IV.ÚS 2156/16 ze dne 21. 7. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem Maiselova 60/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. dubna 2016 č. j. 6 Co 622/2016-205, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Okresního soudu v Českých Budějovicích a 2) Magistrátu města České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu 1. 7. 2016, napadá rozsudek označený v záhlaví usnesení a tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") uvádějící, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, čl. 36 odst. 1 Listiny (garantující přístup k soudu při využití stanoveného postupu), čl. 38 odst. 2 Listiny (uvádějící práva účastníka řízení), čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") uvádějící, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čl. 2 odst. 3 Ústavy (ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo), čl. 90 Ústavy (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; jen soud rozhoduje o vině a trestu) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zaručující rovněž právo na spravedlivý proces).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci péče o nezletilé dcery stěžovatele, E. a A. rozhodl rozsudkem ze dne 14. 1. 2016 č. j. 13 Nc 3116/2015-138 o návrhu jejich matky Z. O. na úpravu péče a určení výživného tak, že dnem 1. 4. 2015 svěřil obě nezletilé děti do péče matky a otci stanovil výživné na nezl. A. ve výši 11 000,- Kč měsíčně a na nezl. E. ve výši 9 000,- Kč měsíčně s tím, že takto stanovené výživné bude zčásti ukládáno na spořící účty nezletilých dcer, které bylo uloženo zřídit stěžovateli v určené lhůtě. Otci byla dále uložena povinnost zasílat matce každoročně výpisy z těchto účtů a sdělení o jejich založení. Soud prvního stupně rovněž vypočetl nedoplatek na výživném jak nezl. A., tak i nezl. E.

Nalézací soud z provedeného dokazování zjistil, že matka dětí je vedena jako uchazečka o zaměstnání od července 2015 a je jí vyplácena podpora v nezaměstnanosti ve výši 10 400,- Kč měsíčně, přičemž náklady na bydlení v nájemním bytě činí 14 000,- Kč měsíčně. Otec nezletilých dětí je zaměstnán ve firmě svého otce s platem 8 900,- Kč měsíčně a pobírá invalidní důchod ve výši 6 100,- Kč měsíčně. Jeho majetkové poměry jsou dobré, neboť je vlastníkem tří činžovních domů v Českých Budějovicích, z nich má příjmy z pronájmu ve výši 67 500,- Kč měsíčně, je předsedou představenstva společnosti Rybníky Šumava a. s. a v roce 2015 převedl svůj obchodní podíl v rodinné firmě X za částku 100 000,- Kč na svého otce.

Krajský soud v Českých Budějovicích na základě odvolání stěžovatele a matky dětí rozsudkem ze dne 19. dubna 2016 č. j. 6 Co 622/2016-205 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I. (výrok I.) a citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích II. až VII. tak, že otci uložil povinnost přispívat od 1. 4. 2015 na výživu nezl. A částkou 11 000,- Kč měsíčně s tím, že z této částky je částka 8 000,- Kč určena k výplatě k rukám matky jako běžné výživné a zůstatek ve výši 3 000,- Kč bude ukládán na již zřízený účet nezletilé. Na výživu nezl. E. je otec povinen přispívat částkou 9 000,- Kč měsíčně, z níž 6 000,- Kč bude vyplaceno k rukám matky a 3 000,-Kč má být uloženo na již zřízený účet nezletilé (výrok II.).

Odvolací soud vypočetl nedoplatek na výživném od 1. 4. 2015 do 19. 4. 2016 na nezl. A. na běžném výživném ve výši 36 000,- Kč a nedoplatek na spořící složce výživného ve výši 36 000,- Kč; nedoplatek na výživném ve výše uvedeném období na běžném výživném na nezl. E. stanovil částkou 12 000,- Kč a na spořící složce částkou 36 000,- Kč (výrok II).

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterou tento soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o výši výživného na obě nezletilé dcery stěžovatele a stanovil dluh na výživném.

Podle názoru stěžovatele měly soudy při svém rozhodování postupovat tak, aby zohlednily i výdaje stěžovatele spojené s jeho příjmem, tj. náklady na opravy a rekonstrukci zmíněných nemovitostí a odečetly od výše hrubého příjmu alespoň "paušál ve výši 30 %", přičemž z této částky měly odečíst dalších 15 % odpovídajících dani z příjmu. Jestliže jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací při rozhodování o výši výživného k jeho nezletilým dětem vycházely hlavně z jeho hrubých příjmů z nájemného, je prý takový postup diskriminační. Stěžovatel následně sám vypočetl svůj čistý měsíční příjem na částku cca 55 000,- Kč, které prý neodpovídá stanovené výživné v celkové částce 20 000,- Kč na obě nezletilé děti.

Stěžovatel dále namítá, že předmětné činžovní domy musel nákladně rekonstruovat a investoval do nich značné finanční prostředky, aby z nich mohl získávat vyšší nájemné, což prý však soudy nevzaly v úvahu a touto námitkou se nezabývaly.

IV.

Projednávaná ústavní stížnost byla podána včas a splňuje všechny náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za nich může do jejich rozhodování zasahovat (srovnej nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 94/94, N 34/3 SbNU 257). Vyložil rovněž, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím (ne)došlo k zásahu do základních práv, zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě, představuje-li porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustným způsobem postihuje některé ze základních práv nebo svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výsledkem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Z pohledu výše uvedených principů přezkoumávání ústavnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že takovými vadami rozsudek odvolacího soudu netrpí.

Ústavní soud k otázce výše vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti již mnohokrát zdůraznil, že je věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím ke všem okolnostem specifickým v projednávané věci i v souvislosti se zásadou volného hodnocení důkazů rozhodly o výši výživného.

Odvolací soud vycházel při svém rozhodování z ustanovení § 911, § 913 odst. 1 a § 915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přičemž přihlédl jak k odůvodněným potřebám obou nezletilých dětí, tak i k možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům obou rodičů. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že se otec nevzdal svého obchodního podílu v rodinné firmě ve snaze snížit své možnosti a schopnosti přispívat na výživu svých nezletilých dcer bezdůvodně, ale pod tlakem zhoršeného zdravotního stavu, přičemž zcela souhlasil s názorem soudu prvního stupně v tom, že nelze při stanovení výše výživného zohlednit výdaje spojené s investicemi do jeho činžovních domů, neboť jde o výdaje, jimiž si stěžovatel zvyšuje hodnotu svého majetku a tyto výdaje nelze upřednostnit před jeho vyživovací povinností k nezletilým dcerám. Odvolací soud tak správně při svém rozhodování vzal v úvahu nejen ýdělkové možnosti a schopnosti, ale rovněž majetkové poměry stěžovatele jako povinného k výživě jeho nezletilých dcer.

Ústavní soud nemá, co by závěrům odvolacího soudu z hlediska ústavnosti vytknul.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu