IV.ÚS 2785/07 ze dne 15. 1. 2009
N 10/52 SbNU 103
K povinnosti odvolacího soudu dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se k projednávané věci
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Pavla Rychetského - ze dne 15. ledna 2009 sp. zn. IV. ÚS 2785/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Triglav pojišťovna, a. s., IČ: 250 73 958, se sídlem v Brně, Novobranská 544/1, v řízení před obecnými soudy v postavení strany žalované, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. srpna 2007 sp. zn. 1 Cmo 115/2007, jímž bylo na základě odvolání žalobce změněno rozhodnutí soudu prvního stupně zrušující (na návrh stěžovatelky) rozsudek pro zmeškání tak, že rozsudek pro zmeškání byl potvrzen a stěžovatelčin návrh na jeho zrušení byl zamítnut, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Krajského soudu v Brně jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. srpna 2007 sp. zn. 1 Cmo 115/2007 se zrušuje.


Odůvodnění



I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci. V důsledku těchto porušení pak došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod ze strany soudní moci, tj. čl. 1 odst. 1 Ústavy, deklarujícího demokratický právní stát, z něhož mimo jiné vyplývá také požadavek právní jistoty a s tím spojená důvěra jednotlivce v právo a právní stát.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka brojí proti pravomocnému rozhodnutí obecného soudu, jímž byl zrušen rozsudek pro zmeškání, a rozhodnuto, že důvod, pro který stěžovatelka zmeškala soudní jednání, nelze považovat za omluvitelný ve smyslu § 153b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.").

Stěžovatelka považuje stížností napadené usnesení, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, za zásah do svých nabytých práv. Přípustnost ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje v tom, že ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo, odvolací soud později nemůže vzít na zřetel vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (§ 153b o. s. ř.), a posoudit tak, zda důvod, pro který účastník řízení zmeškal jednání, je omluvitelný. Stěžovatelka tvrdila, že napadené rozhodnutí je nesprávné a nepřezkoumatelné. Uvedla, že pokud odvolací soud považoval za nedostatečné důkazy provedené k prokázání zdravotních potíží jejího zástupce jako omluvitelného důvodu, měl splnit poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. a doplnit dokazování. Na podporu těchto závěrů stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 428/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 53/36 SbNU 563), nález sp. zn. IV. ÚS 63/05 ze dne 23. 8. 2005 (N 163/38 SbNU 301)] a navrhla, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností.



II.

Ze spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 4/2006 a ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Brně k návrhu žalobce PREFA SYSTÉM, s. r. o., vydal dne 23. května 2006 platební rozkaz č. j. 19 Cm 4/2006-12, kterým uložil žalované stěžovatelce zaplatit částku 311 157 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka podala odpor proti platebnímu rozkazu a soud ji dne 29. listopadu 2006 usnesením (19 Cm 4/2006-23) vyzval podle § 114b odst. 1 o. s. ř. k označení důkazů a vyjádření proti platebnímu rozkazu.

Stěžovatelka 21. prosince 2006 doplnila odpor proti platebnímu rozkazu a dne 5. ledna 2007 bylo stěžovatelce doručeno předvolání k jednání na 15. května 2007. Stěžovatelka byla poučena, aby předložila nejpozději u tohoto jednání všechny důkazy (listiny, výslechy svědků, ohledání věci), jimiž hodlá vyvrátit skutková tvrzení uvedená v žalobě, aby řádně a včas učinila potřebné návrhy. Dále byla upozorněna na možnost, že pokud nesplní svoji povinnost, soud bude vycházet při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly v řízení provedeny nebo budou při soudním jednání provedeny. Současně obecný soud uložil stěžovatelce, aby stejnopis zaslala i žalobci, a upozornil stěžovatelku na možnost vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b o. s. ř.

Rozsudkem pro zmeškání Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2007 (19 Cm 4/2006-47) bylo žalované stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci PREFA SYSTÉM, s. r. o., částku 311 157 Kč s příslušenstvím z titulu pojistného plnění, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Zástupce stěžovatelky se bez předchozí omluvy nedostavil na jednání a dodatečně doložil pracovní neschopnost z akutních zdravotních důvodů. Stěžovatelka dne 21. května 2007 podala návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2007 (19 Cm 4/2006-61) byl rozsudek pro zmeškání zrušen k návrhu stěžovatelky. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který rozhodl usnesením ze dne 3. srpna 2007 (1 Cmo 115/ 2007-70) tak, že bez ústního jednání změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že potvrdil rozsudek pro zmeškání, když zamítl návrh stěžovatelky na jeho zrušení. Stěžovatelka obdržela dne 25. června 2007 odvolání žalobce k vyjádření, ale svého práva nevyužila.

O odvolání stěžovatelky ze dne 5. června 2007 (č. l. 58), které bylo doplněno dne 7. listopadu 2007 (č. l. 80), proti rozsudku pro zmeškání dosud nebylo obecným soudem rozhodnuto.



III.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Brně jako vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. V podstatě uvedl, že JUDr. J. J. nebyl účastníkem řízení, ale zaměstnancem stěžovatelky, kterého postihly zdravotní obtíže, byl tedy jen pověřencem stěžovatelky. V řízení neprokázal, že nebyl schopen telefonické omluvy, popřípadě sdělit svůj zdravotní stav stěžovatelce, která jej mohla omluvit u soudu nebo zajistit účast jiného pracovníka na jednání. Účastník řízení udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Krajský soud v Brně jako vedlejší účastník řízení uvedl, že vzhledem k tomu, že je ústavní stížností napadáno kasační rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže se k porušení práv stěžovatelky vyjádřit. Uvedl jen, že stěžovatelka podala ústavní stížnost v době, kdy o odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo dosud rozhodnuto. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatelce byla zaslána na vědomí vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka, na která dále nereagovala.

IV.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatelka napadá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který rozhodl usnesením ze dne 3. srpna 2007 (1 Cmo 115/2007-70), jímž změnil rozhodnutí bez nařízeného jednání tak, že návrh stěžovatelky na zrušení rozsudku pro zmeškání se zamítá.

Ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo, odvolací soud později nemůže vzít na zřetel vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (§ 153b o. s. ř.), případně zda důvod, pro který účastník řízení zmeškal jednání, je omluvitelný. Tímto usnesením bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že důvod, pro který stěžovatelka zmeškala jednání, nelze považovat za omluvitelný ve smyslu § 153b odst. 4 o. s. ř. I když řízení ve věci samé ještě neskončilo, soud druhého stupně v odvolacím řízení může podle ustanovení § 212a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 205b o. s. ř. vzít na zřetel jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b o. s. ř. V odvolacím řízení již není možné přezkoumávat otázku, zda důvod, pro který stěžovatelka zmeškala jednání, je omluvitelný.

Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud dále zabýval opodstatněností ústavní stížnosti (ve shora vymezeném rozsahu), tj. tím, zda rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru důvodná.


V.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, a že mu nepřísluší posuzovat věcnou stránku rozhodnutí obecných soudů, ani nahrazovat hodnocení okolností konkrétního případu svým vlastním hodnocením. Na druhé straně však nepochybně Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté Listiny se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména čl. 6 odst. 1, kde se zaručuje každému právo, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.

V občanském soudním řádu je v řízení sporném umožněno rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek). Tato možnost byla upravena novelou občanského soudního řádu, tj. zákonem č. 171/1993 Sb., s cílem urychlit rozhodování obchodních a občanskoprávních sporů. Účelem tohoto institutu je umožnit ve sporném řízení rozhodnout věc při nečinnosti žalovaného v jeho neprospěch. Pokud je žalovaný v řízení zastoupen advokátem, je třeba vztahovat účinky zmeškání i na zástupce účastníka.

Podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v § 118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání. Pokud žalovaný kromě návrhu na zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů podle odstavce 4 podal proti rozsudku i odvolání a návrhu na zrušení rozsudku bylo pravomocným usnesením vyhověno, k odvolání se nepřihlíží (odstavec 5 citovaného ustanovení).

Rozsudek pro zmeškání soud vydat může, ale nemusí. Zákon ponechává na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem.

Soudní uvážení je nutno chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu. Soudní uvážení je nepochybně v mezích zákona, pokud je zákon použitím neurčitého pojmu umožňuje. Ústavněsoudní přezkoumání rozhodnutí soudu není v těchto případech vyloučeno, ale je omezeno, protože se může týkat jen toho, zda rozhodnutí soudního orgánu nevybočilo z mezí ústavnosti. Půjde tedy o zkoumání toho, zda soud nepoužil soudního uvážení i pro případ, ohledně něhož to ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách nedovoluje.

Rozsudek pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek) je zvláštním druhem rozsudku. Je to typický institut klasického civilního procesu sporného, v němž jsou vydávána deklaratorní rozhodnutí o právech a povinnostech, jimiž účastníci mohou volně mimoprocesně disponovat. Jde o rozsudek pojatý jako sankce za nedostavení se k soudu. Sankce spočívá v tom, že soud rozhoduje v nepřítomnosti strany, která se bez omluvy nedostavila (zmeškala), a vychází ze skutkových tvrzení té strany, která byla dbalá a dostavila se. Rozsudek pro zmeškání tedy nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudem, neboť zde platí fikce, že tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech (skutková tvrzení) se považují za nesporná, a soud na jejich základě rozhoduje. Tím odpadá dokazování a soud bere za základ svého rozhodnutí skutečnosti pouze tvrzené.

Zavedení institutu rozsudku pro zmeškání sledovalo nepochybně zefektivnění, a tím i zrychlení soudního řízení v případě, kdy je žalovaný nečinný a zaviněně svým postupem - svou nečinností (neúčastí na nařízeném soudním jednání) - délku soudního řízení prodlužuje. Současná procesní občanskoprávní úprava tedy usiluje o to, donutit účastníky řízení aktivně jednat a postupovat v duchu zásady "nechť si každý střeží svá práva".

Je však třeba mít na zřeteli, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Na tomto místě je třeba připomenout, že podle ustanovení § 3 o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení; každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Článek 90 Ústavy stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Soud proto musí v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání, jsou omluvitelné. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání by měl soud vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu.

Právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a dále rozvedené v § 2 a § 3 o. s. ř. a ustanoveními čl. 4, 90 a 91 Ústavy i § 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, bylo porušeno ve vztahu ke stěžovatelce, neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a zcela odlišně vyhodnotil důvodnost zmeškání nařízeného jednání. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, ustanovení § 1 o. s. ř. upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení.

Obdobně odvolací soud nemůže formalistickým způsobem přistupovat k interpretaci ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud má za to, že v daném případě, kdy odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k odlišným právním závěrům, měl nařídit jednání a provést všechny nezbytné důkazy. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2007 (19 Cm 4/2006-61) byl rozsudek pro zmeškání zrušen k návrhu stěžovatelky. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, stěžovatelka obdržela dne 25. června 2007 odvolání žalobce k vyjádření, ale svého práva nevyužila k zpochybnění tvrzení žalobce.

Odvolací soud při nezměněném skutkovém stavu dospěl k odlišnému právnímu hodnocení. Z obsahu spisu vyplynulo, že zástupce stěžovatelky se k nařízenému jednání dne 15. května 2007 nedostavil a neomluvil se. Omluvil se teprve až po tomto jednání s tím, že jeho právník pověřený zastupováním v tomto řízení JUDr. J. J. se nemohl k jednání soudu dostavit a včas se omluvit z omluvitelného důvodu, že se mu totiž udělalo před jednáním soudu silně nevolno a nebyl schopen koordinovaného pohybu, dechu, protože se jednalo o slabou srdeční příhodu. Jde tedy o omluvitelný důvod, a tedy se nemohl ani včas omluvit. K prokázání svého tvrzení předložil pouze potvrzení o pracovní neschopnosti, ze kterého vyplývá, že byl jeho pověřenec JUDr. J. J. práce neschopen od 15. května 2007. Potvrzení vystavil praktický lékař MUDr. P. K. Ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř. umožňuje, aby v případě, že důvod, proč se žalovaný nedostavil k prvnímu jednání, vznikl před vyhlášením rozsudku pro zmeškání a žalovaný neměl možnost s ohledem na povahu tohoto důvodu se včas omluvit, rozsudek pro zmeškání zrušit, prokáže-li žalovaný, že jde o důvod omluvitelný. Dle názoru odvolacího soudu pouze potvrzení o pracovní neschopnosti, jak je uvedeno v rozhodnutí (č. l. 71), však žádný omluvitelný důvod pro opožděnou omluvu nedokládá, žádný takovýto důvod neprokazuje. Pokud soud prvního stupně opírá své rozhodnutí dle odůvodnění napadeného rozhodnutí o to, že výše zmíněný lékař dodatečně k dotazu soudu písemně potvrdil, že v uvedený den byl zdravotní stav JUDr. J. J. skutečně vážný, pak toto zjištění není správné, neboť v potvrzení tohoto lékaře se pouze uvádí, že JUDr. J. J. byl jím ošetřen pro podezření ze srdeční ischémie, aniž by uváděl nějaké podrobnosti tohoto podezření, a navíc tento lékař vlastně neodpověděl ani na dotaz krajského soudu, zda zdravotní potíže JUDr. J. J. byly takového charakteru, že mu mohly zabránit v účasti na soudním jednání nařízeném na 8.30 hod dne 15. května 2007.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal omluvitelný důvod, pro který se včas neomluvil v souvislosti se zmeškáním jednání soudu dne 15. května 2007. Odvolací soud odlišně právně vyhodnotil skutkový stav věci, aniž by nařizoval jednání, s odkazem na ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř., podle něhož nejsou-li podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich zrušení podle § 219a odst. 1, odvolací soud je změní.Vrchní soud v Olomouci rozhodl dne 3. srpna 2007 (1 Cmo 115/ 2007-70) a změnil usnesením rozhodnutí bez nařízeného jednání tak, že návrh stěžovatelky na zrušení rozsudku pro zmeškání se zamítá, neboť nepovažoval důvody zmeškání soudního jednání za omluvitelné.

Ústavní soud vyjádřil ve svých rozhodnutích názor, že ustanovení Listiny poskytují ochranu účastníkům řízení před soudy ve všech jeho částech, tedy i v části, v níž je rozhodováno o odvolacím řízení. Je tedy třeba i v odvolacím řízení dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se ke všem návrhům a předestřít a odůvodnit svoje stanovisko. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu účastníka vyslechnout a o jeho stanovisku rozhodnout. Odvolací řízení je nedílnou součástí každého soudního řízení, proto se i na tuto část vztahuje princip rovnosti účastníků řízení, resp. princip rovnosti stran (někdy též princip rovnosti zbraní) podle čl. 37 odst. 3 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento princip je vyjádřen v § 18 o. s. ř. a promítá se v celé řadě ustanovení. Odvolací soud odlišně právně vyhodnotil skutkový stav věci, aniž by nařizoval jednání s odkazem na ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. K ústavně konformnímu výkladu relevantních ustanovení se Ústavní soud vyjádřil mnohokrát ve své rozhodovací praxi tak, že tato ustanovení je nutno interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami [srov. nález sp. zn. III. ÚS 202/03 ze dne 13. listopadu 2003 (N 134/31 SbNU 193)].

Odvolací soud zkrátil stěžovatelku na jejích procesních právech, a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

Po zohlednění všech v projednávané věci rozhodných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud za dané situace odvolací soud vyhověl návrhu žalobce na změnu usnesení o zrušení rozsudku pro zmeškání v odvolacím řízení, zasáhl tímto svým postupem do práva žalovaného-stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavně zaručené právo účastníka soudního řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny bylo postupem odvolacího soudu porušeno tím, že stěžovatelce nebylo umožněno navrhnout na podporu svých tvrzení potřebné důkazy, neboť považovala za dostatečně prokázaný omluvitelný důvod zmeškání, když soud prvního stupně jí přisvědčil. Ústavní soud, aniž by hodnotil dokazování provedené obecnými soudy a vyslovil se k otázce, zda jsou dány důvody pro vydání rozsudku pro zmeškání či jeho zrušení, zastává názor, že odvolací řízení neprobíhalo v souladu se zásadami občanského soudního řízení. Odvolací soud svým postupem, kdy změnil hodnocení skutkového stavu, neumožnil účastníkům řízení řádně jejich záležitost projednat.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podané ústavní stížnosti směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. srpna 2007 (1 Cmo 115/ 2007-70) podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení zrušil.