rozhodnutí, včetně ústavní
stížností napadeného usnesení ze dne 23. 3. 1998. Stěžovatelka
vyslovuje názor, že tímto postupem soud porušil zásadu
spravedlivého procesu, zaručenou v tomto případě v čl. 36 odst.
1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 96 odst. 1 Ústavy
ČR, a navrhuje, aby Ústavní soud stížností napadené usnesení
zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal
vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a připojil si spisy
tohoto soudu, sp. zn. K 57/95 a sp. zn. K 185/95.

Poté, co se seznámil s jejich obsahem, dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu připojených spisů je patrno, že údaje stěžovatelky
uváděné v důvodech její ústavní stížnosti, týkající se postupu
soudu ve věcech vedených pod sp. zn. K 57/95 a K 185/95,
odpovídají skutečnosti. Rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad
Labem, sp. zn. K 57/95, ze dne 14. 5. 1997, bylo řízení o návrhu
na prohlášení konkurzu podaném stěžovatelkou již 20. 4. 1995
zastaveno, a to z důvodu překážky věci rozhodnuté - s poukazem na
rozhodnutí téhož soudu ze dne 17. 5. 1996 o prohlášení konkurzu na
majetek téhož dlužníka, zahájeném k návrhu jiného věřitele, který
však byl podán později než návrh podaný stěžovatelkou. Ze spisu je
také patrno, že rozhodnutí krajského soudu ze dne 17. 5. 1996,
jímž byl prohlášen konkurz k návrhu jiného věřitele, stěžovatelce
nebylo doručováno, naopak, stěžovatelka byla v řízení, vedeném pod
sp. zn. K 57/95, ještě dne 4. 7. 1996 soudem vyzývána, aby
zaplatila zálohu na náklady konkurzu s tím, že v případě
nezaplacení zálohy soud řízení zastaví. Stěžovatelka tuto zálohu
zaplatila a důvodně tak očekávala vydání rozhodnutí o jí podaném
návrhu. Krajský soud však, jak již shora uvedeno, řízení o jí
podaném návrhu zastavil. V odvolání proti uvedenému rozhodnutí
stěžovatelka zejména namítala, že podáním jejího návrhu na
prohlášení konkurzu bylo řízení zahájeno a způsobilo tak překážku
litispendence s důsledkem, že v téže věci, tedy proti témuž
dlužníkovi, nemohlo u soudu probíhat jiné řízení. Další návrh by
proto bylo zásadně možné považovat pouze za přistoupení
k původnímu návrhu stěžovatelky. V opačném případě bylo třeba
později zahájené řízení zastavit podle ustanovení § 104 odst. 1 o.
s. ř. V rozhodnutí o odvolání Vrchní soud v Praze, jako odvolací
soud, napadené usnesení potvrdil s tím, že rozhodnutí o prohlášení
konkurzu je pravomocné, a nemůže tak přicházet v úvahu jiný
postup, než stávající řízení zastavit podle ustanovení § 104 odst.
1 o. s. ř. Stěžovatelka pak také proti rozhodnutí vrchního soudu
podala dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl, neboť směřovalo
proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Námitkám
stěžovatelky, že ve věci, vedené u soudu prvního stupně pod sp.
zn. K 185/95, s ní nebylo a není jednáno jako s účastníkem řízení,
a že jí rozhodnutí v něm vydaná nebyla bezdůvodně doručována,
nicméně Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil.
Podle jeho názoru měly totiž nejpozději dnem 1. 6. 1996 soudy
považovat návrh jiného věřitele (společnosti Prova a Kadlec) za
přistoupení k návrhu stěžovatelky a stěžovatelka byla proto
účastníkem řízení i ve věci vedené u soudu pod sp. zn. K 185/95.

Ústavní soud na základě shora uvedených zjištění,
s přihlédnutím k nesprávnému postupu soudu ve věci, vedené pod sp.
zn. K 185/95, kdy mělo být řízení o později podaném návrhu na
prohlášení konkurzu jiným věřitelem na majetek téhož dlužníka
ihned pro překážku věci, k návrhu stěžovatelky zahájené,
zastaveno, jakož i s přihlédnutím k novelizovanému ustanovení
§ 4 - jeho odstavci 4 - zákona o konkurzu a vyrovnání, v podstatě
shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR (který však rozhodoval
nikoliv ve věci, vedené pod sp. zn. K 185/95) je toho názoru, že
stěžovatelku bylo třeba považovat nejen za účastnici řízení,
vedeného pod sp. zn. K 57/95, zahájeného k jejímu návrhu, ale také
za účastnici řízení, vedeného u téhož soudu proti témuž dlužníkovi
pod sp. zn. K 185/95 (zahájeného na návrh jiných dlužníkových
věřitelů), a nebylo-li s ní takto jako s účastníkem řízení v této
posledně jmenované věci - v níž také bylo vydáno napadené usnesení
- jednáno, byla tímto postupem soudu, a to včetně vydání
napadeného usnesení, jakkoliv je toto usnesení formálně posuzováno
správné, porušena procesní práva stěžovatelky jako účastníka
řízení a zároveň také její práva, zaručovaná čl. 36 odst. 1 , čl.
37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů bylo proto
napadené usnesení zrušeno [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].



Poučení: proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 6. května 1999