IV.ÚS 2673/14 ze dne 2. 2. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti PANSTVÍ BECHYNĚ SE, se sídlem Herrschaft Bechyne SE, Landstrasse 33, 9490 Vaduz, Fürstentum Liechtenstein (LIE), zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem Bělohorská 35, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2014 č. j. 2 Afs 83/2012-48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 10. 2012 č. j. 10 Af 89/2012-50 zamítl žalobu stěžovatele PANSTVÍ BECHYNĚ SE proti rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství se sídlem Brno (původně Finančního ředitelství v Českých Budějovicích; dále jen "žalovaný") ze dne 7. 12. 2011 č. j. 5719/11-1300, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Táboře (správce daně) ze dne 29. 4. 2011 č. j. 91306/11/110913303942, jímž správce daně částečně vyhověl odvolání stěžovatele ze dne 1. 10. 2010 tak, že platební výměr na daň z přidané hodnoty (dále "DPH") ze dne 27. 8. 2010 č. j. 98214/10/110913303942, kterým byla vyměřena DPH za zdaňovací období květen 2009 ve výši 8 273 689 Kč, změnil a vyměřenou DPH snížil na částku 3 173 592 Kč.

Krajský soud v prvé řadě nepřisvědčil stěžovatelovým námitkám týkajícím se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí daňových orgánů, porušení jeho procesních práv (odůvodněného neprovedení stěžovatelem navrženého výslechu svědků) a nesprávného hodnocení důkazů. Krajský soud souhlasil se způsobem, jakým správce daně posoudil poskytnuté služby, tedy jako přeúčtování částky a nikoliv jako zdanitelná plnění, z nichž by vznikla registrační povinnost. Námitku stěžovatele, že správní orgány na § 89 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH") neaplikovaly eurokonformní výklad, shledal krajský soud bezpředmětnou. S odkazem na argumentaci v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 103/2010-274 uvedl, že "Soudní dvůr přepravu osob přepravní společností, která neposkytuje žádné další služby, jako je ubytování, průvodcovská činnost nebo poskytování rad, nehodnotí jako uskutečnění plnění, na která se vztahuje zvláštní režim pro cestovní kanceláře podle článku 306 Směrnice." Stěžovatel žádné služby ubytovacího či přepravního charakteru neposkytoval, a proto argumentace § 89 zákona o DPH, která byla pouze pro úplnost doplněna žalovaným v napadeném rozhodnutí na straně 6, není na danou věc případná. Prostor pro aplikaci ustanovení § 89 zákona o DPH ve světle judikatury Soudního dvora EU a ani pro jeho eurokonformní výklad soud proto neshledal.

Krajský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že výklad § 94 odst. 4 zákona o DPH, ve znění platném do 31. 12. 2009, učiněný správcem daně, i samotné ustanovení je diskriminační a kolizní s evropským právem, když v důsledku nastavení odlišných podmínek pro subjekty se sídlem na území EU a na území EHP stěžovatel nebyl ve smyslu citovaného ustanovení registrován ke dni fúze jako plátce DPH. Krajský soud zdůraznil, že registrační postup není ve Směrnici závazně stanoven ani harmonizován, a tudíž tato úprava je plně v kompetenci členského státu. Pro řešení situace stěžovatele zákon o DPH obsahuje ustanovení ohledně tzv. dobrovolné registrace osob povinných k dani se sídlem v jiném členském státě či ve třetích zemích. V této souvislosti se ztotožnil s názorem žalovaného, že dobrovolná registrace je založena na písemném rozhodnutí o registraci vydávaném správcem daně, které má konstitutivní účinky a zakládá práva do budoucna, proto ji nelze provést zpětně. Z toho důvodu také nemohl správce daně akceptovat přihlášku k registraci podanou stěžovatelem dne 2. 11. 2009, kdy se domáhal registrace zpětně k datu 16. 5. 2009. Krajský soud konečně poukázal na to, že úprava § 94 a § 95 zákona o DPH je k osobám se sídlem ve třetích zemích tolerantnější, neboť kategoricky nestanoví postavení plátce DPH, na které je vázána řada povinností a ponechává tento status plátce daně jako možnost volby. Uvedl, že "Žalobce se dobrovolně plátcem daně nestal, ač taková možnost existovala, jeho veškeré aktivity nevykazovaly žádné znaky, které by vyvolávaly potřebu registrace plátce daně z přidané hodnoty. Bylo to teprve vytýkací řízení správce daně, z něhož vyplynul pro žalobce negativní důsledek snížením nároku na odpočet daně, který žalobce označil jako diskriminační a kolizní s evropským právem. Sám však žádnou aktivitu k dobrovolné registraci plátce daně z přidané hodnoty neučinil." Krajský soud proto neshledal rozpor s evropským právem, když nedošlo k porušení zásady daňové neutrality či zákazu diskriminace vůči stěžovateli a nepovažoval v dané věci za potřebné předložit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku.

Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím kasační stížnost stěžovatele pro její nedůvodnost zamítl. Kasační soud nejprve s odkazem na přesvědčivý obsah odůvodnění rozhodnutí správce daně a žalovaného konstatoval nedůvodnost a polemičnost stěžovatelových námitek. Obdobně neshledal ani důvody, pro něž by měl zastávat odlišný právní názor k hodnocení důkazů (týkajících se pouhého přeúčtování nákladů a nikoliv poskytnutí ubytovacích a přepravních služeb) provedeného oběma daňovými orgány, které navíc krajský soud akceptoval.

Ke stěžovatelem zpochybňované možnosti jeho dobrovolné registrace k DPH kasační soud poukázal na to, zda se vůbec jedná o relevantní otázku, když stěžovatel v době předmětné fúze nebyl plátcem DPH a ani k tomuto okamžiku neměl povinnost se jako plátce daně registrovat. Podle kasačního soudu "argumentace stěžovatele, který toliko popírá, že by měl možnost dobrovolné registrace, se proto jeví jako mimoběžná". Nejvyšší správní soud připomněl, že s touto otázkou se podrobně vypořádal krajský soud, který uvedl, že žádost o dobrovolnou registraci lze podat kdykoli za splnění zákonných podmínek (srov. § 95 odst. 10 zákona o DPH). Ke stěžovatelem namítanému údajnému rozporu mezi zněním § 94 odst. 4 zákona o DPH a čl. 19 Směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému DPH, resp. v porušení povinnosti eurokonformního výkladu, kasační soud ve shodě s krajským soudem a žalovaným uvedl, že stěžovateli nebylo nijak bráněno se v České republice usadit a zřídit zde pobočku. Kasační soud poukázal na to, že "V situaci, kdy zákon o DPH stanovil registrační povinnost pouze subjektům se sídlem v tuzemsku a v jiných členských státech, nelze tuto povinnost vztáhnout i na osoby se sídlem ve třetích zemích aplikací přímého či nepřímého účinku Směrnice. Bylo pouze na rozhodnutí stěžovatele, aby předmětná fúze neměla za následek snížení nároku na odpočet daně, a jestliže tak neučinil, nelze postup správce daně označit za neoprávněný a odporující evropskému právu.". Obdobně jako krajský soud připomněl, že dobrovolná registrace je založena na písemném rozhodnutí o registraci vydávaném správcem daně, které má konstitutivní účinky, platné pro futuro. Postup upravený v zákoně o DPH, není v rozporu s evropským právem, neboť shora citovaná Směrnice registrační postup nijak závazně nestanoví ani neharmonizuje a je tudíž v kompetenci národních států. Pro tyto situace zákon o DPH obsahuje ustanovení o tzv. dobrovolné registraci osob povinných k dani se sídlem v jiném členském státu či ve třetích zemích. Ostatně ustanovení § 94 odst. 10 a § 95 odst. 8 zákona o DPH považuje za tolerantnější k osobám se sídlem ve třetích zemích nejen krajský soud (srov. výše), ale také Nejvyšší správní soud. Ten závěrem připomněl a zdůraznil, že stěžovatel, ačkoliv měl možnost stát se dobrovolně plátcem DPH, tuto možnost nevyužil. Kasační soud neshledal ani tuto stěžovatelovu námitku za důvodnou a nepovažoval proto za potřebné předložit Soudnímu dvoru EU stěžovatelem vznesenou předběžnou otázku.

III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Především se domnívá, že tuzemský zákon o DPH v rozhodné době registraci jeho právního předchůdce jako plátce daně nepřipouštěl a stěžovatel musel následně za tohoto předchůdce odvést DPH. Stěžovatel poukazuje na nesprávnost tvrzení Nejvyššího správního soudu o tom, že nevyužil možnosti stát se dobrovolně plátcem DPH, neboť podle stěžovatele tuto možnost neměl. Uvedl, že Nejvyšší správní soud se za této situace nezabýval jeho argumentací týkající se otázek porušení (pravidel) hospodářské soutěže, judikatury Soudního dvora EU a ani poukazem na obecný výklad čl. 31, 34, 36 a 40 Dohody o Evropském hospodářském prostoru. Stěžovatel konečně poukázal na to, že Nejvyšší správní soud dostatečně neodůvodnil výjimku z postupu podle čl. 267 Smlouvy o Evropské Unii a Smlouvy o fungování Evropské Unie 2012/C 326/01, kterou může učinit pouze tehdy, pokud se nejedná o svévoli; stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08 a v něm uvedenou argumentaci týkající se svévole (srov. bod 22 nálezu).

IV.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; oba správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních soudů a nezbývá mu než zdůraznit, že soudy vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Správní soudy přesvědčivě posoudily stěžejní otázky. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a cíle uvedené právní úpravy.

V předmětných souvislostech podané ústavní stížnosti však Ústavní soud nemůže nepřipomenout vlastní judikaturu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3689/12, II. ÚS 419/14), z níž vyplývá zřetelný postoj Ústavního soudu k problematice položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Tento postoj je významný i při posouzení této otázky v rámci souzené věci, když stěžovatel připomíná část (bod 22) nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08 a v něm uvedenou argumentaci týkající se posouzení výkonu svévole v souvislosti s jednáním soudu poslední instance, který zcela opomene položit si otázku, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EÚ.

Ústavní soud v judikátech sp. zn. III. ÚS 3689/12 a II. ÚS 419/14 poukázal na to, že předkládací povinnost neexistuje tehdy, jestliže podle konkrétních kritérií neexistují rozumné pochybnosti ohledně platnosti a výkladu příslušného komunitárního práva: a) Soudní dvůr EU již ohledně stejně znějící otázky rozhodl v jiném řízení (28-30/62 Da Costa), b) k předmětné předběžné otázce již existuje konstantní judikatura Soudního dvora (acte éclairé), nebo c) aplikace komunitárního práva je tak naprosto zřetelná (zjevná, jasná), že o ní neexistuje žádná pochybnost, přičemž taková pochybnost není dána tehdy, jestliže i soudy jiných členských států a Soudní dvůr EU mají stejný názor na věc; národní soud by tak měl především srovnávat jednotlivé jazykové verze textu, užívat terminologie a právních pojmů komunitárního práva, brát zřetel na odlišnosti interpretace komunitárního práva a ujistit se, že jeho výklad je stejně zjevný ostatním soudům členských států a Soudnímu dvoru (acte clair; srov. rozsudek ESD 283/81 Srl Cilfit and Lanificio di Gavardo SpA v. Ministry of Health).

Ústavní soud připomíná, že možnost uvedená pod písm. c) doznala pod doktrinárním vlivem změny z toho důvodu, aby zatěžování Soudního dvora EU, národních soudů, ale i stran řízení, bylo co nejmenší; to platí jen pro ty otázky, které jsou méně důležité s ohledem na jednotu, soudržnost a vývoj evropského práva. Proto i podle Ústavního soudu mají české soudy vážit, zda je posuzovaný problém vůbec vhodný pro předložení žádosti o zodpovězení předběžné otázky. Kritériem je tedy závažnost právní otázky, přičemž čím méně závažná tato otázka je, tím více může být obecný soud přesvědčen o tom, že je sám způsobilý tuto otázku vyřešit, a to na základě jeho vlastních znalostí a porozumění evropskému právu. V takovém případě není důvod, aby byl Soudní dvůr EU zatěžován návrhy, které může národní soud řešit uspokojujícím a přijatelným způsobem sám. Ústavní soud si je současně vědom, a to především s ohledem na ústavní stížností tvrzené porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, že účelem garance tohoto práva je zajistit jednotnou interpretaci norem komunitárního práva tak, aby bylo možno naplnit maximu rovnosti před zákonem skrze jednotnou interpretaci účelu právní normy obsažené v komunitárním právu.

Ústavní soud považuje argumentaci obou soudů (a Nejvyššího správního soudu, jehož rozhodnutí bylo napadeno, zvláště) za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud neshledal s odkazem na § 94 odst. 4 a § 95 odst. 8 a odst. 8 zákona o DPH v příslušném znění (shodně jako oba správní soudy) porušení povinnosti jejich eurokonformního výkladu, a to právě s ohledem na čl. 19 Směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému DPH, z něhož vyplývá oprávnění členských států přijmout opatření nezbytná k tomu, aby zabránily narušení hospodářské soutěže v případech, kdy nabyvatel (považovaný za právního nástupce převodce) není osobou plně povinnou k daní, resp. mohou přijmout veškerá opatření potřebná k zabránění daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem. Z citovaného ustanovení Směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému DPH, proto nelze dovodit, že by eliminovalo možnost posouzení argumentace správních soudů v souzené věci (tzn. institutem dobrovolné registrace stěžovatele jako právního nástupce převodce) jako eurodiskonformní, resp. že by tato argumentace byla vždy vhodným důvodem pro položení předběžné otázky.

Ústavní soud proto připomíná výše zdůrazněné kritérium závažnosti předmětné právní otázky a způsobilosti správního soudu tuto otázku jasně a jednoznačně vyřešit a nezatěžovat tak Soudní dvůr EU. Ústavní soud nepochybuje, že oba vážily, zda je posuzovaná předmětná otázka hodna předložení žádosti o zodpovězení předběžné otázky; to ostatně vyplývá z jejich závěru. Ústavní soud se ani nedomnívá, že by závěr krajského soudu a především Nejvyššího správního soudu o tom, že nepovažují za potřebné předložit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, byl závěrem excesivním či svévolným.

Ústavní soud však musí dodat, a to nezávisle na stěžovatelově argumentaci, že Nejvyšší správní soud mohl nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU odůvodnit podrobněji s ohledem na výše připomínané doktrinární pojetí a jeho změny. Tento deficit nicméně nedosahuje dostatečné intenzity, aby Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. Navíc stěžovatelem požadované zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu z tohoto důvodu by ve výsledku stěžovateli nic nepřineslo, neboť, jak bylo Ústavním soudem vyloženo výše, pro podání předběžné otázky neexistovaly dostatečně silné důvody. Právo stěžovatele na spravedlivý proces a na zákonného soudce tak nebylo dotčeno.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016


JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu