IV.ÚS 215/09 ze dne 3. 3. 2009
N 44/52 SbNU 443
K výkladu důvodů hodných zvláštního zřetele při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného - ze dne 3. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 215/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 453/2008-32 ze dne 3. prosince 2008, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stěžovatelka je povinna zaplatit protistraně náklady odvolacího řízení.

Výrok

I. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 453/2008-32 ze dne 3. prosince 2008 bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 453/2008-32 ze dne 3. prosince 2008 se zrušuje.


Odůvodnění



I.

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka, s odkazem na zásah do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 5 C 243/2008 Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Jihlavě č. j. 5 C 243/2008-13 ze dne 22. září 2008 bylo po stěžovatelkou učiněném zpětvzetí žaloby zastaveno řízení, ve kterém se stěžovatelka domáhala proti žalované H. D. (dále jen "žalovaná") vyklizení specifikovaného bytu (výrok I), a žalované byla uložena povinnost uhradit stěžovatelce na nákladech řízení částku 7 854 Kč (výrok II). K odvolání žalované Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), a stěžovatelce uložil nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 1 600 Kč.

V odůvodnění výroku I stížností napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, krajský soud uvedl, že je pravda, že žalovaná užívala byt bez právního důvodu, avšak je nutné zohlednit, že jakmile se žalovaná dozvěděla o žádosti stěžovatelky na vyklizení bytu, začala ihned s přípravami na vyklizení. Je samozřejmé, že v tak krátké lhůtě pouhých pěti dnů (lhůta byla v přípise stěžovatelky ze dne 28. července 2008, doručeném žalované dne 1. srpna 2008, stanovena nejpozději do dne 4. srpna 2008) nebyla schopna vyklizení zajistit. I ustanovení § 160 občanského soudního řádu stanoví minimální dobu pro vyklizení bytu 15 dnů, a to právě za tím účelem, aby vyklizovaný měl dostatek času vyklizení realizovat. Pokud stěžovatelka trvala na tak krátké lhůtě, nebyla ji žalovaná schopna splnit. Krajský soud má proto za to, že právě popsaná časová chronologie počínaje od výzvy k vyklizení až po jeho dobrovolnou realizaci bez toho, že by žalovaná věděla o podané žalobě na vyklizení, jsou okolnostmi zvláštního zřetele hodnými ve smyslu ustanovení § 150 občanského soudního řádu k nepřiznání nákladů řízení, na které by jinak stěžovatelka měla s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu právo.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvádí, že žalovaná měla dostatek času byt vyklidit, a to více času, než dedukuje krajský soud. Podle smlouvy, jíž byl žalované přenechán byt do podnájmu na dobu určitou od 1. dubna 2006 do 1. dubna 2007, měla žalovaná byt vyklidit do dvou dnů po skončení platnosti smlouvy, avšak žalovaná byt užívala ještě dne 20. srpna 2008, tedy v den podání žaloby o vyklizení bytu. Stěžovatelka zpochybňuje soudem shledanou existenci okolností hodných zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 občanského soudního řádu opodstatňujících nepřiznání nákladů řízení. Přinejmenším patnáctidenní lhůta, kterou měla podle krajského soudu dostat žalovaná k vyklizení bytu, byla podle stěžovatelky ve skutečnosti nejen splněna, ale i překročena, neboť žaloba o vyklizení bytu byla stěžovatelkou podána až dne 20. srpna 2008, tedy devatenáctého dne poté, co byla výzva k vyklizení bytu ze dne 28. července 2008 doručena stěžovatelce, nikoli hned dne 5. srpna 2008, tedy bezprostředně poté, co ve stanovené lhůtě (do dne 4. srpna 2008) žalovaná byt nevyklidila. Navíc má stěžovatelka za to, že tvrzení krajského soudu o patnáctidenní lhůtě k vyklizení bytu dle ustanovení § 160 občanského soudního řádu bylo zcela účelové, neboť toto ustanovení hovoří o lhůtě stanovené pro rozhodnutí soudu. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1378/07 ze dne 31. 10. 2007 (N 176/47 SbNU 347) stěžovatelka krajskému soudu vytýká též pochybení spočívající v tom, že před svým rozhodnutím nedal nijak najevo, že uvažuje o aplikaci § 150 občanského soudního řádu, a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatelka mohla k eventuelnímu uplatnění postupu podle tohoto ustanovení vyjádřit.



