IV.ÚS 246/96 ze dne 28. 11. 1996
23/1997 Sb.
N 130/6 SbNU 455
K omezení osobní svobody. K započtení doby zajištění do doby zadržení obviněného
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 28. listopadu 1996
v senátě ve věci ústavní stížnosti I. Č. proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 7. 1996, čj.
28 To 191/96-15, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
- ze dne 22. 7. 1996, čj. 28 To 191/96-15, se z r u š u j e .


O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jímž
byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu
v Liberci ze dne 30. 5. 1996, čj. 18 Nt 1258/96-6, o vzetí
stěžovatele do vazby z důvodu § 67 písm. a), b) trestního řádu,
stěžovatel setrvává na svém stanovisku, že napadeným usnesením
bylo porušeno ustanovení článku 8 odst. 2, 3, 5 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy rozhodovaly totiž
o stěžovatelově vazbě k návrhu státního zástupce v rozporu
s ustanovením § 77 odst. 1 trestního řádu, neboť doba omezení jeho
osobní svobody přesáhla 24 hodin. Instituty zadržení osoby
podezřelé podle ustanovení § 76 trestního řádu a zajištění podle
§ 14 odst. 1 písm. d), e) zákona ČNR č. 283/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, jsou obsahově zcela shodné. Pokud tedy
Listina v článku 8 odst. 3 stanoví, že zadržená osoba musí být
nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu, vztahuje se toto
ustanovení jak na postup podle § 76 odst. 1 trestního řádu, tak
i na postup podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona ČNR č.
283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z těchto důvodů
stěžovatel měl být okamžitě propuštěn na svobodu, takže
rozhodování o jeho vazbě nepřicházelo vůbec v úvahu. Soudy
rozhodující o vazbě se navíc náležitě nezabývaly ani tím, zda jsou
dány důvody vazby stanovené zákonem. Z těchto důvodů stěžovatel
proto navrhuje, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno pro
porušení článku 8 odst. 2, 3, 5 Listiny a napadené usnesení bylo
zrušeno.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, uvedl ve
vyjádření předsedkyně senátu JUDr. D. S., že pokud stěžovatel byl
zajištěn podle § 14 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, nelze tuto dobu zajištění započítávat do doby zadržení
stěžovatele podle příslušných ustanovení trestního řádu. Lhůta 24
hodin, ve které je státní zástupce podle § 77 odst. 1 trestního
řádu povinen zadrženou osobu předat soudu s návrhem na vzetí do
vazby, počíná běžet teprve okamžikem zadržení obviněného podle §
76 odst. 1 trestního řádu. Tento názor krajského soudu, jak se ve
vyjádření dále uvádí, vychází nejen z výše citovaných ustanovení
trestního řádu, ale je v souladu i s komentářem k trestnímu řádu
a rozhodnutím publikovaným pod č. 10/1995 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. V projednávané věci byly pak důvody pro
vzetí do vazby nepochybně dány.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není
soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,
a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve
shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru zjistil Ústavní
soud z vyšetřovacího spisu Policie ČR, Krajského úřadu
vyšetřování, pracoviště Česká Lípa, č. ČVS: KVV-63/20-95, a v něm
založeného záznamu Policie ČR, Okresního ředitelství v České Lípě
ze dne 28. 5. 1996, že stěžovatel byl zajištěn dne 27. 5. 1996 ve
13.30 h. na Okresním ředitelství Policie ČR v Jeseníku a vzhledem
k podezření ze spáchání trestné činnosti byl po "vytěžení"
převezen do Č. L., kde byl umístěn do cely k zajištění a dne 28.
5. 1996 ve 12.30 h. byl předán vyšetřovateli k výslechu.
Z protokolu o zadržení obviněného, sepsaného dne 28. 5. 1996 ve
13.15 h. Policií ČR, Krajským úřadem vyšetřování, pracoviště Česká
Lípa, je dále patrno, že stěžovatel byl podle § 75 trestního řádu
zadržen a toto zadržení bylo oznámeno státnímu zástupci dne 28.
5. 1996 ve 13.30 h. Policie ČR, Krajský úřad vyšetřování,
pracoviště Česká Lípa, učinila poté dopisem ze dne 29. 5. 1996
Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, podnět k návrhu na uvalení vazby a uvedené státní
zastupitelství následně navrhlo podle § 68 trestního řádu vzetí
stěžovatele do vazby. Tento návrh byl dne 29. 5. 1996 předán
Okresnímu soudu v Liberci, jenž usnesením ze dne 30. 5. 1996, čj.
18 Nt 1258/96-6, rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu §
67 písm. a), b) trestního řádu. O stížnosti stěžovatele proti
tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, usnesením ze dne 22. 7. 1996, čj. 28 To 191/96-15, tak,
že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
V důvodech svého rozhodnutí konstatuje krajský soud, že při
rozhodování o vazbě je třeba důsledně vycházet z ustanovení
trestního řádu, který je pro soudce směrodatným, a vzhledem
k němuž k zadržení stěžovatele došlo dne 28. 5. 1996 ve 13.15 h.
Pokud pak ještě dříve došlo k zajištění stěžovatele v souladu
s ustanovením § 14 zákona o Policii ČR, nepřísluší soudu tento
postup přezkoumávat, neboť pro soudce rozhodujícího o danosti
vazebních důvodů je směrodatné pouze příslušné ustanovení
trestního řádu. V napadeném usnesení krajský soud dále dospěl
k závěru, že na straně stěžovatele jsou dány důvody vazby podle
§ 67 písm. a), b) trestního řádu.

Zajištění podle ustanovení § 14 zákona ČNR č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, v původním znění, mělo v podstatě ryze
pořádkovou povahu, neboť jeho účelem bylo eliminovat bezprostředně
hrozící nebo již probíhající jednání, spočívající v ohrožení
života zajištěného nebo života nebo zdraví jiných osob nebo
majetku [§ 14 odst. 1 písm. a) citovaného zákona], v pokusu o útěk
při předvedení podle § 12 odst. 8 a § 13 odst. 5 [§ 14 odst. 1
písm. b) citovaného zákona] nebo ve slovním urážení na policejním
útvaru, a to jiné osoby nebo policisty a nebo v úmyslném
znečišťování či poškozování zařízení nebo policejního majetku [§
14 odst. 1 písm. c) citovaného zákona]. Novela tohoto zákona
provedená zákonem ČNR č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují
některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti,
a o opatřeních s tím souvisejících, rozšířila však dosavadní
důvody zajištění o důvody, opravňující zajistit osobu, která byla
přistižena při spáchání trestného činu [§ 14 odst. 1 písm. d)]
nebo která na základě kriminalisticky doložitelných informací je
podezřelá z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu [§ 14
odst. 1 písm. e)]. Touto novelizací byl institut zajištění v obou
novelizovaných případech posunut již do ryze trestně procesní
roviny. Zajištění nesleduje totiž v posléze uvedených případech
pouhý pořádkový účel, neboť oč zde jde, je ve skutečnosti zadržení
buď pachatele trestného činu nebo osoby podezřelé z přípravy,
pokusu nebo spáchání trestného činu. Ústavní soud má proto
pochybnosti o ústavnosti současné judikatury obecných soudů,
řídící se názorem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 1. 2. 1994, sp. zn. 9 To 47/94, a publikovaným ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/1995. Podle tohoto
stanoviska obecných soudů, pokud byla osobní svoboda podezřelého
omezena jeho zajištěním podle § 14 zákona ČNR č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nelze
dobu tohoto zajištění započítávat do doby zadržení obviněného
podle příslušných ustanovení trestního řádu. Ústavní soud má
naopak za to, že dojde-li takto k zajištění osoby podezřelé ze
spáchání trestného činu, třeba lhůtu 24 hodin podle ustanovení §
14 odst. 3 zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, včítat do 24 hodinové lhůty pro
zadržení podle § 75, § 76 trestního řádu. Opačný přístup ke vztahu
zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona ČNR č. 283/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zadržení podle § 75, § 76
trestního řádu, jak je zatím běžný v řízení před obecnými soudy,
je podle názoru Ústavního soudu v rozporu s článkem 8 odst. 3
Listiny, podle kterého zadržená osoba musí být nejpozději do 24
hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce pak musí
zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout
o vazbě nebo ji propustit na svobodu.

Byl-li tedy stěžovatel zajištěn již 27. 5. 1996 ve 13.30 h.
pro podezření ze spáchání trestného činu, následně dne 28. 5.
1996 ve 13.15 h. podle § 75 trestního řádu zadržen a soudu předán
teprve dne 29. 5. 1996, stalo se tak již po uplynutí zmíněné 24
hodinové lhůty. Z uvedeného třeba dále dovodit, že měl-li
stěžovatel být propuštěn na svobodu (§ 75 věta třetí trestního
řádu) a státní zástupce tak neučinil a naopak podal podle § 68
trestního řádu návrh na vzetí stěžovatele do vazby, nemohly obecné
soudy o takovém návrhu zatíženém zmíněným nezhojitelným
nedostatkem vůbec věcně rozhodovati. Tím, že obecné soudy
nezohlednily tento zásah do osobní svobody stěžovatele a bez
ohledu na, ze zákona vyplývající, nutnost jeho propuštění
akceptovaly návrh státního zástupce a rozhodly o stěžovatelově
vazbě, porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená
v článku 8 odst. 2, 3, 5 Listiny.

Ústavní soud proto, aniž by již mohl vůbec dále zkoumat
důvody vazby podle § 67 písm. a), b) trestního řádu, ústavní
stížnosti pro porušení článku 8 odst. 2, 3, 5 Listiny podle
ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení §
82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. listopadu 1996