IV.ÚS 2359/13 ze dne 8. 7. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem Veselá 24, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 14 T 56/2012, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. 8 To 517/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 7 Tdo 476/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud"), usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Tento návrh stěžovatel zdůvodňuje tím, že uvedená rozhodnutí představují porušení jeho základních práv a svobod, především práva na spravedlivý proces, zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel uvádí, že v jeho případě byla porušena presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny a shora uvedené soudy vykonávaly svou pravomoc mimo meze stanovené zákonem, čímž porušily povinnost jim uloženou čl. 2 odst. 2 Listiny.

Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Stěžovatelem podané odvolání krajský soud podle § 256 trestního řádu jako zcela nedůvodné zamítl, přičemž se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dovolání následně Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami, přičemž odvolací a dovolací soud se v rozhodnutích omezily pouze na opakování závěrů, ke kterým dospěl okresní soud. Nijak přitom nereagovaly na argumentaci stěžovatele a hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch, aniž by přihlédly k důkazům, které byly naopak v jeho prospěch. Dále stěžovatel poukazuje na nesprávně a nedostatečně zjištěný skutkový stav. Soudy dle jeho tvrzení vycházely pouze z výpovědi poškozeného, který podle stěžovatele není osobou věrohodnou. Pokud okresní soud a následně další soudy odkázaly na výpověď dalšího svědka, pak dle stěžovatele dotvářely skutkový stav, který nebyl způsobilý poskytnout reálný obraz skutečností zachycených a vyjádřených ve skutkové větě.

Ve smyslu tvrzeného zásahu do práva na spravedlivý proces stěžovatel argumentuje, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, aniž by se s jeho návrhy dostatečně vypořádaly. Dále stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právním posouzením skutku, neboť dle jeho mínění z provedeného dokazování nelze jednoznačně dospět k závěru, že se skutek odehrál tak, jak tvrdí nejprve okresní soud a v návaznosti na něj krajský soud a Nejvyšší soud. Posledně jmenované soudy se také neměly dostatečně věnovat jednotlivým námitkám stěžovatele a konstatovaly, že se jedná o opakování argumentů obhajoby z řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel svou stížnost uzavírá s tím, že byl uznán vinným, aniž by mu byla vina řádně prokázána, skutkový stav byl popsán na základě neúplně provedeného dokazování a existují vážné pochybnosti o tom, zda se čin tak, jak je popsán ve výroku soudu, skutečně stal, přičemž všechny tyto pochybnosti by se podle jeho mínění měly vykládat ve smyslu zásady in dubio pro reo.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud je legitimován přezkoumat ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů pouze z hlediska působnosti, kterou Ústava České republiky limituje jeho pravomoc, tj. výhradně z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy ústavnosti.

I v případě trestního řízení platí obecný princip nezávislosti soudů a z něj vyplývající pravidlo volného hodnocení důkazů. Je odpovědností soudu uvážit, které skutečnosti jsou pro řádné objasnění skutkového stavu relevantní, a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Toto rozhodnutí není zcela na libovůli soudu, ale musí respektovat racionálnost a účelnost takového postupu, při šetření všech procesních práv účastníků řízení. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je teprve stav, kdy hodnocení důkazů a tomu podléhající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně, srozumitelně a smysluplně odůvodnily. To se týká i stěžovatelem zmiňovaného institutu opomenutých důkazů, tj. situací, kdy důkazní návrh byl bez náležitého odůvodnění soudem zamítnut, či skutečně opominut, či soud některé provedené důkazy nevzal při rozhodování v úvahu, byť byly řádně provedeny [viz nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) - všechna rozhodnutí jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].

V mezích takto limitovaného přezkumu procesu dokazování Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv a svobod stěžovatele postupem obecných soudů.

Stěžovatel namítá, že zejména nalézací soud zcela pominul jím navržené provedení důkazů, s čímž se soudy vyšších stupňů zcela ztotožnily. Dále stěžovatel uvádí, že soudy konstruovaly zcela jiný popis události, než vyplývá z provedených důkazů a nedokázaly se vypořádat se všemi pochybnostmi. Konkrétně stěžovatel zmiňuje jím navržený důkaz dalším svědkem a důkaz znaleckým posudkem stran věrohodnosti poškozeného, které soud neprovedl. Dále napadá nejednoznačnost tvrzení o vzniku zranění poškozeného a absenci jakéhokoli přímého svědka, který by viděl, jak napadl poškozeného. Ústavní soud však konstatuje, že se všemi těmito návrhy, případně namítanými nejednoznačnostmi, dostatečně vypořádal již okresní soud. Ten přesvědčivě zdůvodňuje, proč provedení důkazů navržených stěžovatelem považuje za nadbytečné a rovněž uvádí, jakým způsobem provedené důkazy hodnotí. Tak je tomu i v případě výpovědi poškozeného, kdy okresní soud jeho výpověď pokládá za věrohodnou, neboť takto podanému popisu události dosvědčují i další důkazy (výpovědi svědků a popis vzniku zranění). Výpověď poškozeného není jediným důkazním prostředkem, který by stál osamoceně proti výpovědi stěžovatele, ale je soudem hodnocena ve vztahu k dalším provedeným důkazům, po jejichž zhodnocení, které je obsahem odůvodnění nejen okresního soudu, ale také Nejvyššího soudu, působí věrohodně. Všechny důkazy jsou tak složeny do dostatečně přesvědčivého celku, aniž by z něj plynula stěžovatelem zmiňovaná tendence vnímat vše k jeho tíži.

Ve věci rovněž nelze nalézt zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03). Za tohoto stavu proto nelze obecným soudům z pohledu ústavního přezkumu nic vytknout. Ústavní soud v ústavní stížnosti neshledal jakoukoli námitku, se kterou by se obecné soudy již věcně a dostatečně nevypořádaly. Proto lze uzavřít, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav a všechny provedené důkazy hodnotily bez vybočení z mezí kladených na ně zákonem a ústavním pořádkem. Nejedná se tudíž o rozhodnutí, která by vyvolávala porušení stěžovatelových práv.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 dost. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014


Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu