IV.ÚS 2327/14 ze dne 23. 9. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Nového, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci č. j. 12 Co 238/2014-166 ze dne 26. května 2014 a proti výrokům III., IV. a V. rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 25 C 187/2013-144 ze dne 17. února 2014, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 25 C 187/2013-159 ze dne 11. dubna 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené Ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 25 C 187/2013 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 25 C 187/2013-144 ze dne 17. února 2014, ve znění opravného usnesení č. j. 25 C 187/2013-159 ze dne 11. dubna 2014, částečně vyhověl žalobě stěžovatele a uložil žalovanému Jaroslavu Novotnému (dále jen "žalovaný") povinnost zaplatit stěžovateli částku 26.426,40 Kč spolu s úrokem s prodlení ve výši 7,05% ročně z této částky od 31. května 2013 do zaplacení (výrok I.), žalobu, aby žalovaný byl zavázán zaplatit stěžovateli částku 3.123,60 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 546,83 Kč (výrok IV.) a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 4.424,38 Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatele proti výrokům III., IV. a V. rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci usnesením č. j. 12 Co 238/2014-166 ze dne 26. května 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně v těchto napadených výrocích potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.)

Soud prvního stupně v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí (v souvislosti s odůvodněním počátku prodlení žalovaného a okamžiku, od kterého uložil žalovanému zaplatiti stěžovateli úroky z prodlení) mimo jiné uvedl, že v řízení nebylo prokázáno doručení určité předžalobní výzvy žalovanému. O náhradě nákladů řízení bylo pak podle jeho odůvodnění rozhodnuto podle kritérií ust. § 142a odst. 1 o.s.ř., když v řízení nebylo doloženo odeslání řádné předžalobní výzvy žalovanému, a stěžovateli proto nemohla být přiznána náhrada nákladů řízení. Okolnosti ve smyslu ust. § 142a odst. 2 o.s.ř. soudem prvního stupně shledány též nebyly. Tento závěr okresního soudu v celém rozsahu akceptoval též odvolací soud.

Odvolací soud se podle odůvodnění jeho rozhodnutí neztotožnil s odvolací argumentací stěžovatele, že korespondence, která probíhala mezi právními zástupci účastníků před zahájením sporu, by nahrazovala výzvu dle ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. (předžalobní upomínku). Z obsahu spisu podle něj vyplývá, že mezi právními zástupci účastníků skutečně v roce 2012 probíhala korespondence tak, jak to uvádí stěžovatel v odvolání, nicméně v roce 2013 po účinnosti novely občanského soudního řádu již podle odvolacího soudu stěžovatel nedoložil, že by žalovaného k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby vyzval. Přitom právě novelou občanského soudního řádu, účinnou od 1. ledna 2013, byla v ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. stanovena podmínka zaslání výzvy k plnění. Z obsahu spisu podle odvolacího soudu nevyplývá, že by tuto povinnost žalobce splnil, když korespondence mezi právními zástupci žalobců probíhala v roce 2012, přičemž žaloba byla podána dne 23. dubna 2013 a žalobce žádným způsobem nedoložil, že by před podáním žaloby v průběhu roku 2013 výzvu k plnění žalovanému zaslal. Za této situace odvolací soud uzavřel, že stěžovatel nemá na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému právo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se nelze ztotožnit s názorem obou soudů, že by korespondence, která probíhala mezi právními zástupci účastníků před zahájením sporu, nesplňovala naplnění požadavku ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel uvádí, že odvolacím soudem bylo sice konstatováno, že korespondence mezi právními zástupci účastníků probíhala, ale v roce 2012, přičemž žaloba byla podána až 23. dubna 2013 a stěžovatel žádným způsobem nedoložil, že by před podáním žaloby v průběhu roku 2013, po účinnosti novely o.s.ř., výzvu k plnění žalovanému zaslal. Stěžovatel namítá, že novela o. s. ř. hovoří pouze o předžalobní výzvě, která ale mohla být učiněna kdykoli
ve lhůtě ne kratší než 7 dnů před podáním žaloby.

Za výzvu odpovídající ust. § 142a o. s. ř. bylo podle stěžovatele nutno považovat dopis jeho právního zástupce odeslaný doporučeně žalovanému, s textem "... Vás jménem svých klientů vyzývám k neprodlenému jednání o náhradě způsobené škody. V opačném případě budu nucen v souladu s jejich pokyny podat okresnímu soudu žalobu, což si vyžádá další nemalé náklady, které by šly výhradně k Vaší tíži", nebo text v doporučeném dopise ze dne 26. října 2012, zaslaném právnímu zástupci žalovaného "... než budu nucen podat žalobu na náhradu škody a zvýšit tak vydání Vašeho klienta o náklady spojené s vymáháním škody, znovu jej Vaším prostřednictvím vyzývám k jednání o způsobu náhrady škody bez soudní účasti" a zejména pak výzvu v doporučeném dopise ze dne 18. prosince 2012 právnímu zástupci žalovaného s textem "... podle pokynů svých klientů jsem doposud nepodal žalobu k soudu a po dohodě s nimi jsme zadali vypracování znaleckého posudku na výši způsobené škody, který v příloze zasílám. Z posudku je zřejmé, že výše škody způsobené neodborným čištěním činí minimálně částku 28.500,- Kč. ... Za tohoto stavu věci mám za to, že soudní spor a tím i zvýšené náklady by byly zcela nadbytečné. Nicméně bez ochoty ke smírnému vyřešení věci nezbude, než se obrátit na soud". Stěžovatel k tomu uvádí, že na ochotu žalovaného jednat o smírném řešení a na reakci na tuto výzvu podpořenou znaleckým posudkem čekal marně 126 dnů, nikoliv pouze 7, jak minimálně požaduje zákon, a po té podal žalobu. Tři předžalobní výzvy byly podle stěžovatele odeslány sice v roce 2012, nikoliv v roce 2013, jak mu podle ústavní stížnosti k tíži klade soud, ale zákon nikde nevyslovuje požadavek zaslat znovu po novele předžalobní výzvu, která již byla učiněna před novelou.

Stěžovatel dále uvádí, že pakliže mu soud snad ještě vytýká (když z odůvodnění rozhodnutí jednoznačné stanovisko soudu nelze vyčíst), že jeho právní zástupce první výzvu zaslal žalovanému a zbylou korespondenci vedl již jen s právním zástupcem žalovaného, byl by i takový právní názor naprosto nepřijatelný, neboť dle etického kodexu advokáta je-li osoba, se kterou poskytovaná právní služba souvisí, zastoupena advokátem, nesmí s ní advokát jednat přímo bez předchozího souhlasu advokáta, který ji zastupuje, ani odmítnout s tímto advokátem jednat.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

K otázce náhrady nákladů řízení pak Ústavní soud dále podotýká, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí případné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Z obsahu těchto přípisů doručených žalovanému a jeho právnímu zástupci, včetně jejich stěžejních pasáží citovaných stěžovatelem v ústavní stížnosti, vyplývá, že se jedná ve všech třech případech o výzvy k jednání o smírném vyřešení věci. Žádná z uvedených výzev neobsahuje určitě formulovanou výzvu k plnění (obsahuje vždy pouze výzvu k jednání o řešení záležitosti). Za těchto okolností Ústavní soud stěžejní závěry obecných soudů o tom, že v řízení nebylo prokázáno doručení řádné předžalobní výzvy žalovanému (ve smyslu ust. § 142a odst. 1 o.s.ř.), resp. odmítnutí názoru, že korespondence, která probíhala mezi právními zástupci účastníků před zahájením sporu, by nahrazovala výzvu dle ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř., považuje za ústavně souladný projev nezávislého soudního rozhodování, nelze je podle názoru Ústavního soudu rozhodně označit za extrémně rozporné s principy spravedlnosti, a z hlediska ústavnosti jim tak nemá Ústavní soud co vytknout. Ačkoli by se jistě slušelo, aby v tomto smyslu byla napadená rozhodnutí alespoň podrobněji odůvodněna, nepovažuje tento nedostatek odůvodnění nákladového rozhodnutí Ústavní soud s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti za tak závažný, aby byl důvodem pro jeho kasační zásah, neboť jeho náprava by na rozhodnutí ve věci evidentně ničeho nezměnila.

Ačkoli z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí odvolacího soudu (z jeho pasáže uvádějící "z obsahu spisu podle odvolacího soudu nevyplývá, že by tuto povinnost žalobce splnil, když korespondence mezi právními zástupci žalobců probíhala v roce 2012, přičemž žaloba byla podána dne 23. dubna 2013 a žalobce žádným způsobem nedoložil, že by před podáním žaloby v průběhu roku 2013 výzvu k plnění žalovanému zaslal") se může jevit, že pokud by stejné výzvy jaké byly učiněny stěžovatelem byly učiněny po 1. lednu 2013, bylo by požadavku ust. § 142a odst. 1 o.s.ř. učiněno za dost, zřejmě tomu tak není. Toto odůvodnění je sice poněkud zavádějící, nicméně podstatné je, že stěžovatel podle odvolacího soudu nedoložil, že by před podáním žaloby (kdykoli) výzvu k plnění žalovanému zaslal. Ačkoli tato část odůvodnění jistě nesplňuje požadavky na jeho dostatečnou určitost a srozumitelnost, není ani tato vada odůvodnění (nákladového rozhodnutí!) podle náhledu Ústavního soudu s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti důvodem pro jeho kasační zásah.

K argumentaci stěžovatele o tom, že výzva k plnění ve smyslu ust. § 142a odst. 1 o.s.ř. mohla být učiněna i před 1. lednem 2013 a zákon nevyžaduje, pokud byla řádně zaslána před 1. lednem 2013, ji po 1. lednu 2013 zasílat znovu, a k argumentaci o tom, že pokud takováto výzva je v případě účastníka zastoupeného advokátem zaslána tomuto advokátovi, je povinnost zaslat výzvu takovému účastníkovi splněna, Ústavní soud konstatuje, že na závěrech k těmto názorům opačných ústavní stížností napadená rozhodnutí založena, jak výše popsáno, nejsou.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu