IV.ÚS 2304/14 ze dne 22. 7. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatele K. R., právně zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Bejčkem, Bubenská 1, Praha 7, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 33 Nt 405/2014 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 14 To 300/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.
Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže podle ustanovení § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. z., trestný čin podílnictví § 214 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) tr. z. a pro trestné činy krádeže podle § 205 odst. 2 tr. z. a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. z. spáchané rovněž ve spolupachatelství podle § 23 tr. z.

Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 4. 2014 sp. zn. 33 Nt 1207/2014 vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961. Dne 7. 5. 2014 požádal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce o propuštění z vazby na svobodu, což odůvodnil tím, že dosud zjištěné okolnosti nenasvědčují tomu, že se dopustil jednání uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání, není ani dána obava, že by mohl ovlivňovat konkrétní svědky. Současně stěžovatel navrhl přijetí záruky jeho matky paní J. R.

Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu byl návrh stěžovatele na propuštění z vazby zamítnut a záruka paní J. R. nebyla přijata. Okresní soud dospěl k závěru, že ve věci stěžovatele existují důvody vazby podle ustanovení § 67 písm. b) a c) tr. ř. K podanému odvolání rozhodl Krajský soud v Praze tak, že v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby se zamítá, neboť je dán její důvod podle § 67 písm. c) tr. ř. Nabídnutá záruka matky stěžovatele nebyla přijata.

V podané ústavní stížnosti vychází stěžovatel především z přesvědčení, že u něj nejsou dány důvody vazby. Důvodem pak má být především ta skutečnost, že v posledních letech nebyl pro majetkovou trestnou činnost trestán, přičemž poslední trest vykonal 16. 6. 2011. V případě stěžovatele se nejedná o recidivistu, který by páchal trestnou činnost okamžitě po propuštění. Z uvedeného pak vyvozuje, že není pravděpodobné, že by se stěžovatel po propuštění z vazby dopouštěl další trestné činnosti. V odůvodnění usnesení chybí konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývaly důvody vazby. V souvislosti s uvedeným pak odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 62/96, podle něhož musí být důvody vazby jednoznačně předestřeny. Soud v tomto případě vycházel pouze a jedině z faktu, že stěžovatel byl v minulosti trestán. V soudním řízení nebyla předestřena konkrétní obava, na základě které by bylo lze dovodit, že stěžovatel bude v páchání trestné činnosti pokračovat. Obviněnému paradoxně přitěžuje skutečnost, že se doznal ke krádeži sekery v hodnotě cca 600,- Kč. Ve vztahu k této trestní činnosti je vazba zjevně nepřiměřená. Posouzení vazebních důvodů plyne v projednávaném případě jen z toho, že je stěžovatel trestně stíhán, což je však v rozporu se závěry Ústavního soudu obsažených v nálezu sp. zn. I. ÚS 2208/13.

Soudy se řádně nevypořádaly ani s tím, že manželka stěžovatele porodila dítě s vrozenou srdeční vadou, které nyní čeká již třetí náročná operace a je tak nezbytné, aby se stěžovatel řádně staral o nezletilé děti.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V souvislosti s podanou ústavní stížností je třeba poukázat na skutečnost, že napadené usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 33 Nt 405/2014 bylo jako celek zrušeno již usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 14 To 300/2014. Ústavní soud tak v podstatě nemá v této části de iure o čem rozhodovat. Z uvedeného důvodu pak považuje stížnostní žádání stěžovatele na zrušení usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 33 Nt 405/2014 za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o ÚS).

Ke zbývající části ústavní stížnosti, tj. té, která se vztahuje k návrhu stěžovatele na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 14 To 300/2014, Ústavní soud uvádí, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.

Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).

Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního
řádu.

Podle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě podstatné především zhodnocení toho, jak se krajský soud vypořádal s odůvodněním důvodu vazby daného ustanovením § 67 písm. c) tr. ř. Z citovaného ustanovení se podává, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že tento vycházel primárně z trestní minulosti stěžovatele, kterou ve své úvaze propojil s novou skutečností, kterou je důvodné podezření ze spáchání tří dalších skutků. Nelze tedy přistoupit na závěr, že by obava soudu z dalšího páchání trestné činnosti vycházela pouze a jedině z toho, že je stěžovatel trestě stíhán. V případě, že by obecné soudy v souvislosti s uvalením vazby nemohly přihlížet k tomu, zda a případně kolikrát byl obviněný v minulosti trestán, stalo by se ustanovení § 67 písm. c) obsolentním. Stěžovatel má v rejstříku trestů osm záznamů, přičemž v současné době byl obviněn ze spáchání dalších třech skutků. Okolnost, že se stěžovatel z výkonu trestu vrátil v polovině roku 2011 a ze spáchání dalšího trestného činu byl obviněn "až" na počátku roku 2014, nemůže ovlivnit posuzování předstižné vazby v jeho prospěch, neboť tato doba je příliš krátká na to, aby nevzbudila důvodnou obavu z jeho dalšího jednání (na tomto místě není od věci poukázat např. na ustanovení § 205 odst. 2 tr. z., v němž zákonodárce považuje za právně relevantní recidivu krádeže spáchané v období tří let od odsouzení nebo potrestání). Jinými slovy řečeno, skutečnost, že stěžovatel nebyl po dobu více jak dvou let obviněn z trestného činu, ještě neznamená, že by s ohledem na jeho trestní minulost nemohla krajskému soudu vzniknout obava z páchání jeho další trestné činnosti.

V souvislosti s aplikací ustanovení § 67 písm. c) jde primárně o posouzení míry pravděpodobnosti páchání další trestné činnosti. Z napadeného usnesení krajského soudu lze přitom jednoznačně seznat, které skutečnosti vzal jmenovaný soud v úvahu - trestní minulost obviněného a vznesení nových obvinění.

Namítá-li stěžovatel nedostatečnost odůvodnění napadeného usnesení ve vztahu k poskytnuté záruce nebo k jeho aktuální rodinné situaci, lze jej zcela odkázat na odůvodnění odvolacího soudu. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se krajský soud se vznesenými námitkami v rámci svého odůvodnění řádně vypořádal.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2014

Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu