IV.ÚS 2221/14 ze dne 22. 7. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatelů Petry Steinerové a Petra Steinera, právně zastoupených advokátem JUDr. Ladislavem Novotným, tř. 9. května 1282, Tábor, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. 23 C 198/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozsudku.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku společně a nerozdílně částku 5.972,- Kč a nahradit mu náklady řízení. Předmětem sporu mezi účastníky řízení bylo právo vedlejšího účastníka na zaplacení poplatku z prodlení za opožděné platby spojené s užíváním bytu ve vlastnictví vedlejšího účastníka, resp. jeho právních předchůdců. V předchozím soudním řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky řízení vznikl nájemní vztah na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 27. 5. 2009. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 6. 2009 do 30. 11. 2009. Nájemní vztah byl následně prodloužen až do 30. 5. 2010. Vedlejší účastník v řízení před soudem tvrdil, že doba nájmu byla opětovně prodloužena na základě ujednání ze dne 6. 6. 2010. Stěžovatelé mají za to, že nájem bytu zanikl uplynutím sjednané doby nájmu ke dni 30. 5. 2010 a s ohledem na uplynutí doby nájmu nemohl být nájemní vztah prodloužen na základě ujednání ze dne 6. 6. 2010.

Podané žalobě okresní soud vyhověl, a to s ohledem na dikci ustanovení § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "O.Z."). Nalézací soud přitom vyšel z úvahy, dle níž není rozhodné, zda mezi účastníky předchozího řízení existoval v rozhodném období nájemní vztah, neboť pro období po zániku nájmu bytu do doby jeho faktického vyklizení jsou stěžovatelé povinni hradit nájemné a služby spojené s užíváním bytu, včetně případného poplatku z prodlení.

Stěžovatelé považují interpretaci a aplikaci ustanovení § 712a OZ za ústavně nekonformní a rozhodnutím okresního soudu došlo k zásahu do jejich vlastnického práva.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387, sp. zn. III.ÚS 404/04, Sb. n.u., sv. 3, str. 421 či usnesení sp. zn. IV.ÚS 336/02, III.ÚS 298/02, III.ÚS 2097/08 a II.ÚS 2538/09 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší
újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.

Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2014

Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu