IV.ÚS 2593/14 ze dne 18. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, IČ: 24657344, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem na adrese Praha 2, Vinohradská 30, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2014 č. j. 70 Co 207/2014-207 v části výroku I., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. srpna 2014, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka rovněž požádala, aby jí v případě úspěchu ve věci, byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované České republice - Českém telekomunikačním úřadu zadostiučinění ve výši 106 666,24 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu žalované spočívajícím ve skutečnosti, že žalovaná nerozhodla ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 9 C 206/2012-149 žalobu ve věci samé zamítl a stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání podanému stěžovatelkou Městský soud v Praze, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je navzdory poučení městského soudu přesvědčena, že proti napadenému rozhodnutí není podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. přípustné, neboť žalovaná částka představuje součet několika dílčích peněžitých nároků (z nichž žádný nepřevyšuje částku 50 000 Kč), Ústavní soud z veřejně přístupných informací o průběhu řízení dostupných v databázi www.justice.cz zjistil, že stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu dne 11. srpna 2014 dovolání podala.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně -
povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelka podala dovolání, čímž zahájila dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky.

Za situace, kdy stěžovatelka současně s ústavní stížností podala i dovolání, výše zaznamenaný princip subsidiarity vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost byla podána předčasně a je návrhem podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným. Ústavní soud proto ústavní stížnost, aniž by posuzoval její důvodnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou (srov. k tomu přiměřeně též usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/14 ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2400/14 ze dne 30. července 2014, sp. zn. III. ÚS 2401 ze dne 5. srpna 2014 a další).

Protože ústavní stížnost musela být odmítnuta, nebyl dán ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. srpna 2014

Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka