IV.ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015
N 59/76 SbNU 795
K právu na obhajobu a právu obviněného podat odpor proti trestnímu příkazu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 18. března 2015 sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ve věci ústavní stížnosti Helen Omowy, zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Rumunská 28, Praha 2, proti postupu Okresního soudu v Břeclavi ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 48/2014, který neprojednal stěžovatelčin včasně podaný odpor proti trestnímu příkazu, jímž byl stěžovatelce uložen trest vyhoštění, návrhu na zrušení § 314g odst. 1 věty šesté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a návrhu na přerušení řízení a postoupení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce, za účasti Okresního soudu v Břeclavi jako účastníka řízení.

I. Trestní příkaz Okresního soudu v Břeclavi č. j. 1 T 48/2014-35 ze dne 20. května 2014 byl zrušen odporem stěžovatelky ze dne 26. května 2014, podaným Okresnímu soudu v Břeclavi.

II. Okresnímu soudu v Břeclavi se zakazuje pokračovat v porušování stěžovatelčiných základních práv na spravedlivý proces, na veřejné projednání věci za její přítomnosti a na obhajobu v trestním řízení, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, spočívajícím v nenařízení hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 48/2014.

III. Návrh na zrušení § 314g odst. 1 věty šesté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

IV. Návrh na přerušení řízení a postoupení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítá.


Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 21. července 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím stěžovatelka napadla postup Okresního soudu v Břeclavi, který neprojednal její včasně podaný odpor proti trestnímu příkazu č. j. 1 T 48/2014-35 ze dne 20. května 2014, jímž byl stěžovatelce uložen trest vyhoštění, z toho důvodu, že se ústně při výslechu práva podat odpor vzdala. Stěžovatelka vyslovila dále přesvědčení, že v jejím případě byl aplikován právní předpis, který je v rozporu s ústavním pořádkem, pročež připojila k ústavní stížnosti návrh na zrušení ustanovení § 314g odst. 1 věty šesté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že osoba oprávněná podat odpor proti trestnímu příkazu se může tohoto svého práva vzdát. Protiústavnost napadeného ustanovení netkví podle názoru stěžovatelky prima facie v tom, že stanoví účastníkům řízení oprávnění, které mohou a nemusejí využít, ale je možno ji dovodit v širším kontextu platného právního řádu a mimoprávních okolností, jež ve svém úhrnu vytvářejí prostor pro porušování ústavního pořádku, jmenovitě čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka předně poukázala na zvláštnosti procesního institutu trestního příkazu. Jedná se o zjednodušený druh rozhodnutí, k němuž vede řízení, které nemá povahu všech prvků spravedlivého trestního procesu, jako je zejména veřejné projednání věci a možnost obžalovaného před soudem se k obviněním, která jsou proti němu vznesena, přímo vyjádřit. Sám trestní příkaz pak rozhodně nesplňuje nároky kladené na rozsudek ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť neobsahuje žádné odůvodnění. Výše uvedené zásadní deficity jsou zhojeny tím, že má obviněný a další osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, právo podat odpor, který bez dalšího účinky trestního příkazu ruší. To vše za předpokladu, že se tohoto práva obviněný v souladu s napadeným ustanovením "neinformovaně" nevzdá. Jak stěžovatelka v dané souvislosti podotkla, trestní příkaz lze vydat v řádu hodin od prvního zadržení podezřelého po spáchání domnělého trestného činu, tj. ještě před tím, než je nutno rozhodnout o vazbě. Obviněný se v této době nachází v situaci, kdy je omezen na svobodě a plně v moci státních orgánů, kterážto situace v každém jedinci zákonitě vyvolá větší či menší míru strachu a stresu, pod jejichž vlivem je nucen se rozhodovat. Trestní předpisy zde tedy navozují stav, kdy se zadržený obviněný, který není povinně zastoupen obhájcem, ve velmi stresové situaci může vzdát prakticky všech svých procesních práv, nejen práva podat odpor, a tyto své kroky už nemůže vzít později zpět, a to ani po vyhledání právní pomoci. Trestní řízení je tak v řádu několika hodin pravomocně skončeno, aniž by bylo učiněno zadost požadavkům spravedlivého procesu. Na tento stav přitom zákonodárce nijak nereagoval, tj. nepřijal žádný druh procesního opatření k ochraně obviněného, přestože se podle stěžovatelky nabízela možnost např. rozšířit institut nutné obhajoby i na řízení, které je pravomocně skončeno během prvních 48 hodin od zadržení obviněného, či zavedení opatření, které by umožňovalo vzdát se odporu jen v případě, že je obviněný na svobodě.

Napadené ustanovení v kontextu shora popsaných okolností může pak zvlášť nepříznivě dopadat na některé skupiny osob, nacházejících se ve zranitelném postavení, které mají omezenou schopnost porozumět řízení vedenému proti nim. Kromě příslušníků sociálně slabých vrstev nebo etnických minorit, jež se často hůře orientují při kontaktu s úřady obecně, se uvedené týká zejména cizinců, kteří se na území České republiky nacházejí poprvé v životě, v místních poměrech se neorientují, nemají zde vůbec žádné zázemí a nehovoří česky. V případě cizinců je navíc možno trestním příkazem uložit trest vyhoštění a tento velmi rychle vykonat, čímž je obviněnému do budoucna znemožněno domáhat se ochrany svých práv například před Ústavním soudem. Podle názoru stěžovatelky se zde mimo jiné projevuje neschopnost dostát požadavkům práva Evropské unie, zavazujícím Českou republiku ke zvláštní ochraně takovýchto osob v trestním řízení. Stěžovatelka upozornila především na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (dále též jen "směrnice"), která ve svém úvodu stanoví státům zvláštní povinnost brát ohled na podezřelé, kteří se nacházejí v potenciálně zranitelném postavení, a to především "na jakoukoliv potenciální zranitelnost, která ovlivňuje schopnost dotyčných osob sledovat průběh řízení a dorozumět se, a přijímají vhodná opatření k zajištění toho, aby tato práva byla zaručena." Obdobně přísná kritéria, která je však možno vnímat jako obecnou součást práva na spravedlivý proces, jsou na členské státy kladena v čl. 3 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU o právu na informace v trestním řízení. Zmíněný rozpor právního předpisu s právem Evropské unie v kombinaci se všemi ostatními výše popsanými aspekty rozporu s ústavním pořádkem, jakož i s ohledem na opakující se zneužívání institutu vzdání se odporu ze strany obecných soudů, jak dokládá nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1320/07 ze dne 5. listopadu 2007 (N 183/47 SbNU 411) či nyní projednávaný případ, zavdává dle stěžovatelky důvod k zásahu Ústavního soudu.

Pro případ, že Ústavní soud návrhu na zrušení příslušného ustanovení trestního řádu nevyhoví, stěžovatelka pokládá za nevyhnutelné, aby Ústavní soud přikročil k ústavně konformnímu výkladu platných právních předpisů a zakázal Okresnímu soudu v Břeclavi pokračovat v porušování stěžovatelčiných základních práv na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje celkově vadným postupem Okresního soudu v Břeclavi, který nezohlednil její zranitelné postavení, a nenaplnil tak požadavky formulované v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 200/2000 ze dne 14. října 2000 (N 151/20 SbNU 71) či sp. zn. IV. ÚS 1320/07. Stěžovatelka tvrdí, že během necelých dvou dní, kdy probíhalo trestní řízení, si nebyla vědoma, že je proti ní takové řízení vůbec vedeno. Stěžovatelce sice byly neregistrovanou tlumočnicí v anglickém jazyce poskytovány základní informace o řízení, avšak vzhledem k okolnostem nebylo možno očekávat, že tyto informace správně vyhodnotí. Stěžovatelka se nacházela ve zranitelném postavení, když prchala z Italské republiky před osobou, která v minulosti organizovala její převoz do Evropy v rámci obchodování s lidmi a před odjezdem po ní žádala úhradu údajných dluhů. Na území České republiky se nacházela poprvé v životě, neovládala český jazyk, neorientovala se ani základně v právním řádu a poté, co byla policejním orgánem zadržena v nočním vlaku, byla velmi rozrušená, což bylo umocněno jejím těhotenstvím. Orgány státní moci přesto vůči ní postupovaly extrémně rychle. Stěžovatelka, jsouc bez právní pomoci, neměla ani možnost rozmyslet a zvážit své procesní postavení, pročež se zcela poddala policejnímu orgánu a souhlasila se vzdáním se odporu a vzdáním se možnosti, aby jí byl trestní příkaz doručen v překladu. Práva podat odpor se navíc stěžovatelka podle svých slov vzdala za nepřípustného nátlaku v rámci vazebního zasedání, po opakovaném dotazování soudu, který nijak nereflektoval na to, že stěžovatelka chce žádat o mezinárodní ochranu.

Pokud jde o samotný trestný čin, který měla podle rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi spáchat, totiž přečin padělání a pozměnění veřejné listiny, stěžovatelka uvedla, že si vůbec nebyla vědoma, že cestovní doklad, kterým se prokazuje, je padělaný, kteréžto skutečnosti by byla bývala namítala i před soudem, kdyby si byla vědoma toho, že je proti ní vedeno trestní řízení. V jejím případě tedy postup orgánů státní moci, zejména Okresního soudu v Břeclavi, vedl k tomu, že byla pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, přestože přítomnost subjektivní stránky byla u ní přinejmenším krajně sporná. Samotné trestní řízení stěžovatelka označila za odporující principu spravedlnosti a všeobecně nepřípustné s ohledem na její postavení oběti obchodování s lidmi. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV, výslovně členským státům zakazuje trestně stíhat oběti obchodu s lidmi za takové trestné činy, ke kterým byly dohnány svou bezvýchodnou životní situací. Stěžovatelka přitom nejpozději během konání vazebního zasedání dne 20. května 2014 uváděla skutečnosti, z nichž vyplývá, že prchala před pachateli obchodu s lidmi, jehož je obětí.

V předestřeném postupu Okresního soudu v Břeclavi stěžovatelka spatřovala porušení čl. 1 Listiny, dále práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, principu rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva podle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, jelikož jí nebyl poskytnut dostatečný čas k přípravě obhajoby a byla jí fakticky znemožněna možnost hájit se. Za zachovanou v daném případě nepovažovala stěžovatelka ani zásadu veřejnosti a zásadu kontradiktornosti řízení garantovanou v čl. 38 odst. 2 Listiny.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka namítla porušení svého práva na tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny, konkretizovaného dále v čl. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení. Jelikož se jedná o řešení otázky, která závisí na interpretaci sekundárního práva Evropské unie, stěžovatelka navrhla, in eventum, aby Ústavní soud řízení přerušil a položil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též "SDEU") podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie tuto předběžnou otázku: "Je v souladu s čl. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení takové pravidlo vnitrostátního práva, které umožňuje obviněnému vzdát se práva na písemný překlad důležitých dokumentů, jakými je obžaloba či rozsudek, za situace, kdy není vůbec právně zastoupen a nedostává se mu ani žádné jiné právní pomoci?" Případná kladná odpověď SDEU by podle mínění stěžovatelky znamenala důvod pro vyhovění její ústavní stížnosti, a to s přihlédnutím k tomu, že v předmětném trestním řízení nebyla dostatečně zabezpečena práva, která jsou jí směrnicí garantována. Jmenovitě práva na překlad dokumentů v trestním řízení se vzdala v situaci, kdy jí nebyla poskytnuta žádná právní pomoc, přestože to směrnice vyžaduje. Dány nebyly ani výjimečné okolnosti ve smyslu čl. 3 odst. 7 směrnice, které by odůvodňovaly upuštění od pořízení písemného překladu, když v jejím případě tím byl podle stěžovatelky jednoznačně dotčen spravedlivý průběh řízení.

II.

K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil Okresní soud v Břeclavi, který sdělil, že v trestní věci obviněné bylo postupováno v souladu s trestním řádem. Dále soud poznamenal, že u obviněné neexistovaly důvody nutné obhajoby, před zahájením výslechu byla obviněná dotázána, zda si chce zvolit obhájce, přičemž uvedla, že nikoliv. Celý výslech byl proveden za přítomnosti tlumočníka z jazyka anglického, kdy obviněná hned na jeho počátku k dotazu soudu sdělila, že přítomnému tlumočníkovi rozumí. Poté, co soud rozhodl trestním příkazem, který byl obviněné řádně doručen, byl trestní příkaz ihned celý přetlumočen do jazyka anglického. Obviněná se následně vzdala práva odporu i za osoby oprávněné, čemuž však předcházelo náležité poučení, v rámci něhož jí byla podstata odporu vysvětlena. V podrobnostech okresní soud pak odkázal na obsah spisu.

Stěžovatelka práva repliky nevyužila.

Okresní státní zastupitelství v Břeclavi se podáním ze dne 7. listopadu 2014 postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdalo.

III.

Ze spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 1 T 48/2014, který si Ústavní soud za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že stěžovatelka byla dne 19. května 2014 v 00:15 zadržena ve vlaku R406 Chopin, neboť bylo zjištěno, že se prokázala padělaným identifikačním dokladem Italské republiky. V průběhu přípravného řízení se stěžovatelka vzdala práva na obhájce a dále práva na překlad protokolů i dalších písemností, které budou vyhotovovány státními orgány České republiky s tím, že jí postačí ústní tlumočení. Současně uvedla, že s tlumočením přítomnou tlumočnicí souhlasí (č. l. 8 a 12 přiloženého spisu). Následujícího dne, tedy 20. května 2014, byla stěžovatelka předvedena k Okresnímu soudu v Břeclavi, kde jí byl nejprve tzv. krátkou cestou doručen návrh na potrestání, který byl přetlumočen do anglického jazyka přítomným tlumočníkem. Kýváním hlavy dala stěžovatelka najevo, že překladu rozuměla. Po poučení dle § 33 odst. 1 a 2, § 93 odst. 1 a § 95 odst. 2 trestního řádu stěžovatelka k věci vypověděla, že spolu se svým přítelem v inkriminovanou dobu cestovala z Itálie do Německa, kde chtěla požádat o politický azyl. V Itálii pobývala 6 až 7 let. Dále uvedla, že vycestovat na falešný dokument se rozhodla na popud toho, že jí bylo ze strany osoby, která jí v minulosti umožnila přicestovat z Nigérie do Itálie, načež ji nutila k prostituci za účelem úhrady platby 25 000 euro, vyhrožováno smrtí pro případ nezaplacení údajného dluhu. Po tomto soud přerušil výslech a doručil stěžovatelce trestní příkaz č. j. 1 T 48/2014-35 ze dne 20. května 2014, jímž ji shledal vinnou z přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a uložil trest vyhoštění ve výměře jednoho roku. Z obsahu protokolu sepsaného u okresního soudu dne 20. května 2014 vyplývá, že uvedený trestní příkaz byl stěžovatelce přetlumočen, byla jí vysvětlena podstata trestu vyhoštění a byla poučena o právu podat odpor, jehož podstata jí byla rovněž vysvětlena. Po doručení trestního příkazu se stěžovatelka obrátila na soud s dotazem, zda jí policie pomůže s tím, kde by mohla požádat o azyl. Soud ji tedy znovu vysvětlil, že jí byl uložen trest vyhoštění a otázal se, jak se vyjádří k možnosti podat odpor. V reakci na to se stěžovatelka vzdala práva odporu i za osoby oprávněné a následně byla propuštěna ze zadržení na svobodu.

Dne 26. května 2014, tj. v zákonné osmidenní lhůtě, odeslala stěžovatelka k Okresnímu soudu v Břeclavi odpor proti trestnímu příkazu se žádostí o ustanovení právního zástupce. Dle vyjádření stěžovatelky, zaznamenaného v ústavní stížnosti, k tomuto kroku přistoupila poté, co jí bylo v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, kam byla umístěna, poskytnuto právní poradenství a vysvětlen význam trestního příkazu právníkem. Přípisem ze dne 3. června 2014 (č. l. 42 spisu) byla však stěžovatelka soudem zpravena, že předmětný trestní příkaz nabyl právní moci již dne 20. května 2014, tudíž na podaný odpor nebude brán zřetel. Pro úplnost soud stěžovatelce sdělil, že se v rámci výslechu odporu výslovně vzdala.

IV.

Ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], Ústavní soud tedy přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je zčásti důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky).

Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy, pokud nemá současně za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem tyto účinky, Ústavní soud definoval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. října 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz tezi "přepjatého formalismu").

Ústavní soud taktéž mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. února 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. února 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)].

Výše naznačená východiska jsou významná pro hodnocení postupu a rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi i v nyní posuzované věci, jemuž stěžovatelka vytýká provedení ústavně nekonformního výkladu trestního řádu, v návaznosti na což soud odmítl přiznat jejímu podání ze dne 26. května 2014 účinky odporu proti trestnímu příkazu s odůvodněním, že se práva na odpor vzdala. Stěžovatelka nepopírá, že tak formálně vzato učinila. Dovolává se však existence právních a mimoprávních okolností, které ve svém důsledku vedly k porušení jejích ústavně zaručených práv, mimo jiné k porušení práva na projednání věci v její přítomnosti a veřejně, jak garantuje čl. 38 odst. 2 Listiny.

Svou ustálenou judikaturu k tomuto právu Ústavní soud nedávno shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 892/14 ze dne 20. srpna 2014 (N 157/74 SbNU 349). Při té příležitosti konstatoval, že právo na veřejné projednání věci a přítomnost u jednání je imanentní součástí práva na spravedlivý proces. Tohoto práva se lze vzdát, avšak pouze pokud vzdání se je vědomé a jednoznačné [např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Hakansson a Sturesson proti Švédsku ze dne 21. února 1990 č. 11855/85, § 66]. O institutu trestního příkazu, jenž dle § 314e trestního řádu může samosoudce vydat bez projednání věci v hlavním líčení, je-li skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, pak Ústavní soud prohlásil, že není v rozporu s ústavním právem na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka pouze za podmínky, že obviněný má právo se domoci projednání své věci v řádném procesu splňujícím všechny záruky práva na spravedlivý proces [viz také nález sp. zn. I. ÚS 2733/13 ze dne 26. února 2014 (N 23/72 SbNU 267) a nález sp. zn. IV. ÚS 4787/12 ze dne 13. května 2013 (N 82/69 SbNU 347)]. K tomu slouží možnost podání odporu proti trestnímu příkazu, kterým se příkaz automaticky ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení (§ 314g odst. 2 trestního řádu). Podle § 314f odst. 1 písm. f) trestního řádu musí být obviněný poučen o právu podat odpor, včetně upozornění, že v případě, kdy obviněný odpor nepodá, vzdává se tím práva na projednání věci v hlavním líčení. Obviněný musí mít tedy reálně možnost se veřejného projednání své trestní věci domoci, a pouze pokud tak prokazatelně neučiní, lze dovodit, že se tohoto práva vzdal.

Možnost vzdát se práva na odpor ihned po doručení trestního příkazu, která je zakotvena ve stěžovatelkou napadeném ustanovení § 314g odst. 1 věty šesté trestního řádu, není sama o sobě problematická, což Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 291/96 ze dne 23. září 1997 (N 105/9 SbNU 15). Zmiňovaným nálezem Ústavní soud na druhou stranu vyhověl stížnosti stěžovatelky, v jejímž případě nebylo z provedených důkazů možné najisto zjistit, zda právní úkon - vzdání se práva odporu i za osoby blízké - učinila stěžovatelka skutečně svobodně a zda jako cizinka plně pochopila, co tento právní úkon znamená a jaké vyvolá následky.

Svůj náhled na podmínky, za nichž obviněný tento procesní úkon koná, Ústavní soud dále precizoval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1320/07 ze dne 5. listopadu 2007 (N 183/47 SbNU 411), jímž výslovně zakotvil povinnost obecných soudů bedlivě zkoumat okolnosti, za nichž se obviněný či jiná oprávněná osoba svého práva na odpor proti trestnímu příkazu vzdává. "Zda za situace, kdy je důkladně obeznámena s veškerými důsledky takového rozhodnutí, anebo za situace, kdy takové rozhodování je dotčeno okolností způsobilou omezit její jiná práva. Nepřijatelné je, pokud jí takové postavení předurčí přímo soud, který je povolán, aby jako nezávislý arbitr posuzoval otázky viny a trestu."

V nyní projednávané věci není sporu o tom, že stěžovatelka se práva na odpor proti trestnímu příkazu vzdala. Ústavní soud ve světle shora citované judikatury nicméně považuje za klíčovou otázku posouzení, zda tak stěžovatelka učinila svobodně a zejména s plným vědomím významu a procesních důsledků tohoto kroku.

Jak dokládá protokol vyhotovený u Okresního soudu v Břeclavi dne 20. května 2014, stěžovatelka se bezprostředně po doručení trestního příkazu a poskytnutí příslušného poučení zajímala o možnost požádat o azyl. Teprve po opakovaném připomenutí ze strany soudu, že jí byl uložen trest vyhoštění, a jeho dotazu na její projev stran práva odporu se stěžovatelka práva na odpor za sebe i za osoby oprávněné vzdala. Ústavnímu soudu se jeví jako nepravděpodobné, aby došlo k takové změně názoru stěžovatelky, spojené navíc s omezením jejích následných možností. Není pochyb o tom, že stěžovatelka se svou případnou žádostí o mezinárodní ochranu mínila vyhnout důsledkům uloženého trestu vyhoštění, který byl pro ni s ohledem na okolnosti jejího odjezdu z Itálie nepřijatelný. Namísto toho se však bezdůvodně vzdala výhody spočívající v ponechání času k uplatnění žádosti o azyl, případně k promyšlení dalšího postupu. Za dané situace nelze proto vyloučit, že stěžovatelka právní úkon - vzdání se odporu proti trestnímu příkazu učinila pod tlakem okolností a aniž mu plně porozuměla. Lze také jen stěží předpokládat, že by se stěžovatelka, jako evidentní laik v právu, spontánně práva odporu proti trestnímu příkazu vzdala, pokud by nebyla k takovému kroku obecným soudem vyzvána.

Z tohoto pohledu Ústavní soud dospěl k závěru, že v průběhu řízení před Okresním soudem v Břeclavi bylo porušeno stěžovatelčino právo na projednání věci v její přítomnosti a veřejně (čl. 38 odst. 2 Listiny). Současně byl omezen řádný a efektivní výkon práva stěžovatelky na obhajobu, čímž došlo k porušení čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, ve smyslu kterých mezi minimální práva každého, kdo je obviněn z trestného činu, patří také právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce.

Právo na obhajobu je vedle presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy) jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž je trestní řízení vedeno. Směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy České republiky). Práva vyplývající ze shora vzpomínaných ustanovení, která jsou nutná pro přípravu a výkon obhajoby, je proto nutno vykládat nikoli omezujícím způsobem, ale ve světle obecnějšího práva na spravedlivé projednání věci zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

V čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy formulovaný požadavek mít čas nutný k přípravě obhajoby představuje záruku proti příliš kvapnému postupu řízení. Ze skutečností uvedených v reprodukční části tohoto rozhodnutí, které Ústavní soud čerpal ze spisu vedeného Okresním soudem v Břeclavi ve věci stěžovatelky, přitom vyplývá, že obecný soud vyžadoval od obviněné okamžitou odpověď na otázku, jak naloží s právem podat odpor, čímž upřednostnil rychlost (možná i snadnost) vyřízení věci a pominul důležitost účelu odporu proti trestnímu příkazu. Přestože tedy trestní příkaz, resp. s ním spojené zkrácené řízení není v obecné rovině považováno za rozporné s Úmluvou a jejím čl. 6 odst. 3 písm. b), v tomto případě byla soudem nesprávně preferovaná rychlost řízení na újmu požadavků práva na spravedlivý proces. Dle Ústavního soudu je sporné, zda bylo vůbec vhodné provést pouze zkrácené přípravní řízení a následně rozhodnout trestním příkazem, když z výpovědi obviněné vyplývalo, že může být obětí obchodu s lidmi a k případnému spáchání trestného činu mohla být dohnána svou bezvýchodnou životní situací. Touto zásadní otázkou se státní zástupce ani soud vůbec nezabývali. Ostatně ve zkráceném přípravném řízení na to prostor není a při vydání trestního příkazu už vůbec ne.

Právo na obhajobu v podobě práva na právní pomoc je pak zakotveno v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, které stanoví každému, kdo je obviněn z trestného činu, právo "obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují."

V čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy jsou tedy obsažena tři dílčí práva. Prvním a základním právem obviněného je právo obhajovat se sám. Další dvě alternativy uvedené v citovaném článku zaručují právo být účinně obhajován obhájcem, je-li to třeba, ustanoveným z úřední moci. ESLP v tomto směru shledal podstatným, aby obviněný byl schopen uplatnit svoji obhajobu náležitým způsobem a v souladu s požadavky spravedlivého procesu. Rozhodnutí, zda povolit obviněnému hájit se osobně nebo mu ustanovit obhájce, ponechává vlastnímu uvážení jednotlivých států, které ze své pozice lépe než ESLP zvolí vhodné prostředky k zajištění práva obhajoby (srov. rozsudek ve věci Correia de Matos proti Portugalsku ze dne 15. listopadu 2001 č. 48188/99, oddíl C). Dodal, že právo na obhajobu prostřednictvím obhájce, které je právem zásadním mezi právy utvářejícími pojem spravedlivého procesu a které zabezpečuje účinnost ostatních záruk předvídaných čl. 6 Úmluvy, představuje klasický příklad takových práv, u nichž se vyžaduje zvláštní ochrana standardu "vědomého a rozumného vzdání se práva". Před tím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít (srov. rozsudek ve věci Pischalnikov proti Rusku ze dne 24. září 2009 č. 7025/04). Je třeba též zohlednit, zda se obviněný vzhledem k okolnostem nebo svým osobním charakteristikám nenacházel ve zranitelném postavení (např. z důvodu svého tělesného postižení, alkoholismu a příslušnosti k sociálně znevýhodněné skupině - rozsudek ve věci Bortnik proti Ukrajině ze dne 27. ledna 2011 č. 39582/04; z důvodu negramotnosti a neznalosti úředního jazyka - rozsudek ve věci Panovits proti Kypru ze dne 11. prosince 2008 č. 4268/04 a jiné). Jistou míru zranitelnosti ESLP spojil již se samotnou skutečností, že je obviněný zadržen (rozsudek ve věci Yoldaş proti Turecku ze dne 23. února 2010 č. 27503/04). V případě pochybností, které nejsou zjevně nepodložené, jsou obecné soudy dokonce povinny si ověřit, zda obviněný měl v době, kdy byl nějakým způsobem omezen na svobodě (zadržení, vazba), možnost přístupu k obhájci a zda jeho volba vzdát se práva na pomoc obhájce může být považována za svobodnou a dobrovolnou (rozsudek ve věci Yunus Aktaş a další proti Turecku ze dne 20. října 2009 č. 24744/03; rozsudek ve věci Borotyuk proti Ukrajině ze dne 16. prosince 2010 č. 33579/04). ESLP například nebyl přesvědčen o jednoznačném vzdání se práva, jestliže jeho důkazem bylo pouhé zaškrtnutí políčka "nežádá pomoc obhájce" na formuláři o výslechu obviněného (viz vzpomínaný rozsudek ve věci Yunus Aktaş a další proti Turecku).

Soudem zjištěnou "zranitelnost" osoby, proti níž se trestní řízení vede, je pak nutno v souladu se závěry vyplývajícími z judikatury ESLP kompenzovat prostřednictvím pomoci obhájce (rozsudek velkého senátu ve věci Salduz proti Turecku ze dne 27. listopadu 2008 č. 36391/02). Řečené fakticky znamená, že obecné soudy jsou povinny přistoupit k ustanovení obhájce ex offo nikoliv toliko v závislosti na splnění podmínek nutné obhajoby podle vnitrostátního práva, nýbrž kdykoliv, vyžadují-li si pomoc obhájce zájmy spravedlnosti ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Otázka, zda si zájmy spravedlnosti vyžadují, aby byl obviněnému poskytnut obhájce, je posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu a průběhu řízení jako celku. Mezi kritéria, která je třeba vzít v úvahu, ESLP zařadil zejména složitost věci z právního hlediska (rozsudek ve věci Pham Hoang proti Francii ze dne 25. září 1992 č. 13191/87), závažnost trestného činu nebo hrozícího trestu pro obviněného (rozsudek velkého senátu ve věci Benham proti Spojenému království ze dne 10. června 1996 č. 19380/92) a osobnost obviněného z hlediska jeho schopnosti obhajovat se sám. Je-li obviněným například cizinec, který neovládá jazyk země a jejíž právní systém je mu cizí, pomoc obhájce je podle ESLP nezbytná (rozsudek ve věci Twalib proti Řecku ze dne 9. června 1998 č. 24294/94).

Ve světle závěrů shora předestřené judikatury ESLP je tedy zcela evidentní, že procesní postup Okresního soudu v Břeclavi aplikovaný v trestní věci stěžovatelky není způsobilý obstát. Obecný soud zjevně nepřihlédl k postavení stěžovatelky jako potenciálně zranitelné osoby, která je cizinkou, neovládá český jazyk a u které se vzhledem k jejímu tvrzení, že se již v 15 letech svého věku stala obětí obchodu s lidmi, nedá předpokládat, že by se nějak zvlášť orientovala v právním řádu evropské země. Ačkoli se tedy zdá, že stěžovatelka dobrovolně odmítla právní zastoupení v trestním řízení, nemůže být v očích Ústavního soudu tato volba vzhledem k okolnostem považována za zcela informovanou. Okresní soud v Břeclavi byl povinen se ujistit, zda tento úkon stěžovatelka neučinila v rozporu s právy obhajoby, a při kladné odpovědi přistoupit k ustanovení obhájce stěžovatelce z úřední moci. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že okresní soud v projednávané věci postupoval ve formální shodě s ustanovením § 36 trestního řádu, nicméně je namístě připomenout, že český právní řád je založen na principu aplikace obecných právních norem na konkrétní situaci s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Úkolem soudce je ve všech případech, často i komplikovaných, nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků soudního řízení, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu. Těmto požadavkům okresní soud v souzené věci ovšem nedostál.