II.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření krajského soudu. V tomto vyjádření, které poskytl Ústavnímu soudu předseda senátu 54 Co JUDr. Zbyněk Poledna, krajský soud pouze odkázal na v záhlaví citované rozhodnutí.

S ohledem na tuto skutečnost nebylo vyjádření krajského soudu zasláno k replice stěžovatelce.

Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a oba účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

III.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 5 C 243/2008 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelka stručně shrnuto krajskému soudu vytýká pochybení v rozhodnutí o nákladech řízení, když dle jejího přesvědčení nebyly dány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu, postup dle tohoto ustanovení krajský soud nedostatečně zdůvodnil a konečně pochybil též v tom, že účastníky řízení o záměru aplikace tohoto postupu předem nevyrozuměl a nedal jim možnost se k němu vyjádřit.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně zabýval. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, včetně stanovení jejich výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavněprávní dimenze také např. tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti; viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319).

Podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu soud nemusí výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o výši nákladů řízení ve vazbě na majetkové a sociální poměry účastníků řízení) a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)]. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny; viz např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433) nebo nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339).

S vazbou na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě krajský soud o použití § 150 občanského soudního řádu rozhodl, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu. Neposuzoval zejména výši nákladů řízení a nijak nezjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka. Postup krajského soudu týkající se této části rozhodnutí není též přesvědčivě odůvodněn, a to ani ve vztahu k délce lhůty, kterou měla žalovaná k dispozici k tomu, aby zabránila zbytečnému vynaložení nákladů soudního řízení. Krajský soud se zabýval pouze délkou lhůty uplynulé od doručení výzvy k vyklizení bytu ze dne 28. července 2008 žalované do konce touto výzvou stanovené lhůty, tedy do dne 4. srpna 2008, nezabýval se však nijak lhůtou, která ode dne doručení této výzvy uplynula do podání žaloby o vyklizení bytu. Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že tím bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť krajský soud aplikoval běžné právo ústavně nekonformním způsobem a dopustil se libovolného jednání.

Podle judikatury Ústavního soudu z práva na spravedlivý proces vyplývá též povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a aby mohli vznášet tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit; viz např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1378/07 ze dne 31. 10. 2007 (N 176/47 SbNU 347). Tento požadavek vyplývá v obecné rovině z práva na spravedlivý proces a k takovému postupu obecný soud výslovně zavazuje i ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu. Tato povinnost je pak ještě naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu, a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva.

Uvedené závěry lze vztáhnout i na projednávaný případ. Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 5 C 243/2008, krajský soud nedal nijak najevo před svým rozhodnutím, že uvažuje o použití možnosti dané ustanovením § 150 občanského soudního řádu, a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se účastníci mohli vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle uvedeného ustanovení. I tyto důvody tedy v projednávaném případě vedly Ústavní soud k závěru, že postupem krajského soudu došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka ve v záhlaví citovaném rozhodnutí spatřuje také porušení svého ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí i s ohledem na zachování práva na rovnost účastníků v řízení, avšak jakoukoli nerovnost v přístupu krajského soudu k žalované a stěžovatelce, a tedy ani porušení tohoto práva stěžovatelky, neshledal. Ostatně stěžovatelka na podporu tvrzeného porušení svého práva na rovnost účastníků v řízení žádné konkrétní skutečnosti, v nichž by porušení tohoto práva bylo možno spatřovat, neuvedla.



IV.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti vyhovět a v záhlaví citované rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.