IV.ÚS 252/95 ze dne 25. 11. 1996
N 125/6 SbNU 401
K právu na spravedlivý proces a k zásadní nepřípustnosti rozhodnout bez jednání v daňových věcech
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl v ústavní stížnosti
J. M., zastoupeného JUDr. P. K., proti rozsudku Krajského soudu
v Brně, č. j. 29 Ca 393/94-24, ze dne 7. 8. 1995, za účasti
Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního
ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Ca 393/94-24, ze dne 7.
8. 1995, se z r u š u j e .


O d ů v o d n ě n í :
I.
Dne 19. 10. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní
stížnost J. M., zastoupeného JUDr. P. K. Stěžovatel se domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 1995, č. j.
29 Ca 393/94-24, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zrušení
rozhodnutí Finančního ředitelství v B. č. j. FŘ 3171/230/94, ze
dne 18. 10. 1994. Tímto rozhodnutím, ve spojení s rozhodnutím
Finančního úřadu ve Z., mu byla vyměřena daň podle pomůcek, a to
ve smyslu § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Spolu s touto stížností
byl podán návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 9 cit. zákona,
a to v části vyjádřené slovy "nebo k jejichž průkazu byl správcem
daně v průběhu daňového řízení vyzván". O tomto návrhu rozhodlo
plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/95 z 24. 4.
1996, a to tak, že návrh zamítlo.

V průběhu řízení o vlastní ústavní stížnosti, které
následovalo po výše uvedeném rozhodnutí pléna Ústavního soudu,
dospěl IV. senát k názoru, že ustanovení § 250f o.s.ř., jehož
aplikací nastaly některé skutečnosti, které jsou předmětem ústavní
stížnosti, je neústavní. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 252/95 ze dne
13. 6. 1996 proto řízení přerušil a návrh na zrušení § 250f
o.s.ř. předložil k rozhodnutí plénu. Plénum Ústavního soudu pak
svým nálezem Pl. ÚS 18/96, ze dne 24. 9. 1996 rozhodlo, že se toto
ustanovení zrušuje dnem 1. května l997.

II.
Pokud jde o vlastní ústavní stížnost, je třeba konstatovat,
že její argumentace v mnoha bodech směšuje výhrady proti samotnému
textu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, konkrétně
proti ustanovení § 31 odst. 9 tohoto zákona, o jehož ústavnosti
již bylo plénem Ústavního soudu rozhodnuto, s výhradami proti
samotnému správnímu rozhodnutí, resp. rozsudku soudu. Odhlédnuto
od výhrad proti právnímu předpisu, vytýká ústavní stížnost
správnímu orgánu, tedy správci daně, že tím, že požadoval
prokázání "obsahové náležitosti dokladu č. FP 46/94/P ze dne 9.
3. 1994", žádal něco, co nemá oporu v zákoně. Nevyhovění této
výzvě pak vedlo k tomu, že mu daň byla stanovena za použití
pomůcek ve smyslu § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Takový
postup správce daně považuje za účelový, diskriminující a ve své
podstatě rozporný s citovaným zákonem. Dále pak považuje za
rozporné se zákonem, je-li mu ukládána povinnost zkoumat, popř. si
nechat dokladovat skutečnost, zda výstavce daňového dokladu je
plátcem DPH či nikoliv. Vzhledem k tomu, že podle § 5 zákona č.
588/1992 Sb. jsou plátci daně z přidané hodnoty ze zákona osoby,
jejichž obrat za nejbližší tři předcházející měsíce překročí
částku Kč 750.000,- , a jestliže se v daném případě jednalo
o obchod s plněním přesahujícím Kč 33 milionů, pak právem byl jako
daňový subjekt v dobré víře, že jedná s plátcem DPH. Je tedy toho
názoru, že mu vznikl nárok na odpočet daně podle § 19 odst. 1 cit.
zákona o DPH, neboť se nemohlo jednat o případ podle § 19 odst.
3 tohoto zákona. Měl tedy nárok na vrácení nadměrného odpočtu
podle § 23 cit. zákona, který mu však správce daně odepřel.

Odvolacímu orgánu - Finančnímu ředitelství v B. - pak ústavní
stížnost vytýká, že aniž by zkoumal řádně skutkový stav, jakož
i zákonnost postupu správce daně, rozhodl podle § 50 odst. 5
zákona č. 337/1992 Sb., zatím co při dodržení zákona měl
postupovat podle § 50 odst. 3 citovaného právního předpisu.

Krajskému soudu v B., u kterého podal stěžovatel žalobu
o přezkoumání pravomocného správního rozhodnutí, která byla
zamítnuta, je ústavní stížností vytýkáno, že zcela pominul
skutečnosti namítané stěžovatelem ve správním řízení a řešil
toliko činnost odvolacího orgánu. Přitom se soud vůbec nezabýval
otázkou, zda byl dán podklad k tomu, aby správní orgány
postupovaly podle § 50 odst. 5 zákona 337/1992 Sb. Podle § 246c o.
s. ř. měl soud při řešení věci postupovat přiměřeně dle části
I. a III. o.s.ř., když podle § 250f o.s.ř. platí, že soud nenařídí
jednání, jen je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze
správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení
právní otázky. Stěžovateli tímto postupem, jako účastníkovi
soudního řízení, nebyla tedy dána možnost, aby se k věci vyjádřil
a obhájil své stanovisko. Při jednání před Ústavním soudem dne
13. 6. 1996 pak právní zástupce stěžovatele uplatněné argumenty
doplnil v tom směru, že v daňových věcech, které jsou již svojí
podstatou velmi složité a náročné a u kterých výklad některých
ustanovení daňových předpisů činí problémy nejen podnikatelům jako
laikům, ale i finančním orgánům, je většinou již z podstaty věci
vyloučeno, aby soud považoval věc za jednoduchou a skutkově
natolik jasnou, aby s použitím § 250f o.s.ř. rozhodl bez jednání.
Považuje za nesprávné, jestliže je námitky možné uplatnit až
v řízení před Ústavním soudem, před který takové věci nepatří.
Stěžovatel zastává názor, že v jeho případě došlo k vydání celé
řady rozhodnutí, která jsou nezákonná a jejichž nezákonnost mohla
být objasněna a obhájena v soudním řízení, pokud by bylo nařízeno.
Právní názor Krajského soudu v B. ve věci rozsahu přezkumné
činnosti soudu by neměl do budoucna obstát, neboť pokud by soud
nemohl přezkoumávat správnost aplikace hmotněprávního předpisu
správcem daně, ztratil by institut správního soudnictví smysl.
V případě stěžovatele se např. žádné z rozhodnutí nevypořádalo
odpovědným způsobem s výkladem ustanovení § 12 odst. 2 zákona
o DPH ve spojení se zákonem o správě daní a poplatků. Má-li soud
rozhodnout na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu,
nemůže se spokojit pouze s formálním hodnocením důkazů. V daném
případě šlo nepochybně o složitou záležitost, při jejímž řešení
nelze postupovat bez účasti těch, kterých se věc týká.

Z výše uvedených důvodů je stěžovatel toho názoru, že
napadenými správními rozhodnutími a rozsudkem krajského soudu byla
porušena základní práva stěžovatele, když neadekvátní aplikací
ustanovení § 250f o.s.ř. byl porušen čl. 90 Ústavy, jakož i jeho
právo na to, aby věc byla soudem projednána bez zbytečných
průtahů, v jeho přítomnosti a tak, aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod). Proto navrhuje rozsudek Krajského soudu v B. č. j. 29
Ca 393/94-24, ze dne 7. 8. 1995, zrušit.

III.
Ve vyjádření, které k ústavní stížnosti podal Krajský soud
v B., zastoupený předsedou senátu 29 Ca JUDr. R. M., se uvádí, že
krajský soud zásadně odmítá tvrzení stěžovatele, že soud zasáhl do
jeho ústavně zaručených základních práv. Přitom soud odkazuje na
podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to zejména pokud jde
o skutkový a právní základ věci. Připomíná, že jde o řízení
o správní žalobě, tedy o přezkum zákonnosti správního aktu, při
kterém je rozhodování soudu založeno na principu kasačním. Nejedná
se tedy v žádném případě o řízení nalézací, z čehož také vyplývá,
že za splnění předpokladů uvedených v § 250f o.s.ř. je možno
rozhodnout, aniž soud nařídí jednání. Rozhodnout, zda jsou splněny
předpoklady pro postup podle tohoto ustanovení, je výlučně
v pravomoci soudu a není rozhodující úvaha účastníků přezkumného
řízení. Tento postup není podle názoru soudu v rozporu s ústavně
zaručeným právem stěžovatele, když podle článku 96 odst. 2 Ústavy
České republiky je jednání před soudem ústní a veřejné, přičemž
výjimky stanoví zákon. Za takovou výjimku považuje soud též
ustanovení § 250f o.s.ř., přičemž poukazuje též na nález Ústavního
soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 82/95. Při jednání dne 13. 6. 1996 dále
poukázal předseda senátu na to, že obdobné vyloučení ústnosti
a veřejnosti obsahují i jiná ustanovení o.s.ř., např. § 243a,
který upravuje řízení o dovolání. Poukázal též na ustanovení §
250i o.s.ř., podle kterého se ve správním soudnictví dokazování
neprovádí. Ze všech uvedených důvodů navrhuje Krajský soud v B.,
jako účastník řízení, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ve vyjádření vedlejšího účastníka - Finančního ředitelství
v B. se uvádí, že stěžovatel si vykládá ustanovení čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90
Ústavy zjednodušeně. Vedlejší účastník je toho názoru, že
k porušení práva na řádný soudní proces dojít nemohlo, a to
zejména proto, že část pátá o.s.ř. o správním soudnictví,
konkrétně pak § 250f, stanoví, kdy a za jakých podmínek může soud
rozhodnout bez jednání. Kromě toho § 250i o.s.ř. stanoví, že pro
soud je v tomto řízení rozhodující skutkový stav, který tu byl
v době vydání napadeného rozhodnutí a že dokazování se neprovádí.
Přezkumné řízení ve správním soudnictví podle hlavy druhé části
páté o.s.ř. nemá tedy charakter nalézacího řízení. Proto znění
poslední části věty čl. 38 Listiny "....aby se mohl vyjádřit ke
všem důkazům" nelze vztáhnout na řízení podle uvedené části
o.s.ř. K dalším bodům ústavní stížnosti pak vedlejší účastník
uvádí, že tvrzení stěžovatele považuje za jednostranné
a zavádějící, neboť zákon o dani z přidané hodnoty jasně stanoví
jako podmínku pro uznání nároku na odpočet daně předložení
daňového dokladu a současně stanoví v § 12, jaké náležitosti musí
takový doklad splňovat. V podrobnostech k tomuto bodu odkazuje
vedlejší účastník na své vyjádření k žalobě a na text odůvodnění
svého rozhodnutí o odvolání č.j. FŘ 3171/230/94 ze dne 18. 10.
1994. Vedlejší účastník je přesvědčen, že v daňovém řízení bylo
nezvratně prokázáno, že daňový doklad, na základě kterého uplatnil
stěžovatel odpočet daně, nemohl být nikdy daňovým dokladem.
Vzhledem k tomu, že správce daně není vázán pouze návrhy daňových
subjektů, provedl v této věci další šetření, jehož výsledkem bylo
zjištění skutečností, které jednoznačně vyvrátily věrohodnost,
průkaznost a správnost důkazů, které stěžovatel předložil. Je tedy
zcela evidentní, že v daňovém řízení stěžovatel neunesl důkazní
břemeno. Z těchto důvodů vedlejší účastník odmítá tvrzení
stěžovatele, že správní orgány jednaly účelově, diskriminačně
a nezákonně. Ke svému vyjádření připojil vedlejší účastník
kompletní spis, který ve věci vedl. Při jednání dne 13. 6. 1996 se
zástupkyně vedlejšího účastníka v podstatě odvolala na argumenty
uvedené v písemném vyjádření a doplnila, že námitky stěžovatele se
spíše vztahují k právní úpravě nežli k problémům aplikace práva.
Vzhledem k tomu, že postup správce daně byl v souladu se zákonem,
navrhl vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si kromě vyjádření výše uvedených stran vyžádal
dále předložení spisu Krajského soudu v B. sp. zn. 29 Ca 393/94.

IV.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností a důkazů dospěl
Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jádrem
stížnosti je argumentace, která se v řízení před Ústavním soudem
objevuje opakovaně, tj. že soudy v tzv. správním soudnictví
aplikovaly ustanovení § 250f o.s.ř. v rozporu se zákonem, když ve
věci, která evidentně svou podstatou nebyla jednoduchá, nenařídily
jednání a tím odňaly účastníkovi řízení možnost, aby před
nezávislým soudem uvedl svoji právní argumentaci, případně
vysvětlil námitky týkající se správnosti či přesnosti zjištění
skutkového stavu správními orgány. Ústavní soud pak v celé řadě
případů těmto stížnostem vyhověl, když se v podstatě ztotožnil
s argumenty stěžovatelů. Stanoviska Ústavního soudu v těchto
věcech lze obecně vyjádřit právní větou, že toto ustanovení
prolamuje zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního řízení,
která je jednou ze základních zásad spravedlivého procesu, a že
právo být soudem slyšen náleží k přirozeným právům každého člověka
a občana (nálezy I. ÚS 57/94, IV. ÚS 97/94, IV. ÚS 105/94, IV. ÚS
113/94 a řada dalších). Toto stanovisko, spolu s dalšími důvody,
vedlo nakonec plénum ÚS ČR ke zrušení ustanovení § 250f o.s.ř.

Výše uvedené argumenty se bezezbytku vztahují i na
projednávanou věc, ve které je třeba přisvědčit ústavní stížnosti
v té části, že v daňových věcech, které jsou již svojí podstatou
zpravidla velmi složité a náročné, je většinou již předem
vyloučeno, aby je soud považoval za věc jednoduchou a skutkově
natolik jasnou, aby s použitím § 250f o.s.ř. rozhodl bez jednání.
Má-li soud rozhodnout na základě spolehlivě zjištěného skutkového
stavu, nemůže se spokojit pouze s formálním hodnocením důkazů.
V daném případě šlo nepochybně o záležitost složitou a nemělo být
při jejím řešení postupováno bez účasti těch, kterých se týká.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud
k závěru, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně byla
porušena ústavní práva stěžovatele na spravedlivý proces,
zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož
i v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Zrušil proto napadený rozsudek, a to bez
ústního jednání, když účastníci s upuštěním od tohoto jednání
vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu). Z tohoto důvodu již Ústavní soud nepovažoval za nutné
zabývat se dalšími argumenty ústavní stížnosti, neboť není jeho
úkolem spekulovat nad tím, jaký by byl výsledek řízení, kdyby
nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je vykonatelné
rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny
orgány i osoby.

V Brně dne 25. listopadu l996