Dlužno dodat, že Okresní soud v Břeclavi se dopustil v podstatě stejného pochybení, které bylo podrobeno kritice ze strany Ústavního soudu v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 200/2000 ze dne 14. října 2000 (N 151/20 SbNU 71). Ústavní soud v něm uvedl, že "ratio legis ústavně zaručeného práva na právní pomoc v oblasti trestního soudnictví spočívá v záměru poskytnout jedinci vystavenému trestnímu stíhání dostatek času k obraně (obhajobě) a právem na právní pomoc mu zaručit, že co do procesního postupu orgánů činných v trestním řízení bude proti němu postupováno v intencích zákona a za šetření ústavních kautel. Tyto momenty vystoupí obzvláště do popředí tehdy, jestliže procesní úkony orgánů veřejné moci směřují vůči někomu, kdo, v době, kdy byly předsevzaty, je zbaven osobní svobody a kdy jeho rozhodovací schopnosti jsou v důsledku toho eo ipso sníženy či omezeny. Zákonem exemplativně (§ 36 odst. 2 tr. ř.) vypočtené podmínky nutno proto chápat tak, že je-li zatčený orgány veřejné moci vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které může pro něho mít zásadní význam, nesmí se tak stát bez předchozího řádného poučení o významu a důsledcích takového vyjádření a také o tom, že před takovým vyjádřením má právo poradit se s obhájcem, který, nevyžádá-li si jej zatčený sám, musí mu být z moci úřední ustanoven.

Nebude patrně vážnějších pochyb o tom, že vzdání se opravných prostředků vůči rozhodnutí orgánů veřejné moci tam, kde je zákon připouští (v intencích citovaného nálezu Ústavního soudu také stran práva odporu vůči trestnímu příkazu), je takovým procesním vyjádřením (úkonem), na které plně dopadá výklad podaný v předchozím odstavci."

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal, že Okresní soud v Břeclavi tím, že odmítl projednat její odpor proti trestnímu příkazu č. j. 1 T 48/2014-35 ze dne 20. května 2014, neposkytl stěžovatelce přiměřenou právní ochranu jejího nároku na spravedlivé projednání věci před soudem. Pro takto vyložené důvody Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému postupu Okresního soudu v Břeclavi, přičemž mu ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal pokračovat v porušování stěžovatelčiných základních práv na spravedlivý proces, na veřejné projednání věci za její přítomnosti a na obhajobu v trestním řízení, garantovaných v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, spočívajícím v nenařízení hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 48/2014. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Jde-li o stěžovatelčin návrh na zrušení ustanovení § 314g odst. 1 věty šesté trestního řádu, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje přednost ústavně konformní interpretace právního předpisu před jeho derogací, tj. pokud se právní předpis jeví Ústavnímu soudu jako problematický, pokouší se nalézt před jeho rušením takovou výkladovou alternativu, která by byla v souladu s ústavním pořádkem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. července 2013 (N 124/70 SbNU 133)]. V tomto případě sama stěžovatelka připustila, že text uvedeného ustanovení z obecného hlediska není v rozporu s ústavním pořádkem. Stanoví jasné dispoziční právo obviněného učinit právní úkon v jeho trestní věci a Ústavní soud na něm nic protiústavního v minulosti neshledal a nadále ani neshledává. "Problematickým" se předmětný text stává teprve v okamžiku, má-li být právní norma v něm obsažená aplikována na poměrně specifickou skupinu případů, jež spojuje možnost, že obviněný nebude daným procesním oprávněním disponovat informovaně v důsledku omezené schopnosti porozumět smyslu a terminologii trestního řízení. Ze shora uvedeného je však zřejmé, že ústavně konformní výklad dotčeného ustanovení, resp. souvisejících ustanovení trestního řádu, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků trestního řízení, není nedosažitelný ani v podobné situaci, ve které se ocitla stěžovatelka. Návrh stěžovatelky je tedy v této části zjevně neopodstatněným, pročež jej senát Ústavního soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Ústavní soud současně nevyhověl návrhu na přerušení řízení a postoupení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o stěžovatelkou formulované předběžné otázce. Jak Ústavní soud opakovaně ve svých dřívějších rozhodnutích poznamenal, účelem prejudiciálního řízení podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství) je posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelčin návrh, výslovně podmíněný tím, že Ústavní soud se neztotožní s argumentací o porušení jejích ústavně zaručených práv, tento účel zjevně nesplňuje, proto by předložení věci SDEU postrádalo jakýkoliv smysl [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1312/09 ze dne 16. června 2009 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].