IV.ÚS 247/11 ze dne 19. 10. 2011
N 180/63 SbNU 91
Náhrada nákladů exekuce v případě dobrovolného splnění povinnosti povinným, Spojení věcí soudním exekutorem (§ 112 občanského soudního řádu)
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 19. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 247/11 ve věci ústavní stížnosti M. S. proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2010 č. j. 105 Nc 17680/2007-37 a rozhodnutím Exekutorského úřadu Brno-město, soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, ze dne 24. 11. 2010 č. j. 030 EX 24825/07-29, č. j. 030 EX 24826/07-26, č. j. 030 EX 24827/07-26 a č. j. 030 EX 24843/07-31 týkajícím se nákladů exekuce, za účasti 1. Městského soudu v Brně a 2. Exekutorského úřadu Brno-město, soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, se sídlem Husova 8a, Brno, jako účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti soudního rozhodnutí.

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2010 č. j. 105 Nc 17680/2007-37 se ruší, neboť postupem předcházejícím jeho vydání porušil Městský soud v Brně nerespektováním judikatury Ústavního soudu čl. 89 odst. 2 Ústavy a v důsledku toho i čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozhodnutí Exekutorského úřadu Brno-město, soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, ze dne 24. 11. 2010 č. j. 030 EX 24825/07-29, č. j. 030 EX 24826/07-26, č. j. 030 EX 24827/07- 26 a č. j. 030 EX 24843/07-31 se ruší.

III. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2010 č. j. 105 Nc 17680/2007-37 se odmítá.


Odůvodnění

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí. Uvedla, že Dopravnímu podniku města Brna, a. s., (dále též i "oprávněný") na jeho výzvu uhradila dlužnou částku v celkové výši 16 414 Kč ve dvou splátkách, první poštovní poukázkou dne 17. 9. 2007 a druhou bezhotovostním převodem dne 28. 3. 2008. V pořadí druhá splátka zahrnovala i částky 1 611 Kč, 1 612 Kč, 1 612 Kč a 1 611 Kč, pro které Městský soud v Brně usneseními ze dne 5. 11. 2007 nařídil exekuce na majetek povinné stěžovatelky a provedením exekuce pověřil Exekutorský úřad Brno-město, soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homolu.

2. Po podrobné rekapitulaci průběhu exekučních řízení stěžovatelka zdůraznila, že pohledávky oprávněného splnila dobrovolně, bez přispění soudního exekutora, neboť výzvu ke splnění povinností současně s usneseními o nařízení exekuce soudní exekutor učinil až dne 22. 1. 2010 a jí doručil dne 24. 1. 2010 (030 EX 24826/07), resp. 25. 1. 2010 (030 EX 24825/07, 030 EX 24827/07, 030 EX 24843/07). Všechna čtyři usnesení o nařízení exekuce nabyla právní moci dne 10. 2. 2010. Dne 16. 4. 2010 (030 EX 24825/07), resp. dne 29. 4. 2010 (030 EX 24826/07, 030 EX 24827/07, 030 EX 24843/07), soudní exekutor rozhodl o částečném zastavení exekucí a následně vydal ústavní stížností napadené příkazy k úhradě nákladů exekucí. Přestože stěžovatelka dosáhla spojení řízení vedených u Městského soudu v Brně, řízení vedená soudním exekutorem spojena nebyla a stěžovatelka má na nákladech čtyř samostatně vedených exekucí uhradit celkem 48 480 Kč. Tato část zahrnuje i odměny soudního exekutora, přestože ten se podle mínění stěžovatelky na vymožení částek z exekučních titulů nikterak nepodílel. Stěžovatelka vytkla Městskému soudu v Brně, že nevyhověl jejím námitkám směřujícím proti příkazům k úhradě nákladů exekuce a nevypořádal se se všemi argumenty v nich obsaženými.

3. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Brně s odůvodněním, že takový postup nezpůsobí žádnému z účastníků vyšší škodu, než jaká by jí byla způsobena v případě vyhovění ústavní stížnosti.


II.

4. Městský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 5. 2011 plně odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 20. 12. 2010 č. j. 10 Nc 17680/2007-37 a současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

5. Exekutorský úřad Brno-město, soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 6. 2011 označil ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. Připomněl, že ochrana ústavních práv je limitována, neboť se váže k osobě, která již jednou nesplnila dobrovolně svoji povinnost ve lhůtě splatnosti plynoucí z konkludentních smluv a nesplnila ji ani poté, co jí byla autoritativně uložena v další lhůtě k plnění v nalézacím řízení; tímto chováním na sebe vzala riziko exekuce. Uvedl, že pokud soud nařídil čtyři samostatné exekuce, bylo jeho povinností v nich činit jednotlivé úkony. Soudní exekutor je vázán rozhodnutím soudu o nařízení exekuce v každém jednotlivém případě, a proto i aplikaci ustanovení § 112 o. s. ř. o spojení věcí v exekučním řízení je třeba omezit na řízení o nařízení exekuce. Soudní exekutor vyjádřil přesvědčení, že není povinen sloučit dvě či více věcí, které byly uplatněny odděleně, neboť nemůže předvídat časovou náročnost, složitost a namáhavost exekučního řízení, zvolený způsob exekuce a postup vymáhání v jednotlivých případech, navíc spojení řízení po několika letech od vydání usnesení o nařízení exekuce, kdy již provedl řadu úkonů ke zjištění majetku povinné s dopadem na náklady jednotlivých řízení, by pro něho představovalo značnou právní nejistotu; vyloučil rovněž, že by rozhodnutí soudního exekutora o nespojení řízení bylo možné napadnout odvoláním.

6. Soudní exekutor dále upozornil, že stěžovatelka uhradila jistinu a náklady nalézacího řízení až po podání návrhů na nařízení exekuce, takže náklady právního zastoupení v exekučním řízení, které oprávněnému vznikly, lze považovat za účelně vynaložené. Soudní exekutor je vymohl dne 26. 5. 2011 a tato částka byla základem pro výpočet jeho odměny. Přímá úhrada stěžovatelky byla zohledněna částečným zastavením řízení pro částku 1 611 Kč v každém z nich. Soudní exekutor vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí Městského soudu v Brně bylo řádně odůvodněno a splňuje požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí. V souvislosti s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí upozornil, že srážky ze mzdy jsou prováděny na základě usnesení o nařízení exekuce a exekučního příkazu k provedení exekuce, které nebyly napadeny, a doplnil, že jeho pověření ve všech čtyřech exekucích již zaniklo splněním vymáhané povinnosti. V závěru svého vyjádření soudní exekutor souhlasil s rozhodnutím bez jednání.

7. Dopravní podnik města Brna, a. s., Brno, Hlinky 151, k výzvě Ústavního soudu v podání ze dne 1. 6. 2011 potvrdil, že stěžovatelka uhradila bezhotovostním převodem dne 31. 3. 2008 oprávněnému jistiny ve výši 2 x 1 611 Kč a 2x 1 612 Kč vymáhané v exekučních řízeních vedených pod sp. zn. 030 EX 24843/07 (105 Nc 17698/2007), 030 EX 24825/07 (105 Nc 17680/2007), 030 EX 24826/07 (105 Nc 17681/2007), 030 EX 24827/07 (105 Nc 17682/2007). Oprávněný prohlásil, že se v řízení o ústavní stížnosti vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení.

8. V replice ze dne 20. 6. 2011 stěžovatelka požádala o nařízení ústního jednání za účelem objasnění, proč nedošlo ke spojení řízení při jejich zahájení a proč soudní exekutor učinil první úkony až po dvou letech od nařízení exekucí; svůj postup v tomto směru účastníci řízení nevysvětlili. Ve věci samé zdůraznila podstatné skutečnosti, které již uvedla v ústavní stížnosti, a vyjádřila přesvědčení, že soudnímu exekutorovi fakticky žádné účelně vynaložené náklady nevznikly a že mu nevznikl ani nárok na odměnu, neboť náklady exekučních řízení nesouvisí s vymáháním pohledávek z exekučních titulů, které dobrovolně mimo exekuční řízení uhradila. Nespojení řízení označila za nepřiměřené navýšení nákladů k její tíži s tím, že soudní exekutor nemusel i s ohledem na zásadu hospodárností provádět v každém jednotlivém exekučním řízení veškeré úkony, a v těchto souvislostech argumentovala závěry z rozhodnutí Ústavního soudu [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), II. ÚS 1540//08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175) a usnesení sp. zn. I. ÚS 1300/11 ze dne 12. 5. 2011 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora o nespojení řízení stěžovatelka zpochybnila a výkladem příslušných ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (§ 55c odst. 3 a 5) dovodila, že přiměřené užití občanského soudního řádu (§ 201 až 226) není v tomto případě vhodné a možné, neboť při rozhodování o spojení exekučních řízení soudní exekutor fakticky rozhoduje o vlastní odměně, a je tedy ekonomicky motivován rozhodnout v neprospěch spojení řízení. Vyloučení možnosti podat proti takovému rozhodnutí odvolání výrazně krátí povinného v jeho právech. Stěžovatelka požádala, aby se Ústavní soud ve svém rozhodnutí k dané problematice vyjádřil.

9. Stěžovatelka dále upozornila, že účastníci řízení se nevyjádřili k jejím argumentům, založeným na aplikaci závěrů z rozhodnutí Ústavního soudu, podle soudního exekutora jde pouze o fakultativní možnost spojení řízení s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01 (usnesení ze dne 29. 4. 2002, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka má však za to, že správný je pozdější názor Ústavního soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2930/09 [nález ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125)], který se nadto týká právě případů vedení několika exekučních řízení mezi týmiž účastníky, která mnohdy vedou k tomu, že na odměně a nákladech soudního exekutora uhradí povinný mnohonásobně více, než byla jistina vymáhané pohledávky. Stěžovatelka nepopřela, že by soudnímu exekutorovi neměl náležet nárok na odměnu a náhradu nákladů za samotnou exekuční činnost, v daném případě by však soudnímu exekutorovi měl vzniknout nárok na odměnu a na náhradu nákladů toliko k jednomu exekučnímu řízení, a nikoliv ke čtyřem, a i v takovém případě by bylo nutné zohlednit rozsah této činnosti z hlediska náročnosti a složitosti.

10. Podáním ze dne 18. 7. 2011 stěžovatelka upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 2780/10 (N 108/61 SbNU 609) s tím, že jeho právní závěry jsou zcela využitelné i v její věci.


III.

11. Z vyžádaných spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 105 Nc 17680/2007, 105 Nc 17681/2007, 105 Nc 17682/2007 a 105 Nc 17698/2007 Ústavní soud ověřil průběh exekučního řízení, jak ho stěžovatelka vylíčila v ústavní stížnosti, a z doručenek v těchto spisech založených zjistil, že usnesení soudu o nařízení (čtyř) exekucí společně s výzvami soudního exekutora ke splnění povinností stěžovatelka obdržela dne 25. 1. 2010.

12. Ústavní soud dále zjistil, že Městský soud v Brně k návrhu povinné stěžovatelky spojil usnesením ze dne 3. 12. 2010 ke společnému řízení nařízené exekuce vedené pod sp. zn. 105 Nc 17680/2007 pro částku 1 611 Kč, sp. zn. 105 Nc 17681/2007 pro částku 1 612 Kč, sp. zn. 105 Nc 17682/2007 pro částku 1 612 Kč a sp. zn. 105 Nc 17698/2007 pro částku 1 611 Kč s tím, že řízení bude nadále probíhat pod sp. zn. 105 Nc 17680/2007. Návrhy na spojení exekučních řízení 030 EX 24825/07, 030 EX 24826/07, 030 EX 24827/07, 030 EX 24843/07 soudní exekutor neakceptoval a postoupil je, společně s námitkami proti exekučním příkazům co do výše odměny a nákladů exekuce, Městskému soudu v Brně. Oznámeními ze dne 6. 12. 2010 č. j. 030 EX 24825/07-37, č. j. 030 EX 24826/07-32, č. j. 030 EX 24827/07-32 a č. j. 030 EX 24843/07-38 tuto skutečnost sdělil stěžovatelce. Podle příkazů k úhradě nákladů exekuce bylo povinné přikázáno, aby v každém jednotlivém případě uhradila soudnímu exekutorovi náklady exekuce sestávající z odměny exekutora ve výši 3 000 Kč, náhrady za hotové výdaje, za ztrátu času a za doručení písemností ve výši 3 500 Kč a 20% DPH ve výši 1 300 Kč (výrok II) a aby uhradila náklady oprávněného účelně vynaložené k vymáhání nároku ve výši 4 320 Kč (výrok III).

13. Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením námitkám nevyhověl. Uvedl, že spojení věcí exekučním soudem se týká výhradě hospodárnosti řízení vedeného u soudu a nepředjímá spojení věcí vedených soudním exekutorem. Soud nepřisvědčil tvrzení o neúměrném navyšování nákladů, neboť podle jeho názoru to byla především sama povinná, kdo nesplnila povinnosti uložené jí pravomocným a vykonatelným titulem, čímž vyvolala vznik dalších nákladů. Potvrdil proto správnost vyčíslení nákladů exekuce s tím, že odměnu exekutora stanovenou podle ustanovení § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve výši 3 000 Kč již nelze krátit, neboť "povinná ani u jedné z probíhajících exekucí svoji povinnost nesplnila a soudnímu exekutorovi v zákonné lhůtě ničeho ze svých závazků neplnila, a tudíž objektivně nárok soudního exekutora je zcela oprávněný..."; a dále akceptoval paušální částku 3 500 Kč jako náhradu hotových výdajů a uzavřel, že soudní exekutor se nedopustil porušení zákona v okamžiku, kdy v každé z jednotlivě probíhajících exekucí účtoval celkovou paušální a minimální částku, včetně DPH.


IV.

14. Ústního jednání konaného dne 19. 10. 2011 se zúčastnila pouze stěžovatelka, účastník ad 2) svoji neúčast omluvil, plně odkázal na své vyjádření k ústavní stížnosti a souhlasil, aby bylo jednáno a rozhodnuto za jeho nepřítomnosti. V průběhu ústního jednání právní zástupce stěžovatelky odkázal na argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti a v jejích následných písemných doplněních. Stěžovatelka uvedla, že si svoji chybu uvědomila a dlužnou částku zaplatila, s placením nákladů řízení však nesouhlasila. Další návrhy na doplnění dokazování nebyly vzneseny.

V.

15. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Brně a rozhodnutím Exekutorského úřadu Brno-město, soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, je důvodná.

16. Rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. V nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (viz výše) Ústavní soud při posuzování ústavnosti vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "vyhláška") zformuloval základní zásady odměňování exekutorů. Podle Ústavního soudu není možno způsobovat povinnému nepřiměřenou újmu, a proto je třeba zohlednit "jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením".

17. Se situací, ve které povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, byl Ústavní soud konfrontován ve věci sp. zn. II. ÚS 1540/08 (viz výše). Při zohlednění nosných rozhodovacích důvodů z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 7. 2009 (dostupný též v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další dále citované nálezy) zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, byla základem pro určení jeho odměny částka nulová; ustanovení § 6 odst. 3 vyhlášky neshledal relevantním, neboť odměna ve výši zde uvedené by se mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li v exekučním řízení vymoženo alespoň něco. Stran nákladů soudního exekutora Ústavní soud vyložil, že v takové situaci pověřenému soudnímu exekutorovi žádné účelně vynaložené náklady v souvislosti s prováděním exekuce nevznikly, protože povinný svou povinnost splnil dobrovolně, a pokud soudnímu exekutorovi vznikaly jiné náklady, nelze je považovat za účelně vynaložené v souvislosti s prováděním exekuce, neboť exekucí nebylo a nemohlo být vymoženo vůbec nic. Obdobně Ústavní soud k odměně soudního exekutora judikoval i v nálezu ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (viz výše) a ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1061/10 (N 164/58 SbNU 409).

18. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 se Ústavní soud vyslovil i k náhradě hotových výdajů soudního exekutora, kterou je třeba posuzovat analogicky k odměně za provedení exekuce. V případě dobrovolného splnění dlužné částky je proto "nezbytné vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly soudní exekutorce do okamžiku, než bylo stěžovatelkou dlužné plnění uhrazeno. Jinak řečeno, není-li možno soudní exekutorce přiznat paušální odměnu ve výši 3 000 Kč, resp. 1 500 Kč, tím spíše jí není možno přiznat paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč".

19. V nálezu ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 2492/09 (N 147/58 SbNU 245) Ústavní soud označil postup obecného soudu, který nevzal při stanovení odměny exekutora v úvahu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil, za porušení povinností čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny a za rozporný s čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť nevzal v úvahu závaznou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.

20. Principy pro určení nákladů exekuce, včetně (výše) odměny soudního exekutora, vymezené v nálezové judikatuře Ústavního soudu, rozlišující zda povinný plnil dobrovolně po nařízení exekuce, či až po vydání exekučního příkazu, avšak bez přímé účasti soudního exekutora, lze přímo aplikovat i na nyní projednávanou věc. Pro Ústavní soud bylo rozhodující zjištění, že Městský soud v Brně sice dne 5. 11. 2007 nařídil exekuce na majetek stěžovatelky, ta však dlužné částky zaplatila na účet oprávněného dne 31. 3. 2008, tj. téměř dva roky předtím, než se o nařízení exekucí vůbec dověděla, neboť usnesení o jejich nařízení společně s výzvou ke splnění povinnosti jí byla doručena až dne 25. 1. 2010. Stěžovatelka tak splnila svůj dluh vůči oprávněnému dobrovolně, bez přímé účasti exekutora, který byl navíc o splnění její povinnosti informován dopisy oprávněného dne 10. 4. 2008. V souladu s právními závěry uvedenými ve shora označených nálezech Ústavního soudu tak nemůže stěžovatelkou poskytnuté dobrovolné plnění představovat základ pro výpočet odměny exekutora, neboť ten z pohledávek oprávněného vůči povinné stanovených v exekučních titulech nevymohl ničeho; z tohoto pohledu je namístě i korekce náhledu na přiznání paušální náhrady hotových výdajů.

21. Pokud tedy Městský soud v Brně potvrdil správnost soudním exekutorem stanovených exekučních nákladů, nerespektoval nosné důvody nálezů shora citovaných, v důsledku čehož nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora, a to s ohledem na čl. 2 odst. 2 Listiny, jenž soudům ukládá především postupovat v souladu s pravidly spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Tím, že soud nerespektoval závazné právní názory Ústavního soudu k nastolené problematice, aniž ve svém rozhodnutí předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchyluje, porušil i čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy [k tomu srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465, body 59-72), případně též nález sp. zn. IV. ÚS 2603/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 96/49 SbNU 433, bod 51)].


VI.

22. K otázce spojování věcí a obecně hospodárnosti řízení a aplikace ustanovení § 112 o. s. ř. se Ústavní soud vyjádřil nejprve v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 formou obiter dicti a poté ji podrobně rozvedl v nálezu sp. zn. II. ÚS 2780/10. Ústavní soud připomněl princip proporcionality, ze kterého vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci, které spolu po všech stránkách souvisejí, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení i z důvodu upřednostněné minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýše žádoucí; k individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 Listiny, pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný. Ústavní soud svou judikaturou nezpochybnil právo na náhradu nákladů exekuce jak na straně soudního exekutora, tak i na straně oprávněného, zdůraznil však, že mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení (exekučních nebo i nákladů nalézacího řízení), které nese povinný, musí existovat proporcionální vztah. Ústavní soud opakovaně připomenul postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, který je jako veřejný činitel při výkonu svěřené státní moci povinen respektovat základní práva osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává [srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545) či nálezy sp. zn. II. ÚS 1331/07 ze dne 27. 11. 2007 (N 207/47 SbNU 255), sp. zn. II. ÚS 543/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 89/61 SbNU 377) a další]. Proto i on musí volit především taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení, aby jim vedením řízení nezpůsobil větší než nezbytnou újmu. Neopodstatněné navyšování nákladů exekučního řízení rovněž za určitých skutkových okolností představuje zneužití práva, které lze považovat za zásah do práv povinného, na minimalizaci zásahů vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy [srov. nález ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2013/10 (N 154/62 SbNU 347)].

23. Na základě postulátů ve shora uvedených nálezech lze i v projednávané věci mít nepochybně za to, že pro soudního exekutora by nebylo vážným problémem spojení věcí stěžovatelky, a to ani z hlediska věcného (pohledávky na základě stejných titulů), osobního (pohledávky jednoho oprávněného subjektu za jedním dlužníkem) ani časového (výzvy ke splnění povinnosti byly vydány v jeden den). Soudní exekutor však stěžovatelkou navržené a opakovaně požadované spojení věcí bez rozumně přijatelných důvodů neakceptoval, což s ohledem na okolnosti projednávané věci vedlo Ústavní soud k závěru o zásahu do práva stěžovatelky na minimalizaci zásahů vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy.

24. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti usnesení Městského soudu v Brně a příkazům k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Brno-město, soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

25. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Městského soudu v Brně Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Návrhu nevyhověl, neboť ve své rozhodovací praxi odkládá vykonatelnost zpravidla pouze tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační funkci právní odpovědnosti, což v projednávané věci neshledal [srov. též nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691, 696)].