IV.ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003
N 129/31 SbNU 159
K plné moci udělené pro zastupování v daňovém řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 6. listopadu 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti L., spol. s r. o., proti usnesení Městského soudu v Praze z 29. 11. 2002 sp. zn. 28 Ca 138/2002, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 19. 11. 2001 č. j. FŘ-3353/12/01.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002 č. j. 28 Ca 138/2002-44 se zrušuje.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 19. 11. 2001 č. j. FŘ-3353/12/01, stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu zákonem stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy České republiky. V ústavní stížnosti uvádí, že Městský soud v Praze zastavil řízení o žalobě z důvodů opožděného podání žaloby, neboť vyšel ze závěru, že stěžovatelka měla v době doručování rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu zástupkyni s neomezenou plnou mocí, daňovou poradkyni L. P., které bylo rozhodnutí finančního ředitelství doručeno náhradním způsobem dnem 6. 12. 2001. Žaloba byla u soudu podána až dne 11. 2. 2002, tedy po dvouměsíční lhůtě, která uplynula dnem 7. 2. 2002. Stěžovatelka však s tímto závěrem nesouhlasí a namítá, že plná moc ze dne 10. 7. 2000 udělená daňové poradkyni nebyla neomezenou plnou mocí podle § 17 odst. 7 a § 10 odst. 3 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, o čemž svědčí i postup Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, které doručovalo svoje rozhodnutí nejen její zástupkyni, ale i jí. Stěžovatelka navíc tvrdí, že před doručením druhostupňového správního rozhodnutí udělila daňové poradkyni jinou plnou moc ze dne 21. 3. 2001, kterou správní soud patrně neměl k dispozici, neboť správní orgány zřejmě soudu nepředložily kompletní spisový materiál. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na to, že její zástupkyně se v období měsíce listopadu 2002 v místě svého bydliště nezdržovala, což dokládá jejím čestným prohlášením, a když se dověděla o uložení poštovní zásilky, telefonicky kontaktovala příslušnou dodací poštu, která jí v rozporu s instrukcemi o doručování doporučených zásilek do vlastních rukou prodloužila úložní lhůtu do 10. 12. 2001, kdy si ji vyzvedla. Stěžovatelka má za to, že z těchto důvodů nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení zákona o správě daní a poplatků o náhradním doručení a Městský soud v Praze měl den 10. 12. 2002 považovat za den doručení správního rozhodnutí, čímž by žaloba stěžovatelky splnila podmínku podání v zákonné lhůtě. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze nálezem zrušil.

Ve svém vyjádření ze dne 17. 9. 2003 Městský soud v Praze jako účastník řízení uvedl, že při svém rozhodování vycházel z plné moci ze dne 10. 7. 2000, kterou stěžovatelka zmocnila svoji daňovou poradkyni "ke všem právním úkonům a jednáním souvisejícím s odvoláním proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 4 na daň z příjmu za rok 1995". Podle názoru soudu jde o generální plnou moc udělenou pro celé zbývající daňové řízení, tj. pro odvolací řízení proti předmětnému platebnímu výměru. Plná moc nebyla omezena na určité úkony a jestliže daňová poradkyně byla zmocněna ke všem právním úkonům a jednáním souvisejícím s odvoláním, bylo pro doručení rozhodnutí o odvolání, kterým odvolací řízení končí, podstatné jeho doručení daňové poradkyni. Při aplikaci § 17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků Městský soud v Praze vycházel z toho, že adresát se v místě doručování zdržoval, námitku, že se daňová poradkyně v kritickém období v místě svého bydliště nezdržovala, stěžovatelka v řízení před správním soudem neuplatnila.

Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 23. 9. 2003 uvedlo, že posoudilo plnou moc stěžovatelky vystavenou dne 10. 7. 2000 na paní L. P. jako omezenou, neboť se vztahovala pouze na úkony a jednání související s konkrétním rozhodnutím, tj. odvoláním proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za rok 1995. Finanční ředitelství proto zaslalo svoje rozhodnutí jak stěžovatelce, tak i její zástupkyni. Další plná moc ze dne 21. 3. 2001, na kterou stěžovatelka poukazuje, byla správci daně doručena až dne 2. 4. 2001, odvolací orgán ani správní soud ji neměl k dispozici. Finanční ředitelství tuto plnou moc zařadilo do spisového materiálu a předkládá ji Ústavnímu soudu, má však za to, že tato plná moc rozšiřuje pravomoci daňové poradkyně na další daňová řízení, přičemž původně udělenou plnou moc pouze zobecňuje a neruší výslovně její platnost, takže způsob doručování rozhodnutí v daňovém řízení by neovlivnila. Finanční ředitelství dále uvedlo, že stěžovatelce bylo doručeno rozhodnutí o odvolání veřejnou vyhláškou ze dne 17. 12. 2001 č. j. FŘ-10274/12/01, která byla vyvěšena na Úřadě městské části Praha 4 ve dnech od 20. 12. 2001 do 4. 1. 2002, a má za to, že se tak stalo v souladu se zákonem o správě daní a poplatků.

Ze spisového materiálu Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu vedeného k rozhodnutí ze dne 19. 11. 2001 č. j. FŘ-3353/12/01 a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 138/2002 Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelkou a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podstata ústavní stížnosti tkví jednak v rozsahu plné moci, od které se odvíjí aplikace příslušného ustanovení zákona o správě daní a poplatků při doručování a následně i lhůta k podání správní žaloby, a jednak ve fikci doručení, od které Městský soud v Praze odvíjel lhůtu k podání správní žaloby.

Ústavní soud dospěl k závěru, že první z námitek stěžovatelky je po právu a zakládá již sama o sobě důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Proto k námitce zpochybňující vadnost aplikace ustanovení § 17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků již nepovažuje za nezbytné se podrobněji vyjadřovat. Je totiž nepochybné, že k aplikaci citovaného zákonného ustanovení mohl ve věci rozhodující soud přistoupit výlučně za situace, že by stěžovatelka byla v daňovém řízení zastoupena zástupkyní s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení podle § 17 odst. 7 a § 10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.

Právní vztah u dobrovolného zastoupení vzniká mezi zastoupeným a zástupcem na základě smlouvy, k jejímuž obsahu patří právo zástupce zastupovat zastoupeného v dohodnutém rozsahu. Plná moc je jednostranný právní úkon zastoupeného, který je adresován třetím osobám, jimž se dává na vědomí rozsah zastupování. Právní teorie i praxe rozlišují různé druhy plné moci, resp. obsahu a rozsahu zástupcova oprávnění podle různých kritérií. Jde např. o všeobecnou (generální) plnou moc, která opravňuje zmocněnce ke všem právním úkonům, nebo zvláštní (speciální) plnou moc omezující se pouze na některé právní úkony, popř. některý druh právních úkonů či pouze jediný právní úkon. Kromě případů, kdy zákon výslovně požaduje speciální plnou moc k určitému právnímu úkonu, je věcí zmocnitele, zda ke každému právnímu úkonu, jenž má být učiněn v jeho zastoupení, vystaví zmocněnci zvláštní plnou moc, či zda mu udělí všeobecnou plnou moc. Každý druh plné moci může být omezený nebo neomezený. Podle neomezené plné moci může zmocněnec provést příslušné právní úkony podle svého volného uvážení, zachovávaje povinnosti zmocněnce, v omezené plné moci má dány směrnice, jak má postupovat. V každém případě musí být z plné moci zřejmý rozsah oprávnění zmocněnce.

V posuzovaném případě šlo o aplikaci právního předpisu upravujícího postup při doručování písemností, pod kterými je třeba rozumět i rozhodnutí správního orgánu, ve věcech daní a poplatků v návaznosti na rozsah plné moci. Podle § 17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků "Má-li příjemce zástupce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci.".

Podle § 10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků se daňový subjekt, jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce může dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená.

Plná moc rozhodná pro posouzení projednávané věci byla předložena Finančnímu úřadu pro Prahu 4 dne 10. 7. 2000 a zněla: "Já níže podepsaný JUDr. J. L., r. č. 5......, bytem P. 8, Z. 80, jednatel společnosti L., spol. s r.o., IČO 6......., se sídlem P. 4 - B., Na M. 8 (dříve P. 4 - B., B. 1658/1) zplnomocňuji daňovou poradkyni paní L. P., zapsanou v kDP pod č. 1..., se sídlem J. R. 1142, P. 4, ke všem právním úkonům a jednáním souvisejícím s odvoláním proti dodatečnému platebnímu výměru FÚ pro Prahu 4 na daň z příjmů právnických osob za rok 1995".

Podle Ústavního soudu je tato plná moc dle svého rozsahu a obsahu plnou mocí speciální (procesní, a to pro určitý druh právních úkonů) a neomezenou (zmocněnec nebyl limitován konkrétními pokyny zmocnitele), udělenou pro řízení o odvolání proti konkrétnímu prvostupňovému rozhodnutí. Rozsah zmocnění v uvedené plné moci byl vymezen, a to zcela přesně, tak, že omezil zastupování výlučně na řízení odvolací. Zákon o správě o daní a poplatků vymezuje daňové řízení jako řízení o daních a posléze v samostatných částech upravuje jeho jednotlivé fáze. Byla-li tedy plná moc udělena pouze pro zastupování v odvolacím řízení, nelze ji považovat za plnou moc pro celé řízení podle § 17 odst. 7 zákona o správě a daní a poplatků.

Jestliže Městský soud v Praze naopak považoval tuto plnou moc za plnou moc pro celé daňové řízení, dospěl k právnímu hodnocení, které je v přímém rozporu se skutkovým zjištěním, v důsledku čehož došlo k nesprávné aplikaci jednoduchého práva. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 37, a další), dále případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 9, a další), a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 63 a další).

V projednávané věci se v důsledku vadného právního hodnocení Městský soud v Praze zaměřil pouze na okamžik doručení rozhodnutí finančního ředitelství zástupkyni stěžovatelky, od kterého odvíjel lhůtu k podání správní žaloby, a okamžik doručení stěžovatelce ve vztahu ke lhůtě podle § 250b odst. 1 občanského soudního řádu, v tehdy platném znění, již nezkoumal, přestože tato skutečnost byla, s ohledem na shora uvedené okolnosti, relevantní. Nesprávná interpretace § 17 odst. 7 věty první zákona o správě daní a poplatků vedla k nesprávné aplikaci § 250b odst. 1 občanského soudního řádu, a následné zastavení řízení vedlo k odepření práva stěžovatelky na přístup k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že právo na přístup k soudu chráněné čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaujímá v každé demokratické společnosti natolik významné místo, že nepřichází v úvahu ani jeho zužující výklad ani formální interpretační přístupy. To se plně vztahuje i na projednávanou věc.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002 č. j. 28 Ca 138/2002-44 podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil.