IV.ÚS 248/99 ze dne 2. 11. 2000
N 160/20 SbNU 133
K postavení účastníka stavebního řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl, se souhlasem účastníků bez nařízení
ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti M. M., proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 1999, čj.
30 Ca 3/99 -19, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako
účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3.
1999, čj. 30 Ca 3/99-19, se zrušuje.


Odůvodnění

Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti navrhuje
zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým
bylo zastaveno řízení o její žalobě, jíž se domáhala přezkoumání
zákonnosti rozhodnutí Okresního úřadu Chrudim ze dne 9. 11. 1998,
čj. RR/UŘSŘ-1998-812/K 2, kterým bylo zamítnuto odvolání proti
rozhodnutí Městského úřadu v Hlinsku ze dne 12. 8. 1998, čj. Výst.
9791105/98/R, jímž byla J. S. podle ust. § 88 odst. 1 písm. b)
zákona č. 50/1976 Sb. (dále jen stavební zákon) dodatečně povolena
stavba řadové garáže.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Hradci
Králové, sp. zn. 30 Ca 3/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka
se správní žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí správních
orgánů, kterými byla dodatečně povolena stavba řadových garáží na
pozemku, s nimiž sousedí její pozemek. Ač původně bylo řízení
zahájeno za účelem odstranění stavby garáže (tzv. černé stavby),
bylo nakonec vydáno dodatečné povolení ke stavbě řadových garáží,
přitom nebylo dbáno jejích námitek, že nebude mít přístup na
vlastní pozemek a nebude s ním moci naložit tak, jak původně
zamýšlela, tj. darovat ho vnukovi ke stavbě domu.

Krajský soud v Hradci Králové řízení zastavil s odůvodněním,
že podle § 250 odst. 2 o.s.ř. je k podání žaloby ve správním
soudnictví legitimován pouze ten, kdo byl účastníkem již
proběhlého správního řízení (ať již s ním tak bylo skutečně
zacházeno, či nikoliv). Z ustanovení § 88 a § 97 odst. 1
stavebního zákona sice vyplývá, že účastníky řízení o odstranění
stavby jsou mimo jiné osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva
k sousedním pozemkům a stavbám na nich, pokud jejich práva mohou
být rozhodnutím přímo dotčena, avšak to, co se rozumí pod pojmem
"sousední pozemek", vymezuje stavební zákon v § 139 písm. c) tak,
že se tím rozumí pouze "pozemky, které mají společnou hranici
s pozemkem, který je předmětem správního řízení vedeného podle
tohoto zákona, a stavby na těchto pozemcích". Vzhledem k tomu, že
bylo zjištěno, že mezi pozemky stěžovatelky a parcelami, na nichž
byly zmíněné stavby řadových garáží dodatečně povoleny, je ještě
parcela ve vlastnictví obce, nejde o sousedství ve smyslu
citovaného ustanovení stavebního zákona, a proto stěžovatelka
nebyla účastníkem správního řízení, a není tedy legitimována
k podání žaloby. Podle názoru soudu na tom nic nemůže změnit ani
okolnost, že její pozemky jsou od hranice pozemku, na kterém byla
prováděna stavba, vzdáleny pouze 40 cm. Z tohoto důvodu bylo
řízení o žalobě zastaveno podle ustanovení § 250 odst. 3 o.s.ř.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv napadené
usnesení vychází z přesné dikce zákona, tzn. z ust. § 97 odst. 1
s odvoláním na ust. § 139 písm. c) zákona č. 501976 Sb., na
základě kterého jsou za účastníky řízení považováni jen ti
vlastníci sousedních pozemků, kteří mají sousední hranici, ve svém
důsledku poškozuje oprávněné zájmy vlastníků sousedních
nemovitostí, které sice společnou hranici nemají, ale z hlediska
vzdálenosti hraničních linií s touto hranicí nepřímo souvisí.
Novelizací stavebního zákona došlo k zredukování ochrany jen na
vlastníky pozemků hraničících, přičemž přestali být chráněni
vlastníci sousedních pozemků, kteří, ačkoliv mohou být dotčeni ve
svých právech, jsou vyloučeni ze stavebního řízení, a tím
i vyloučeni z práva umožňujícího jim napadnout stavební rozhodnutí
u nezávislého soudu. Ustanovení § 139 písm. c) stavebního zákona
lze snadno zneužít, tak jako se to stalo i v jejím případě, kdy
vlastník pozemku odprodal pás pozemku v minimální šíři obci
a v podstatě tak obešel zákonný předpis. Novelizované znění
ustanovení § 139 písm. c) stavebního zákona je proto zavádějící
a protiústavní.

Stěžovatelka je přesvědčena, že i když v napadeném usnesení
bylo postupováno v souladu se zákonem, došlo k porušení jejího
práva chráněného čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 35 odst. 1 a čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR
a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod včetně čl. 1 Dodatkového protokolu k ní. Krajský soud dle
jejího názoru svým rozhodnutím porušil ústavní principy dané
ústavním pořádkem. Okruh účastníků stavebního řízení je nutno
posuzovat šířeji, a to tak, že účastníkem by měl být i ten, jehož
práva by měla být zamýšlenou stavbou dotčena, omezena, popřípadě
i zrušena. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka také
návrh na zrušení ustanovení § 139 písm. c) stavebního zákona.

Krajský soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní
stížnosti uvedl, že přistoupil k zastavení řízení z důvodu, že
stěžovatelka nebyla účastnicí řízení před správním orgánem,
a proto ani nemohla být ve sféře veřejného práva zkrácena ve svých
právech. K tomuto závěru dospěl soud v důsledku přesné aplikace
stavebního zákona po novele, účinné od 1. 7. 1998, s níž se sice
senát 30 Ca v řadě věcí vnitřně neztotožňuje, musí ji však ve své
přezkumné činnosti akceptovat. Je toho názoru, že uvedená právní
úprava nemá nic společného s rovností práv fyzických a právnických
osob, nicméně nápravy nelze dosáhnout jinak než zrušením
ustanovení § 139 písm. c) stavebního zákona.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se svou ústavní stížností
spojila i návrh na zrušení ustanovení § 139 písm. c) stavebního
zákona, a toto ustanovení bylo v ústavní stížností napadeném
rozhodnutí správním soudem aplikováno, přerušil senát
projednávající ústavní stížnost řízení o ní usnesením ze dne 8.
října 1999 a spojený návrh na zrušení napadeného ustanovení
postoupil podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, k posouzení plénu Ústavního soudu.

Toto rozhodnutí IV. senátu bylo doplněno usnesením ze dne
20. 10. 1999, sp. zn. IV.ÚS 248/99, tak, že důvodem přerušení
řízení o ústavní stížnosti je též podání návrhu senátu na zrušení
ustanovení § 250 odst. 2 o.s.ř., neboť senát Ústavního soudu
dospěl k závěru, že kromě ustanovení § 139 písm. c) stavebního
zákona navrhovaného ke zrušení samotnou stěžovatelkou, je to
i ustanovení § 250 odst. 2 o.s.ř., jehož uplatněním nastala
skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Postupoval proto
podle ustanovení § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. a podal plénu
Ústavního soudu podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) citovaného
zákona návrh na zrušení uvedeného ustanovení, které považuje za
protiústavní, neboť má za to, že jeho vymezení aktivní legitimace
k podání správní žaloby zužuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod okruh osob, oprávněných obrátit se na
soud ve správních věcech. Tento návrh byl spojen ke společnému
projednání s dalšími Ústavnímu soudu podanými návrhy na zrušení
některých ustanovení občanského soudního řádu správního soudnictví
se týkajících. O těchto návrzích plénum Ústavního soudu dosud
nerozhodlo, senát Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatelky
projednávající je však toho názoru, že o této ústavní stížnosti
lze rozhodnout již nyní, za stavu, kdy plénum Ústavního soudu
nálezem ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl .ÚS 19/99, návrhu na
zrušení ustanovení § 139 písm. c) stavebního zákona vyhovělo
a toto ustanovení dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušilo.

V odůvodnění svého nálezu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl .ÚS
19/99, kterým bylo zrušeno ustanovení § 139 písm. c) stavebního
zákona, Ústavní soud konstatoval, že současný stav vymezení
účastníků stavebního řízení vytváří situaci, kdy zdaleka ne
všechny osoby, které mohou být pravomocným správním rozhodnutím
dotčeny v právech či povinnostech, mohou být v soudním řízení
účastníky. Z důvodů, v odůvodnění plenárního nálezu rozvedených,
na něž je možno zde odkázat, pak uzavřel, že ustanovení § 139
písm. c) stavebního zákona (které bylo správním soudem v ústavní
stížností napadeném rozhodnutí aplikováno) tím, že vymezuje pojem
"soused" přímo v zákoně, bere správnímu orgánu možnost, aby jako
s účastníkem řízení zacházel též s osobou, která očividně může být
rozhodnutím vydávaným ve stavebním řízení dotčena ve svých
právech, a to i v právech ústavně chráněných, jako je právo na
pokojné užívání majetku, případně právo vlastnické. To, že je
možno takovou osobu přizvat k řízení (nikoliv však jako účastníka)
podle § 59 odst. 3 stavebního zákona, je nedostatečné, neboť
s ohledem na dikci ustanovení § 250 odst. 2 o.s.ř. vyřazuje
napadené ustanovení takovou osobu z práva obrátit se na nezávislý
soud, a v tomto smyslu je tedy ustanovení § 139 písm. c)
stavebního zákona zcela evidentně v rozporu s čl. 36 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, neboť z práva na přístup
k soudu a soudní ochranu vylučuje toho, kdo nejen tvrdí, že může
být správním rozhodnutím dotčen ve svých právech, ale kde takové
dotčení může být zcela zjevné.

Uvedeným nálezem pléna Ústavního soudu i důvody v něm
uvedenými je vázán i senát Ústavního soudu při posuzování ústavní
stížnosti stěžovatelky. Nemohl proto s ohledem na fakt, že
projednávaná věc stěžovatelky svým shora popsaným skutkovým stavem
zcela zapadá do úvah uvedených Ústavním soudem v jeho plenárním
nálezu - přesto, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval před
vydáním citovaného nálezu na základě ještě platného ustanovení §
139 písm. c) stavebního zákona - závěry uvedeného nálezu pominout,
zejména, když právě v případě stěžovatelky nabývají na významu
právní úvahy tam uvedené, týkající se práva na přístup k soudu
a soudní ochranu.

Důvodem zastavení řízení o žalobě stěžovatelky byla platná
právní úprava předmětné problematiky, kterou byl soud při
přezkoumávání správního rozhodnutí nucen respektovat, nelze proto
obecnému soudu vytýkat nesprávný postup, neboť rozhodoval za jiné
právní situace, ještě za platnosti ustanovení § 139 písm. c)
stavebního zákona. Nicméně v dalším řízení je nutno nastalou změnu
práva s ohledem na Listinu základních práv a svobod, jíž je
každému zaručeno domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu, respektovat. Tato ústavní
zásada každému zaručuje právo na zákonné a ústavnímu pořádku
odpovídající posouzení jeho práva, a to za dodržení čl. 95 Ústavy
ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Uvedené
platí i v případě změny práva, a tedy i příslušného zákona, jako
je tomu v této věci, když k nastálé změně zákona došlo v důsledku
nálezu Ústavního soudu, vyvolaného právě stěžovatelkou - jí, za
splnění podmínek ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, podaným spojeným návrhem v souvislosti
s její ústavní stížností. Z těchto důvodů proto bylo ústavní
stížností napadené usnesení krajského soudu pro jeho nesoulad
s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dle ustanovení
§ 82 odst.1 a 3 písm a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zrušeno.



Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. listopadu 2000