IV.ÚS 2428/14 ze dne 24. 9. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky PISCIA, s.r.o., se sídlem v Ostravě-Přívoze, Macharova 82/8, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Škroupova 1114/4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 126/2014-717 ze dne 12. května 2014 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Cm 350/2003 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 11 Cm 350/2003-204 ze dne 2. dubna 2008 zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému Městu Štramberk (dále jen "žalovaný") o zaplacení částky 1.605.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a částky 931.585,50 Kč jako smluvní pokuty a stěžovateli a vedlejší účastnici na straně stěžovatele JoTa, spol. s r.o. (dále jen "vedlejší účastnice") uložil zaplatit žalovanému náklady řízení. K odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice Vrchní soud v Olomouci unesením č. j. 5 Cmo 183/2009-331 ze dne 11. února 2010 výše uvedený rozsudek Krajského soudu Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Po novém projednání věci Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 11 Cm 350/2003-571 ze dne 18. ledna 2012 žalobu o zaplacení částky 1.605.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a dále o zaplacení částky 931.585,50 Kč opět zamítl a stěžovatelce a vedlejší účastnici uložil zaplatit žalovanému náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 5 Cmo 291/2012-654 ze dne 29. listopadu 2012 zrušil výše uvedený rozsudek Krajského soudu Ostravě v části nákladového výroku ve vztahu k vedlejší účastnici a řízení vůči ní zastavil. Ve zbývajícím rozsahu pak uvedený rozsudek potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud podle jeho odůvodnění dovolání stěžovatelky především proto, že stěžovatelka v něm nevymezila rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadá s tím, že marným uplynutím dovolací lhůty se vada dovolání spočívající v neuvedení rozsahu napadeného rozsudku stala neodstranitelnou a dovolání stěžovatelky trpí vadou, která brání dalšímu pokračování dovolacího řízení. Dále Nejvyšší soud uvedl, že i kdyby dovolání uvedenou vadou netrpělo, muselo by být odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolání není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b) zák. č. 99/1963. Sb. občanského soudního řádu, ve znění do 31. prosince 2012 (dále jen "o.s.ř.") a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení Nejvyšší soud nemá, neboť otázky uznání závazku a platnosti předmětné smlouvy o dílo odvolací soud neřešil odchylně od konstantní judikatorní praxe Nejvyššího soudu. Kromě toho podle Nejvyššího soudu stěžovatelka staví kritiku právního posouzení věci na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud, čímž však přehlíží, že skutkový základ sporu se v případě přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže měnit a že dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemá k dispozici.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se nelze ztotožnit s právním názorem obsaženým v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, spočívající v tom, že dovolání neobsahovalo náležitosti uvedené v ust. § 241a odst. 1 o.s.ř. a že dovolání staví stěžovatelka na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel dovolací (zřejmě je myšleno odvolací) soud.

K důvodu odmítnutí dovolání spočívajícím v nedostatku náležitostí dovolání uvedených v ust. 241a odst. 1 o.s.ř. stěžovatelka jednak tvrdí, že napadené rozhodnutí o dovolání je nepřezkoumatelné, neboť z něho není ani partno, v čem Nejvyšší soud spatřuje nenaplnění obsahových podmínek dovolání uvedených v ust. 241a odst. 1 o.s.ř.
Stěžovatelka přitom, za použití ust. § 241a odst. 5 o.s.ř., tzn., že byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, namítá, že jí podané dovolání obsahovalo náležitosti požadované ust. § 241a odst. l, kdy se v čl. II. odst. 1 tohoto dovolání jako na důvod jeho podání odkazuje na čl. III., odst. 1 dovolání, v němž se uvádí, že "Vrchní soud v Olomouci věc nesprávně právně posoudil". Stěžovatelka tak má za to, že jí podané dovolání obsahovalo náležitosti uvedené v ust. § 241a odst. 1 o.s.ř., když na straně prvé dovolání v "Předmětu" označuje stěžovatelka, že dovolání směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 291/2012-654 ze dne 29. listopadu 2012 a v čl. III odst. 1 dovolání vymezuje, že brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci a v samotném obsahu uvádí, v čem samotné nesprávné právní posouzení věci spatřuje.

Stěžovatelka pak rovněž nesouhlasí s právním závěrem dovolacího soudu, že by bylo stěžovatelkou podané dovolání způsobilé k zamítnutí i z dalšího důvodu, neboť dovolání staví stěžovatelka na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel dovolací soud a přináší další argumentaci.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, když Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákonem i principy zakotvenými v Listině.

Stěžovatelka ve své argumentaci tvrdí, že Nejvyšší soud dovolání odmítl proto, že neobsahovalo náležitosti uvedené v ust. § 241a odst. 1 o.s.ř. a že dovolání staví stěžovatelka na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel dovolací (zřejmě je myšleno odvolací) soud. A vyjadřuje s těmito skutečnostmi nesouhlas. Z výše uvedené rekapitulace odůvodnění napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že důvody, pro které Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, byly poněkud jiné.

Základním důvodem totiž bylo absentující vymezení rozsahu, v jakém rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadá (jako jedné z náležitostí dovolání dle ust. § 241a odst. 1 o.s.ř.). K této skutečnosti však stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou argumentaci nepřináší, když se vyjadřuje pouze k dalším náležitostem dovolání dle ust. § 241a odst. 1 o.s.ř., jejichž absenci však naopak Nejvyšší soud neshledal. Ústavní soud dovolání stěžovatelky přezkoumal a závěru, že v něm není vymezen rozsah, ve kterém (v jakém) rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadá, nemá co vytknout. Již tento závěr pak postačoval k odmítnutí dovolání a postačuje též k odmítnutí ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud však ještě podpůrně uvedl, že i kdyby dovolání uvedenou vadou netrpělo, muselo by být odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolání není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení Nejvyšší soud nemá, neboť otázky uznání závazku a platnosti předmětné smlouvy o dílo odvolací soud neřešil odchylně od konstantní judikatorní praxe Nejvyššího soudu. Jinými slovy že se nejedná o rozhodnutí zásadního právního významu. Tomuto závěru nemá Ústavní soud taktéž co vytknout, a stěžovatelka jej ani nijak nezpochybňuje. K těmto skutečnostem lze pro úplnost dodat, že ani dle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nebylo dovolání přípustné, když rozhodnutí odvolacího soudu nebylo měnícím rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž potvrzujícím.

Jak pak vyplývá z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, až jako druhý podpůrný důvod k závěru o absenci důvodu přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 c) o.s.ř. (primárním důvodem bylo, že odvolací soud věc neřešil odchylně od konstantní judikatorní praxe) Nejvyšší soud navíc uvedl, že stěžovatelka staví kritiku právního posouzení věci na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud, čímž však přehlíží, že skutkový základ sporu se v případě přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže měnit, a že dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemá k dispozici.

Z výše uvedených skutečností je patrné, stěžovatelka pomíjí v ústavní stížnosti i sekundární důvod, který by i při nenaplnění primárního musel vést dovolací soud taktéž k odmítnutí dovolání - tedy nenaplnění žádného z důvodů přípustnosti dovolání dle ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. - a argumentuje pouze k Nejvyšším soudem podpůrně uvedenému odůvodnění o neexistenci důvodu přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - tedy k závěru, že dovolání staví stěžovatelka na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud. I kdyby však tento závěr Nejvyššího soudu byl chybný, nemohlo by to s ohledem na výše uvedené na nenaplnění důvodu přípustnosti dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. taktéž ničeho změnit.

Ústavní soud pak i s ohledem na argumentaci stěžovatelky o zastoupení advokátem v dovolacím řízení shrnuje, že ač byla stěžovatelka v dovolacím řízení i v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, všechny náležitosti, resp. relevantní důvody pro posouzení těchto jejích podání, se jí nepodařilo vymezit, a proto v těchto řízeních stěžovatelka nemohla být úspěšná.

Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. září 2014

Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu